Článek
Letní dovolená má člověku přinést odpočinek, nové zážitky a několik fotografií, na kterých předstírá, že se mu nestýská po vlastní posteli.
Nám přinesla především účet.
Emanuel Cihla jednoho červencového večera zjistil, že zahraniční zájezdy zdražily. Hotely byly obsazené, letenky drahé a nabídky označené jako „výhodné“ vyžadovaly finanční situaci člověka, který nevnímá peníze jako omezený zdroj.
„Musíme letos cestovat úsporně,“ prohlásil.
„Souhlasím.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Peněz nemám mnoho.“
„To není úspornost. To je stav.“
Přesto jsme se rozhodli připravit dovolenou, která bude levná, nezapomenutelná a pokud možno v zahraničí.
Splnila dvě ze tří podmínek.
Zájezd za cenu jedné večeře
Emanuel strávil tři večery porovnáváním nabídek.
Měl otevřených dvanáct internetových stránek, dvě tabulky a kalkulačku. U každého hotelu hodnotil cenu, vzdálenost od moře, dostupnost dopravy, stravování a pravděpodobnost, že fotografie pokoje vznikla ve stejné budově.
Já jsem hledal jednodušeji.
Do vyhledávače jsem napsal:
Velmi levná dovolená u moře bez problémů.
Objevila se nabídka sedmidenního pobytu v penzionu nedaleko chorvatského pobřeží. Cena byla tak nízká, že Emanuel začal pátrat, zda nezahrnuje pouze fotografii pokoje.
„Tady je napsáno ubytování pro dvě osoby,“ ukázal jsem mu.
„A doprava?“
„Vlastní.“
„Strava?“
„Individuální.“
„Koupelna?“
„V dosahu.“
Emanuel se zarazil.
„Co znamená v dosahu?“
„Že existuje.“
Penzion sliboval klidné prostředí, autentickou atmosféru a kontakt s místními obyvateli. Na fotografii byl bílý dům, modré moře a žena nesoucí mísu ovoce.
Rezervoval jsem pobyt dříve, než Emanuel stačil přečíst recenze.
Člověk musí při výhodných nabídkách jednat rychle. Zvláště pokud by ho další informace mohly od nákupu odradit.
Doprava vlastním způsobem
Protože doprava nebyla v ceně, rozhodli jsme se jet autem.
Emanuel žádné neměl.
Já také ne.
Můj otec Jaromír nám proto půjčil svou starší dodávku, kterou používal k převozu zahradního nářadí, zeminy a předmětů, u nichž nebylo vhodné zjišťovat původ.
„Motor je v pořádku,“ řekl.
„A zbytek?“ zeptal se Emanuel.
„Také tam je.“
Otec nám předal klíče a upozornil nás, že ukazatel paliva někdy ukazuje více, než se v nádrži skutečně nachází.
„O kolik více?“ zeptal jsem se.
„Podle nálady.“
Emanuel připravil trasu, seznam čerpacích stanic a předpokládané náklady. Já přinesl kožený kufřík po strýci Arnoštovi, nafukovací lehátko a tři konzervy fazolí.
„Proč fazole?“ zeptal se.
„Budeme se stravovat individuálně.“
„Sedm dní, budeme mít jen fazole?“
„Mám také paštiku.“
Tím jsem považoval jídelní plán za dokončený.
Klimatizace přirozeným způsobem
Vyjeli jsme časně ráno.
Po první hodině cesty jsme si chtěli pustit klimatizaci.
Emanuel několikrát stiskl tlačítko, otočil ovladačem a nakonec začal studovat návod k vozidlu.
„Píše se tady, že tato verze klimatizaci nemá.“
„A co tedy mačkáš?“
„Vyhřívání zadního skla.“
Venkovní teplota stoupala. Otevřeli jsme okna, čímž vznikla přirozená klimatizace plná hluku, průvanu a pravidelného nasávání výfukových plynů z nákladních automobilů.
Na dálnici začal můj turistický klobouk poletovat.
Přidržoval jsem si ho jednou rukou.
Druhou jsem držel mapu, protože Emanuelův telefon se přehříval a odmítal navigovat.
