Článek
Právě jsem jela z odpolední, seděla jsem v klidu v autobuse, když jsem je zahlédla. Přesně týden po tom, co jsem mohla zachránit toho muže. Seděli mezi lidmi, jako by to bylo v pohodě. Jejich odporné ksichty na mě civěly, jako když vlci slintají po kořisti. Věděli, že je vidím. Museli se otočit, aby se na mě mohli podívat. Působily jako magnet z nejhlubšího pekla. Jako by mě chtěli vtáhnout. Mě, mou duši. Ta energie byla tak odporná. Bylo tam spoustu dalších lidí, ale vůbec je nezajímali. Nikdo, jediný člověk nevěděl, co se děje.
Udělalo se mi zle. Vyběhla jsem z autobusu, nemohla jsem vůbec popadnout dech. Srdce mi bušilo tak rychle, až mě bolel hrudník. Chtělo se mi zvracet.
„Co to sakra bylo?“
Utekla jsem pod stromy mezi paneláky a sedla si do trávy, abych popadla dech. Zády jsem se opřela o kmen nízkého košatého stromu. Měla jsem mžitky před očima. To asi z toho šoku. Ohlédla jsem se za sebe, ale nešli za mnou, což mě uklidnilo. Proč by taky chodili. Byli to lidé, kteří jeli odněkud někam. Věděli vůbec, kým jsou? Co jsou zač? Takže takhle vypadá temná duše, nebo už je někdo posedl? Udělali si to sami, nebo za to nemůžou? Sakra, nevím o nich vůbec nic.
Já vím, všechno, nebo nic. Je hezké věřit na anděly, ale peklo máme přímo za zadkem a je nám to úplně jedno, teď už to vím. Jenže, co teď? Měla jsem něco udělat? Ale co? Vždyť si chodí po světě, jako by se nechumelilo. Dva si v klidu jeli v autobuse plném lidí. To snad není možné.
Musím o nich něco zjistit. Ale kde? Pomalu jsem se potácela domů. Vystoupila jsem o čtyři zastávky dříve, tak jsem to vzala zkratkou mezi domy. Děsil mě každý stín. Od té chvíle pro mě každý zvuk, který jsem zaslechla, měl nádech temnoty. A víte co je nejhorší? Zrak. Myslíte si, že když zavřete oči, všechno to zmizí, jenže to ani náhodou. Naopak. Jakmile ztratíte kontakt s realitou, je to ještě horší. Vím to, zkusila jsem to už dvakrát a ani jednou to nebyl správný krok. Málem mě to pohltilo.
Mobily ještě neexistovaly. Cítila jsem se ztracená. Moje realita už zase dostala úplně jiný rozměr. A on? Myslíte si, že tam byl? Že mi kryl záda, když jsem ho potřebovala? Ne. Možná, že už si na mě ani nevzpomněl. Ještě nikdy jsem se necítila tak sama. Když jsem dorazila domů, rodiče spali. Nikoho můj pozdní příchod nezajímal. Stačilo, když na konci měsíce vysolím prachy na stůl a zaplatím nájem. Jinou hodnotu jsem pro ně neměla.
Vlezla jsem si do vany. Teplá voda mi dělala dobře. Jako by ze mě smývala všechno to svinstvo světa. Trauma, které jsem právě prodělala, odplavila voda do kanálu. Šla jsem si lehnout, ale měla jsem strach co bude, až zavřu oči. Uvidím je zase? Co když mě budou sledovat? Vyděsili mě a třeba jim to stačilo. Jenže stejně… Co teď? Co budu dělat? A dá se s tím vůbec něco dělat?
Musím zpátky nahoru. Ale jak? Jak se tam dostanu? Zítra to zkusím, ale teď už musím spát.
