Článek
Do Karlových Varů jsme se vydali ze zdravotních důvodů, které nebyly potvrzeny lékařem. Právě proto nám připadaly mimořádně vážné.
Emanuela bolela záda.
Mě levé koleno.
A oba jsme věřili, že tři dny v lázních napraví to, čemu jsme několik let úspěšně nevěnovali pozornost.
Diagnóza podle počasí
Mé koleno mě bolelo především při změně počasí.
Později také při počasí stálém.
Občas bolelo i v místnosti bez oken, což jsem považoval za důkaz, že jeho meteorologické schopnosti značně převyšují možnosti běžných předpovědí.
„Měl bys jít k lékaři,“ řekl Emanuel.
„A co bych mu řekl?“
„Že tě bolí koleno.“
„To už vím sám.“
Emanuel si zase stěžoval na záda. Bolest se mu objevovala při dlouhém sezení, chůzi, stání a některých pohybech, při kterých se tělo používá.
K lékaři jsme přesto nešli.
Domnívali jsme se, že lázně jsou určeny právě lidem, kteří nevědí, co jim je. Člověku s jasnou diagnózou může lékař předepsat léky, rehabilitaci nebo operaci.
Člověku bez diagnózy zbývá kolonáda.
Karlovy Vary se proto zdály být přirozeným řešením.
Lehká strava
Ubytovali jsme se v malém penzionu nedaleko kolonády.
Majitelka nám doporučila pravidelné procházky, léčivé prameny a lehkou stravu.
Emanuel se zeptal, kde se nachází nejbližší restaurace s vepřovým kolenem.
Majitelka mu vysvětlila, že slovem „lehká“ nemyslela snadnou dostupnost pokrmu.
„A co tedy máme jíst?“ zeptal se.
„Zeleninu, ryby, polévky.“
Emanuel se zamyslel.
„A vepřové koleno s křenem? Křen je zelenina.“
Majitelka odešla.
Pochopili jsme, že další konzultace by mohla ohrozit naše ubytování.
Slon určený k pití
První den jsme si zakoupili tradiční lázeňské pohárky.
Emanuel si vybral moderní modrý model. Měl jednoduchý tvar, praktické držadlo a návod k použití, který Emanuel okamžitě přečetl.
Já jsem objevil porcelánového slona.
Jeho tělo sloužilo jako nádoba a dlouhý chobot jako trubička, kterou se měla léčivá voda dostat do úst. Pohárek měl větší objem než Emanuelův a působil mnohem důstojněji.
„Je to praktické?“ zeptal se Emanuel.
„Je to slon.“
Tím jsem považoval otázku za vyřešenou.
U prvního pramene jsme se zařadili do fronty. Kolem nás stáli lázeňští hosté, kteří působili, jako by přesně věděli, kolik mají pít, jak rychle mají chodit a z jakého důvodu jsou nemocní.
My jsme neměli jasno ani v jednom.
Naplnil jsem slona teplou minerální vodou a opatrně přiložil chobot k ústům.
Voda mi okamžitě stekla po bradě.
Část se dostala za límec.
Zbytek skončil na košili.
Ukázalo se, že chobot není správně tvarovaný, případně nebyla správně tvarovaná moje ústa.
Turisté si mě začali fotografovat.
Pravděpodobně se domnívali, že jde o tradiční lázeňskou proceduru, při níž se minerály vstřebávají pokožkou hrudníku.
Nepokoušel jsem se jim omyl vysvětlit.
Člověk by neměl narušovat cizí kulturní zážitek.
Voda, ve které někdo vařil mince
Když jsem minerální vodu konečně dostal do úst, zjistil jsem, že je teplá a výrazně minerální.
„Jak chutná?“ zeptal se Emanuel.
„Jako voda, ve které někdo dlouho vařil drobné mince.“
Emanuel ochutnal.
Souhlasil.
Na informační tabuli stálo doporučené množství. Byla tam také uvedena teplota vody, chemické složení a několik údajů, které Emanuel četl se zaujetím člověka, jenž právě objevil příbalový leták ve velikosti dveří.
„Máme vypít jen jeden pohárek,“ řekl.
„Výborně.“
„Ale to je patrně minimální dávka.“
„Proč?“
„Kdyby větší množství škodilo, napsali by to výrazněji.“
Domníval se, že více léčivé vody znamená rychlejší léčbu. Stejnou logiku používají lidé, kteří snědí trojnásobné množství vitamínů a očekávají trojnásobné zdraví.
Během dopoledne ochutnal šest pramenů.
U každého si pečlivě zaznamenal teplotu, chuť a bezprostřední tělesné pocity.
U prvního necítil nic.
U druhého mírné teplo.
U třetího tlak.
U čtvrtého pochybnosti.
U pátého nutkání.
K šestému už došel velmi rychle.
Odpoledne strávil v bezprostřední blízkosti veřejných toalet.
„Cítíš se lépe?“ zeptal jsem se.
„Cítím, že léčba probíhá.“
Tato odpověď byla dostatečně neurčitá, aby mohla znamenat cokoli.
Bahenní zábal
Druhý den jsme podstoupili lázeňské procedury.
Emanuel si objednal masáž zad. Já jsem si z nabídky vybral zábal, protože slovo „zábal“ působilo klidně a bezpečně.
Teprve na místě jsem zjistil, že jde o bahno.
Bahno jsem znal z dětství. Tehdy jsme se v něm pohybovali zdarma a nikdo po nás nechtěl, abychom si předem odložili oblečení a podepsali souhlas.
