Článek
Stačí jeden špatný člověk ze sta, který podlehne a následně pak s sebou stáhne dalších devadesát devět kamarádů a kámošek. Je to jako pavučina. Když je nevidíte stačí špatný kontakt, špatný skutek, jako je např. nevěra a už se v tom vezete taky. To stejné platí pro zloděje, podvodníky, alkoholiky, násilníky, feťáky, drogové dealery atd. Každý hřích se počítá.
A propó. Když mi kamarádka zavolala chvíli po tom, co jsem jí přerušila hovor, řekla mi, že ihned věděla, že bylo něco špatně! Omlouvala se mi. Řekla mi, že cítila šok a pak že se to vyplo! Ano, je to pocit, jako byste vypnuli knoflík od zdroje. Přesně tak to funguje.
Známe se už dlouho a velmi ji to mrzelo. Byla jsem naštvaná. Chvíli na ni, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a odpustila jsem jí. Jenže pak mi položila zvláštní otázku: „Eriko, jsi andělská duše, jak můžeš být na ně tak naštvaná?“
Přiznám se, že mě to nepatrně zarazilo. Ale, co na to říct? Není nic lepšího, než se „zdravě“ naštvat. (No, asi jsem v tu chvíli použila jiné slovo, ale to jsem byla opravdu vytočená.) Takže, co jsem ji odpověděla? To je snadné.
„To, že jsem vyšší andělská bytost, neznamená, že si nechám všechno líbit! Nazývejme věci pravými jmény!“ řekla jsem. „Když si ukopneš malíček na noze, taky neřekneš auvajs! Nebo ano? No, já tedy rozhodně ne, ale umím se k tomu přiznat.“
Víte, co si myslím? Že kdyby se sto lidí postavilo do kruhu, včetně mě a někdo řekl, hoď kamenem, kdo jsi bez viny, všechny šutry by zůstaly ležet!
I já jsem nyní člověk. Nemyslím si o sobě, že jsem zlá. Vždycky jsem se snažila pomáhat rodičům a slabším. Myslím těm, co se neuměli bránit. Zaháněla jsem ty, kteří byli zlí, agresivní a povyšovali se na druhé. Takzvaní šikanátoři. Ale nikdy jsem se těch zlých nezeptala, proč to dělají? Co když k tomu měli důvod, který nedokázali zvládnout? Pak tedy ani já nejsem bez viny…
Od svých sedmnácti let jsem toužila po vlastní rodině. Byl to pocit, že je to můj cíl. A ano, mé životní číslo je nyní šestka, takže rodina, ale jestli si myslíte, že tento cíl, který máte nastavený už z hůry, je to, co máte prožít právě v tomto životě, pak vás musím zklamat.
To číslo vám neříká, že budete řešit rodinu, ale že po ní budete toužit! Ano, slyšíte dobře. Toužit. A to tak, až vás to bude bolet. A to hodně. Už jste někdy potkali člověka, který má životní číslo šest a je nechutně šťastný, protože má to, po čem tolik toužil? Já teda rozhodně ne. A pokud tomu tak bylo, tak jen na malou chvíli, pár let a šlus. Konečná! Zavolají „ti“ z vrchu a jedeme nanovo. Je to proto, abyste pochopili skutečnou podstatu rodiny. Ne proto, abyste byli šťastní jako blechy.
Pro příklad. Pokud máte životní číslo pět, chcete cestovat. Nechcete se vázat. Ale pokud jste žena, otěhotníte, máte rodinu aáááá… šlus s cestováním. Nebo jste muž, ale nemáte na to finanční prostředky a vaše přítelkyně vám to ještě posichruje oznámením, že je v tom. To jen pro případ, kdybyste náhodou ty peníze sehnali i proti vůli těch tam nahoře. A nebo, a to je to vůbec nejhorší, že když překonáte všechny překážky a prosadíte si svou, můžete být na své cestě zraněni tak, že skončíte na vozíčku, nebo klidně i mrtví. Tak to prostě je. Hodně překážek = Jděte od toho! A jestli si myslíte, že přeháním, tak si o tom myslete co chcete, já vám to rozhodně rozmlouvat nebudu.
Každý v sobě máme vnitřní touhy, které se nám jen málo kdy splní. A když už se tak stane, pak přijdeme o něco jiného, co milujeme. Nebo to dostaneme, ale teprve ve chvíli, kdy už se smíříme s porážkou a najdeme si jiný životní cíl. Takže vám „tam“ nahoře moc děkujeme, mějte pěkný andělský den a koukejte udělat nějaký upgrade, nebo se z těch vašich příkazových a zákazových směrnic tady dole brzy zblázníme! Vážně.
