Článek
Namítl jsem, že jsem tam byl už jako dítě, ale protože jsem si pamatoval pouze holuby, párek v rohlíku a muže, který mě v tramvaji udeřil taškou, Emanuel můj předchozí pobyt neuznal.
Sestavil proto plán na celý den. Měli jsme navštívit Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí, Národní muzeum, zoologickou zahradu a levné pohostinství doporučené průvodcem z roku 1972.
Byl to plán smělý.
Téměř vojenský.
Jen vojsko by patrně mělo lepší zavazadla.
Rodinný kufřík, který odmítal spolupracovat
Do Prahy jsme dorazili brzy ráno. Emanuel měl moderní turistický batoh, fotoaparát a mapu v mobilním telefonu. Já jsem si vzal kožený kufřík po strýci Arnoštovi, který ho kdysi používal při prodeji životního pojištění, a patrně s ním děsil klienty natolik, že se dožívali vysokého věku.
Kufřík měl jednu drobnou vadu.
Nedal se otevřít.
Zámek se zasekl krátce po odjezdu, takže uvnitř zůstala svačina, peněženka i zpáteční jízdenka. Emanuel navrhl, abychom kufřík vypáčili. Odmítl jsem, protože člověk nemůže ničit rodinné dědictví pouze kvůli jídlu, penězům a možnosti vrátit se domů.
Orloj, který jsme neviděli
Na Staroměstském náměstí jsme se přidali k davu čekajícímu na orloj. Emanuel chtěl celé představení natočit, ale omylem zapnul přední kameru a po deset minut pořizoval podrobný dokument o vlastním čele.
Já jsem se rozhodl získat lepší výhled. Vystoupil jsem na úzký kamenný obrubník, který byl výrazně užší, než jsem předpokládal.
Ztratil jsem rovnováhu.
Zachytil jsem se turistického průvodce. Průvodce se zachytil japonského turisty, ten své manželky a ona muže s deštníkem, který převrhl stojan s pohlednicemi.
Během několika vteřin vznikla před orlojem skupina ležících lidí připomínající špatně složenou historickou plastiku.
Apoštolové mezitím spořádaně dokončili své představení.
Nikdo z nás je neviděl.
Průvodce na mě začal mluvit anglicky. Odpověděl jsem mu, že jsem Čech. Z neznámého důvodu ho to rozčílilo ještě více, a proto jsme náměstí opustili svižněji, než stálo v Emanuelově itineráři.
Umělecký portrét a starší paní s knírem
Na Karlově mostě nás zastavil malíř, který nabídl, že nás za výhodnou cenu zvěční. Emanuel souhlasil, takže jsme přibližně půl hodiny seděli bez hnutí a snažili se působit jako lidé, kteří si mohou dovolit portrét.
Výsledek zachycoval dva muže.
Jeden připomínal Emanuela.
Druhý starší paní s knírem.
„To mám být já?“ zeptal jsem se.
Malíř se podíval na obraz, potom na mě a vysvětlil, že jde o uměleckou interpretaci. Protože umění nelze hádkou napravit, portrét jsme koupili.
Dodnes ho mám doma.
Otočený ke zdi.
Co skutečně obsahoval kufřík
Odpoledne jsme zamířili k Pražskému hradu. Emanuel při bezpečnostní kontrole vyložil z batohu dalekohled, dvě láhve vody a kapesní nůž. Já jsem předložil neotevřitelný kufřík.
Strážník chtěl vědět, co je uvnitř.
„Svačina,“ odpověděl jsem.
„Jaká?“
„Chléb, salám a snad hořčice.“
„Proč snad?“
„Balila ho matka.“
Strážník měl k matkám patrně menší důvěru než já, a proto přivolal technika. Ten zámek během několika vteřin odstranil kleštěmi.
Uvnitř nebyla svačina.
Byly tam staré pojistné smlouvy, razítko a fotografie strýce Arnošta v plavkách.
Vzal jsem si totiž z domova nesprávný kufřík.
Tato skutečnost vysvětlila nepřítomnost jídla.
Fotografii nevysvětlila.
Nejlevnější hospoda, která už neexistovala
Večer jsme se chtěli najíst v levném pohostinství doporučeném Emanuelovým průvodcem. Na uvedené adrese se však nacházel obchod s luxusními hodinkami.
Prodavač nám sdělil, že hospoda byla zrušena roku 1986.
Emanuel tuto změnu považoval za nepodstatnou, protože průvodce jinak vypadal zachovale.
Večeřeli jsme tedy na nádraží. Emanuel si koupil bagetu, zatímco já jsem našel v kapse kabátu balíček sušenek. Datum spotřeby bylo nečitelné, ale jednotlivé kusy stále držely tvar, což jsem pokládal za dostatečné potvrzení jejich zdravotní nezávadnosti.

Dobyli jsme Prahu?
Domů jsme dorazili pozdě večer. Pražský hrad jsme viděli pouze zvenčí, orloj vůbec a Národní muzeum oknem tramvaje. Zoologickou zahradu jsme nenavštívili a levné pohostinství zaniklo několik desetiletí před naším příjezdem.