Pracovnice mě uložila na lehátko, pokryla teplou vrstvou tmavé hmoty a zabalila do deky.
„Dvacet minut se nehýbejte,“ řekla.
To znělo snadno.
Prvních pět minut jsem ležel bez potíží.
Po deseti minutách mě začal svědit nos.
Ruce jsem měl uvnitř zábalu.
Pokusil jsem se nos poškrábat pohybem hlavy o polštář. Bahenní vrstva se přitom uvolnila a pomalu mi sklouzla směrem k obličeji.
Nejprve zakryla bradu.
Potom ústa.
Nakonec mi z bahna vyčníval pouze nos.
Když pracovnice vstoupila do místnosti, spatřila tmavou nehybnou hromadu, která vydávala tlumené zvuky.
Zavolala kolegyni.
Kolegyně zavolala lékaře.
Lékař mě prohlédl a s vážným výrazem oznámil, že jsem naživu.
Tuto zprávu jsem přijal kladně.
Doufal jsem však, že se vyjádří také ke kolenu.
„Koleno je v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Teď řešíme hlavně to, že máte bahno v uchu.“
Zdravotnictví si někdy stanovuje jiné priority než pacient.
Masáž, po které záda bolela více
Emanuel se vrátil z masáže pomaleji, než odešel.
„Jaké to bylo?“ zeptal jsem se.
„Důkladné.“
Masér mu údajně vysvětlil, že má ztuhlé svalstvo. Potom se rozhodl svalstvo uvolnit tlakem, který Emanuel přirovnal k průjezdu menšího zemědělského stroje.
„A záda tě nebolí?“
„Bolí.“
„Takže se nic nezměnilo.“
„Bolí jinak.“
Tuto změnu jsme považovali za první měřitelný výsledek pobytu.
Mé koleno bylo po zábalu teplé, což jsem rovněž považoval za pokrok. Teplá však byla i druhá noha, břicho a část prostěradla.
Výlet na vyhlídku
Odpoledne jsme se rozhodli podpořit léčbu pohybem.
Cílem byla vyhlídka nad městem. Podle mapy se k ní dalo dostat lanovkou nebo pěšky.
Lanovka byla mimo provoz.
Emanuel se na ceduli dlouho díval, jako by očekával, že při dostatečně pečlivém čtení začne zařízení znovu jezdit.
Nezačalo.
Vydali jsme se tedy pěšky.
Cesta vedla do kopce.
Po prvních několika stech metrech začala Emanuela bolet záda více než před masáží. Mé koleno, které do té doby reagovalo především na počasí, začalo reagovat také na schody.
„Možná je to léčebná reakce,“ řekl Emanuel.
„Možná je to kopec.“
Každých několik minut jsme se zastavovali a předstírali, že obdivujeme výhled.
Zpočátku skutečně byl co obdivovat. Později jsme stáli v lese, kde byl výhled tvořen především stromy vzdálenými přibližně dva metry.
„Podívej na tu přírodu,“ řekl jsem.
„Potřebuješ si odpočinout?“
„Ano.“
Přátelství umožňuje člověku vynechat zbytečné vysvětlování.
Lázeňské oplatky
Na vrcholu jsme si koupili balíček lázeňských oplatek.
Prodavačka nám řekla, že jsou vhodné jako dárek.
Byly křehké, sladké a zabalené tak, aby přežily cestu domů, pokud si na ně člověk nesedne.
Cestou dolů začalo drobně pršet.
Schody byly mokré.
Mé levé koleno předpovědělo zhoršení počasí přibližně dvě vteřiny předtím, než mi uklouzla noha.
Dopadl jsem na lavičku.
Přímo na balíček.
Oplatky vydaly krátký křupavý zvuk a změnily se v jemný prášek.
Emanuel se na mě podíval.
„To měly být dárky.“
„Stále jsou.“
„Jsou rozdrcené.“
„Jde o moderní formu servírování.“
Doma jsem obsah přesypal do misky a označil za tradiční lázeňskou drť.
Matka si ji prohlédla s nedůvěrou.
„To jsou rozbité oplatky.“
„Rozdrcené ručně.“
„Čím?“
Na tuto otázku jsem neodpověděl.
Drť nakonec snědla lžičkou.
Prohlásila, že chutná stejně.
Tím byla zachráněna nejen tradice, ale i má pověst člověka, který umí přivézt dárek.
Výsledek léčby
Náš lázeňský pobyt trval tři dny.
Pili jsme léčivou vodu.
Podstoupili procedury.
Dodržovali pohybový režim.
Lehkou stravu jsme dodržovali přibližně do chvíle, kdy Emanuel objevil restauraci s vepřovým kolenem.
Před odjezdem prohlásil, že ho záda přestala bolet.
Tuto zprávu jsme považovali za důkaz úspěšné léčby.
Následujícího rána se bolest vrátila.
Několik hodin jsme však mohli pobyt označovat za léčebně účinný, což je podle mého názoru výsledek, který se nemá podceňovat.
Mé koleno mě po návratu bolelo dál.
Získalo však nové zkušenosti s minerální vodou, bahnem, schody a oplatkami.
Do Karlových Varů jsme přijeli jako dva muži, kteří nevěděli, co jim je.
Odjížděli jsme stejně.
Pouze Emanuel nyní věděl, kde jsou veřejné toalety, a já jak dlouho člověk vydrží dýchat nosem z bahenního zábalu.
Lázně nás tedy nevyléčily.
Výrazně však rozšířily naši zdravotní dokumentaci.