Je to obrovská kontroverze. Člověk versus duše. Nahoře se „všechno“ řídí čísly. Každá barva, materiál, každé slovo. Strom, kámen, člověk. Je to jako rodné číslo všeho. Z toho všeho pak upatlají binární kód vašeho života. Jenže, kde jsou lidské touhy? A opět se ptám…, kam se poděla svobodná vůle?
Když člověk po něčem touží a nemá to, tak se psychicky zhroutí. Představte si vrcholového sportovce, kterému se daří, ale těsně před Olympiádou si vymkne kotník, který se na fyzické úrovni už nikdy neopraví tak, aby např. hokejistovi nepůsobil v brusli bolesti. Takový sportovec už nikdy nedosáhne na vítězství a pochopitelně se z toho zhroutí. Někomu se podaří najít nový životní cíl, ale jiného to prostě semele.
No, a ne jinak tomu bylo i se mnou. Ta pitomá šestka. Rodina. No jasně. Jako dítě mě nechtěli, matka mě ignorovala, bratr mi v sedmi letech řekl, že by byl raději, kdybych se nenarodila, protože by se se mnou nemusel o nic dělit. Kradl mi sladkosti a pak po mě chtěl, abych to neříkala našim, že to snědl on. No, vlastě jim to ani říkat nemusel. Ono to stejně bylo vidět. Když šel bratr do druhé třídy a já do první, vlezla jsem se do jedné nohavice jeho obrmalých riflí. Nu což.
Čím jsem byla starší, tím víc jsem toužila po vlastní rodině. Můj sen byl, že se vdám jednou za život, budu mít tři děti a budeme spolu šťastně žít až do smrti. Hmm.
Když jsem potkala svého budoucího manžela, bylo mi devatenáct. Byla jsem v plné síle a chtěla žít normální život. Ten večer jsem se stavila v klubu, kde jsem si místo kamaráda občas bouchla do bubnů. Hodně mě to naplňovalo, ale ne zas na tolik, abych snila o vlastní kapele. A pak tam vešel on. Byl mokrý, protože venku pršelo a on se přišel schovat.
Pamatuji si, že to byla láska na první pohled. Ano, přesně tak to funguje. Já byla zrovna na stage a on se na mě zadíval. Rozbušilo se mi srdce a okolí začalo splývat v jedno. Pro mě tam byl jen on.
Vlastně jsem ho vnímala už ve chvíli, když vešel. Jako by mi něco napovídalo, že se mám podívat ke dveřím. Když jsme dohráli, odložila jsem paličky a šla si sednout k baru. On šel za mnou. Ani na chvíli jsme neztratili kontakt. Když přišel, řekli jsme si jen ahoj a objednali si drink. Tančili jsme a nakonec se i líbali. Bylo to dokonalé. Byla to přesně ta chvíle, kdy si přejete, aby to nikdy neskončilo.
Byl tak něžný a pozorný. Úplně jsem se topila v jeho nádherných hnědých očích. A hlavně, vůbec jme nemuseli mluvit. Jako bychom se znali odjakživa. V tu chvíli jsem se cítila jako princezna v pohádce a myslím, že on to cítil stejně. Nic nemělo chybu. Hudba, místo, čas…
Venku pořád pršelo a já jsem bydlela kousek, a tak jsme skončili u mě. Byl pátek večer a ráno nikdo nevstával. Prostě dokonalé.
Ne, že bych to takhle dělala normálně, byla jsem vždycky dost vybíravá, pokud šlo o to, s kým budu chodit, což asi taky nepatří mezi morální andělské zásady, ale víte co, kde všichni berete ty jistoty, že andělé nemají právo na volbu a odmítnutí? Také máme své životy a chceme být s tím, kdo se nám líbí, a ne s tím, komu se líbíme my. Musí to být vzájemné, jinak to prostě nefunguje tam a ani tady.
On studoval vysokou a já už pracovala. Už ne v té fabrice, ale jako obchodní zástupce drahé módní značky pro ženy. Měla jsem firemní auto, malý, ale hezký byt a za dva roky jsme se vzali. Když jsme se společnými silami přestěhovali do většího bytu, který jsme zrekonstruovali, přišlo téma na děti. Jenže…, nešlo to. Lékařský závěr zněl jasně. Neprůchozí vejcovody. Nejprve jsem si myslela, že to tak má být, protože jsem třeba v minulém životě dětem ublížila, a tak jsem po tom pátrala. Došla jsem dokonce až tak daleko, že jsem navštívila paní, která měla jisté vlohy. A já, která sama mám dar z hůry, jsem na tyhle věštce, vědmy a mastičkářky velmi opatrná, ovšem, tahle mě fakt překvapila.
