Článek
Že se mýlím? Ne, to vy se mýlíte. Tenhle svět má tak blízko peklu, až je to smutné. Dnes už to vím. I touha je prokletím, když nemůžete milovat toho, s kým chcete být. Jenže si to neuvědomujete.
Byla jsem jen malá holka. Nechtěla jsem ji zabít. To přece nebyl můj cíl. Podle matky jsem prokletá. Vážně? Ale kým? A proč?
Narodila jsem se několik let po tom, co se to stalo. Nebo jsem opravdu byla tím důvodem? Ne, to matka je ta, co to zavinila. Nebyla dost opatrná a teď mi to dává za vinu. Podle ní jsem se vůbec neměla narodit. Nechtěla náhradu.
Jsem anomálie, která se zde ocitla z vlastní hlouposti. No ano. Vážně jste si mysleli, že narodit se na tento svět máte za odměnu? Moje starší sestra musela zemřít, abych mohla přijít já. Ale já to nezavinila. Jak bych sakra mohla? Otec chtěl jen dvě děti a na tom prý trval. Do téhle rodiny jsem přišla jako třetí. Já si ale tenhle svět nevybrala. Nechtěla jsem se narodit. Nikoho jsem se o to neprosila. Nebo snad ano?
Vykopli mě sem koncem jara roku 1975, když společnost už měla stát na pevných základech, jenže nestála. Třicet let po druhé světové válce. Vše bylo tak podivné. Svět se tvářil, že je v pohodě, ježe šlo o velký klam. Manipulace. To je něco, co ovládáte skvěle.
Co já o tom sakra můžu vědět. Jsem jen malá holka. „Tak co se to se mnou děje?“ V hlavě mám tolik otázek, kterým rozumím. Nejsem dítě, nejsem dítě… Honilo se mi v tu chvíli hlavou. Koukala jsem před sebe, ale nic jsem neviděla. Před očima jsem měla jen světlo. Ztrácela jsem vědomí? Co se stalo? Omdlela jsem? Ne, nic takového se mi nestalo. Jen jsem stála venku před domem a čekala na matku a bratra.
„Haló, Sonio.“ Volali na mě. Stáli tam nahoře a usmívali se.
Sonia? To přece nejsem já. To nemůžu být já! Je to jen zlý sen a já se právě probouzím. Určitě se probouzím. Šeptal ženský hlas v mé hlavě, který nevím, odkud přicházel. Od té chvíle jsem měla pochybnosti. Svět okolo jsem najednou vnímala jinak. Nebyl to strach. Jen pocit, že mi něco uniká.
Co to tady sakra dělám? Koukám na lidi, když mluví, ale slyším jen tupý zvuk. Jako by mluvili přes sklo. A co ta děcka kolem mě? Jsou tak sebestředné. Bojují, bijí se, kopou. Co to jako má být? Tohle není čestný souboj, ale ukázka síly. Ega.
To už jsem seděla na dřevěné konstrukci pískoviště ve školce a nechtěla si s nimi hrát. „Nechci. Nechte mě být!“ Nechápala jsem, proč se mám rvát o hračky. Proč se mám drát na skluzavku, když do mě stejně druzí strkají a předbíhají se navzájem? Říkají mi, že nejsem průbojná. Že se musím naučit nenechat si všechno líbit. To jako vážně? Vážně mluví se mnou? Proč mě dospělí nutí chovat se tak, jak si myslí, že by to podle nich bylo správné? Copak jsem pes, abych poslouchala na slovo?
Rozhlížela jsem se okolo sebe. Pozorovala druhé a snažila se zorientovat. Asi je trapné říkat, že mě právě osvítilo. Jenže to bylo přesně tak. Bylo to, jako bych se probudila z dlouhého spánku. Ten hluk okolo byl najednou tak strašně hlasitý. Ale proč teď? Proč dneska?