„Můžeš tu mapu otočit?“ zeptal se.
„Je správně.“
„Text je vzhůru nohama.“
„Sleduji trasu z pohledu protijedoucích vozidel.“
Po několika kilometrech jsme zjistili, že jedeme opačným směrem.
Dovolená se tím prodloužila o dvě hodiny, což jsem označil za první službu zdarma.
Nádrž plná optimismu
K večeru se rozsvítila kontrolka paliva.
Ukazatel však stále tvrdil, že máme čtvrt nádrže.
„Tvůj otec nás varoval,“ řekl Emanuel.
„Říkal, že ukazuje více.“
„Takže kontrolka má pravdu.“
„Nemusíme automaticky věřit nejpesimističtějšímu přístroji.“
O deset kilometrů dál motor zhasl.
Dodávka dojela setrvačností ke krajnici.
Emanuel se na mě podíval.
„Co teď?“
„Máme rezervu?“
„Paliva?“
„Optimismu.“
Rezervní kanystr byl prázdný. Otec ho ponechával ve voze jako připomínku, že bychom jej měli někdy naplnit.
Nejbližší čerpací stanice se nacházela čtyři kilometry daleko. Vydali jsme se pěšky a kanystr nesli střídavě.
Po cestě Emanuel vypočítal, že jsme úsporou za klimatizovaný autobus právě přišli o cenu několika obědů.
„Ale máme vlastní tempo,“ připomněl jsem mu.
„Jdeme podél dálnice s prázdným kanystrem.“
„Právě proto není naše tempo závislé na jízdním řádu.“
Penzion s autentickou atmosférou
Do cíle jsme dorazili po půlnoci.
Bílý dům z fotografie jsme našli snadno. Byl však vzdálen přibližně tři kilometry od našeho penzionu.
Náš dům měl barvu, kterou lze popsat jako původně bílou.
Majitel nás přivítal v tílku a pantoflích. Mluvil chorvatsky, Emanuel anglicky a já několika slovanskými výrazy, které jsem považoval za mezinárodně srozumitelné.
„Dobro veče,“ řekl jsem.
Majitel přikývl.
„Máme rezervaci.“
Tentokrát nepřikývl.
Emanuel předložil potvrzení.
Majitel si je prohlédl, zavolal svou ženu a společně několik minut diskutovali. Potom nás zavedli do přístavku za domem.
Pokoj obsahoval dvě postele, židli a ventilátor bez přívodního kabelu.
„Kde je koupelna?“ zeptal se Emanuel.
Majitel ukázal na hlavní budovu.
Koupelna tedy skutečně byla v dosahu.
Stačilo přejít dvůr, obejít psa a zaklepat, protože ji používala také majitelova rodina.
Autentická atmosféra byla přítomná v takovém množství, že jsme se stali téměř příbuznými.
Výhled na moře
Ráno jsme otevřeli okno.
Místo moře jsme spatřili zeď sousedního domu.
„V nabídce byl výhled na moře,“ řekl Emanuel.
Naklonil jsem se z okna.
Vlevo nic.
Vpravo část dvora.
Postavil jsem se na židli a vyklonil horní polovinu těla ven.
Mezi dvěma střechami byl vidět úzký modrý pruh.
„Je tam.“
„Co?“
„Moře.“
Emanuel se postavil vedle mě.
Židle zapraskala.
„To může být obloha.“
„Obloha se nepohybuje.“
Vtom modrým pruhem projela bílá loď.
Výhled na moře tedy existoval. Vyžadoval pouze židli, správný úhel a určitou ochotu riskovat pád z okna.
Emanuel chtěl podat stížnost.
Já namítl, že nabídka neuváděla, z jakého úhlu moře uvidíme.
Pláž nedaleko
Majitel nám vysvětlil cestu na pláž.
Ukázal dolů ulicí, potom doprava a několikrát zopakoval slovo, které jsme přeložili jako „blízko“.
Vyrazili jsme pěšky.
Měl jsem nafukovací lehátko, ručník a sandály s ponožkami, protože oblázkové pláže mohou být ostré a civilizovaný člověk se chrání od chodidel vzhůru.