Nejen, že mi řekla, kdo jsem, což mě ujistilo, že jí můžu věřit, ale také mi sdělila mnoho informací z mých minulých životů. Já se například celý život neskutečně bála, že šlápnu na hada. To mě provázelo od dětství. A víte co, ono se to vážně dělo. Opravdu se mi asi dvakrát podařilo, že jsem málem v lese a na louce šlápla na zmiji. Mám na to i svědky. A ona mi řekla, že už se mi to stalo v minulém životě a že to bylo do kotníku. No páni! Waw. Přesně tohle byla moje představa, že se mi stane. Had a kotník. Takže přecházet louku, kde se mohly vyhřívat zmije pro mě bylo fakt traumatizují. Ano, pro mě. Pro ostatní to byla zábava mě pozorovat a dost se u toho zasmáli. Jenže, když se to stalo v mém minulém životě, byla jsem ještě mladá, tedy vlastně mladý a zemřela jsem. No, tak to vidíte.
Jenže od té doby, co mi to řekla, už se toho nebojím a ani hadi se mi už nepletou pod nohy. Skončilo to. Dříve pro mě bylo jít do lesa na houby, nebo na borůvky, jako za trest. Milovala jsem to, i nenáviděla zároveň. Pak to skončilo jako lusknutím prstu. A co se dětí týče, žádnému jsem nikdy neublížila. Uf…
Jenže problém byl v tom, že jsem „konečně“ poprvé ženou. Myslím tedy fyzicky. No věřili byste tomu? To se tam nahoře vážně zbláznili? Tak konečně jsem ženou, dali mi šestku, abych toužila po rodině, ale zašněrovali mi vaječníky? To si dělají srandu?
Dost jsem to obrečela, ale můj gynekolog měl skvělý nápad. Co takhle in vitro? Jasně, proč ne. A rozhodli jsme se, že do toho půjdeme.
Přiznám se, že na vaječníky se mi tedy zvykalo dost blbě. A i když jsem do té chvíle měla sice pravidelné měsíčky, tak to, že jsem ženou jsem cítila opravdu intenzivně. Od svých třinácti let jsem se každý měsíc svíjela bolestí, zvracela jsem a myslela jsem, že mi praskne hlava, ale co se dělo po olejových injekcích i mimo cyklus, se raději asi zmiňovat nebudu.
Nicméně, po několika neúspěšných pokusech, kdy nebylo možně ani odebrat kvalitní vajíčka, zatím co jiným ženám odebírali čtrnáct i dvacet, tak já měla jen zadek jako cedník. Dvakrát denně olejovka do obou půlek a v břiše dva melouny plné vody díky hormonální stimulaci. O prsou, které se mi zvětšili o dvě čísla a bolely tak, že jsem nemohla ani ležet pomlčím. A i když mého manžela evidentně vzrušovaly, tak měl prostě smůlu. Chceš si sáhnout? Zkus to!
Ale, bingo! Svůj nezvratný osud jsem zvrátila, a nakonec se nám na sedmý pokus, když už jsem to chtěla vzdát, ale manžel mě přemluvil, že to zkusíme ještě jednou a naposledy, … vyšlo to! Vyšlo to a narodila se nám holčička Irini. A byla opravdu překrásná.
Neznám nic krásnějšího než narození dítěte, které bylo počato z lásky. Přelstila jsem svůj osud a konečně jsme byli rodina. I když se Irini narodila o dva měsíce dříve, a ještě císařským řezem. Z ničeho nic jsem prostě krvácela. Odlučovala se placenta, která se dostala do porodní cesty. Hrozilo vykrvácení, nebo otrava a smrt. Nu což. Trošku komplikované, ale přežily jsme obě, a tak to má být…
Tedy, alespoň jsem si to tak představovala. Když ale mojí holčičce bylo dva a půl roku, odešla nám. Prý měla slabé srdíčko, a navíc měla potíže s krví. Prostě peklo. Ze dne na den komplikace a najednou byla pryč. Ani o jednom problému jsme neměli ani tušení… Pořád byla zdravá. Nikdy neměla ani rýmu. Náš kouzelný domov, který jsme vybudovali, se sesypal, jako domeček z karet. Tolik jsme toho spolu zvládli, tolik překážek jsme překonali… A všechno to bylo k ničemu. Jen jsme si zadělali na pořádný defekt na srdci i na duši.
Můj život se zhroutil. Zůstala mi jen jizva na těle a mé srdce zkamenělo. Nechtěla jsem žít. Náš soukromý život se rozpadl. Od té chvíle jsme svou tragédii řešili každý po svém. Já trávila čas ve videopůjčovně a následným útěkem mimo realitu a můj manžel to řešil v náruči jiných…
Nechtěla jsem dělat věci proti vůli těm nahoře, ale udělala jsem. Myslela jsem si, jak jsem pokořila svůj nalajnovaný osud, ale on, pokořil mě… Prostě to tak je, když není s hůry dáno, tak… se na to raději vybodněte. Fakt že jo.