Po dvaceti minutách jsme stále kráčeli.
Po čtyřiceti minutách jsme se zeptali místní ženy.
Ukázala stejným směrem a řekla totéž slovo.
„Blízko má v této zemi jinou délku,“ poznamenal Emanuel.
Na pláž jsme dorazili po hodině.
Byla malá, plná lidí a pokrytá kameny zahřátými sluncem na teplotu kuchyňské plotýnky.
Emanuel si sundal boty a okamžitě poskakoval směrem k vodě.
Já ponechal ponožky v sandálech.
Několik turistů se na mě dívalo.
Předpokládal jsem, že obdivují mou připravenost.
Lehátko, které nechtělo na moře
Nafukovací lehátko jsem začal plnit vzduchem.
Neměli jsme pumpu.
Po deseti minutách foukání se lehátko mírně zakulatilo.
Po dvaceti minutách jsem viděl malé světelné body a potřeboval jsem si sednout.
„Měl sis koupit pumpu,“ řekl Emanuel.
„Pumpa by zabrala místo.“
„Místo na co?“
„Fazole.“
Emanuel mi pomohl. Střídali jsme se, dokud lehátko nezískalo tvar, který byl přibližně použitelný.
Položil jsem je na hladinu a opatrně si lehl.
Ozvalo se syčení.
Vzduch začal unikat u ventilu.
„Musíš se vrátit!“ volal Emanuel.
„Jsem metr od břehu.“
„Proud tě odnáší.“
Proud mě skutečně pomalu posouval podél pláže. Pokusil jsem se pádlovat rukama, ale lehátko se pod mou vahou ohýbalo a postupně mizelo pod hladinou.
K pobřeží jsem se vrátil po vlastních nohou.
Lehátko jsem táhl za sebou jako uhynulého oranžového živočicha.
All inclusive po našem způsobu
Večer jsme se rozhodli připravit večeři z vlastních zásob.
Na pokoji nebyla kuchyň.
Měli jsme však tři konzervy fazolí.
Chyběl otvírák.
„Nemáš nůž?“ zeptal jsem se Emanuela.
„Mám kapesní.“
Pokusil se konzervu otevřít. Nůž sklouzl a odletěl pod postel.
Já navrhl použít klíč od pokoje.
Klíč se ohnul.
Nakonec jsme požádali majitele. Ten konzervu otevřel velkým kuchyňským nožem, podíval se na její obsah a nabídl nám grilovanou rybu.
„Kolik stojí?“ zeptal se Emanuel.
Majitel zavrtěl hlavou a řekl něco, co jsme pochopili jako pozvání.
Posadili jsme se s jeho rodinou ke stolu.
Dostali jsme rybu, chléb, salát a místní nápoj, jehož sílu Emanuel podcenil, protože byl podáván v malé skleničce.
„Takto vypadá skutečné all inclusive,“ řekl jsem.
„Nic z toho není součástí našeho ubytování.“
„Právě proto je to překvapení.“
Poslední den úspor
Během týdne jsme se koupali, chodili pěšky a jedli střídavě vlastní zásoby a jídlo od majitelů, kteří nad námi postupně získali soucit.
Ušetřili jsme za výlety, protože jsme se pokaždé ztratili už cestou z penzionu.
Ušetřili jsme za suvenýry, protože nám po zaplacení paliva mnoho peněz nezbylo.
Ušetřili jsme také za večerní zábavu. Po každodenní cestě na pláž jsme usínali ještě před setměním.
Poslední den Emanuel sečetl výdaje.
Započítal palivo, dálniční poplatky, ubytování, jídlo, nový kanystr, opravu ohnutého klíče a poplatek za lehátko, které vítr odnesl do prostoru vyhrazeného pro čluny.
Výsledná částka byla téměř stejná jako cena běžného zájezdu.
„Takže jsme neušetřili,“ řekl.
„Ale cestovali jsme individuálně.“
„To znamená, že jsme si všechny problémy zařídili sami.“
„Ano, a bez příplatku.“
