Článek
Ne, nebylo to mé jméno. Když ráno zazvonil budík, sedla jsem si na okraj postele a svou hlavu položila do dlaní. Kdybych měla svůj meč, usekla bych jim hlavy. Ale co by bylo s těmi lidmi? Zemřeli by? Osvobodila bych jejich duše, nebo bych zničila i jejich fyzickou stránku? Cena za neuvážený krok byla příliš vysoká.
Abych vám to vysvětlila. Sonia není moje jméno tam nahoře. Je to vzkaz. V mém jazyce to zní jako: So nia´ a´. Ty, jenž přinášíš sílu. Když jsem se viděla ve své pravé podobě, měla jsem na sobě překrásné šaty. Stála jsem na okraji místnosti někde v oblacích. Byla to místnost s výhledem přímo dolů, tady na Zemi. Letěli jsme nebo se vznášeli. Dole pod námi byla ta krajina, kterou jsem vídala. Za mnou byl stůl, u kterého seděl starý muž. Měl bílé vlnité vlasy a na hlavě čelenku ze zlatého vavřince. Okolo sedělo asi šest, sedm chlapců, andělů. Další se pohybovali po místnosti a skleněnými zdmi, které byly v dřevěných rámech v barvě olše. Vše bylo moderní, kromě jejich oblečení. Byl to zvláštní kontrast. A dva andělé byli u mě, jeden se mnou hovořil o tom, co bylo dole, a druhý seděl na okraji podlahy. Nohama pohupoval přes okraj oblaku. Nebál se. Měl křídla. Vlastně všichni v té místnosti měli křídla. Ti za sklem měli bílé obleky a chodili sem a tam. Přišli mi, jako úředníci z očistce. Jen já a ten muž u stolu jsme je neměli. Byla jsem daleko vyšší, než ti „chlapci“ v místnosti, kteří si byli tak podobní. Všichni urostlí, krásní, blond vlasy různé délky, modré oči, světlé plátěné kalhoty, bosí a bez košile. Jen ta křídla měli na zádech.
Ten bělovlasý muž měl na stole velmi tenkou desku, ze které vycházelo něco jako hologram. Byly to hory, lesy, lidi. Viděl úplně všechno, co chtěl, co potřeboval. Vše si přiblížil, když chtěl. Stačila mu k tomu čísla. Den, měsíc, rok, čas, vteřiny a …evidenční číslo člověka, který právě chodil po Zemi. Mohl se dostat kamkoli v čase. Tam i zpátky. Na setinu vteřiny přesně. Pokud někdo na Zemi udělal chybný krok, vrátil to zpátky, jeho čin vymazal a napsal tam to, co chtěl „on“, aby ten člověk udělal!
To bylo to, co mě vyděsilo jako malou holku, když jsem tady byla poprvé v roce 1980! A kde je, sakra, ta svobodná vůle?
Říkáme tomu deju´vu. Má různé podoby. Ale nejhorší je, když vám to udělají za plného vědomí. Zažíváte realitu a někdo vám to změní, pak máte pocit, jako když reklamní panel otočí další stranu desek. T, t, t, t, t, t, d… Hezky postupně. Mnozí si toho ani nevšimnou.
A právě tehdy, v tu danou chvíli, kdy jsem tam stála na okraji s výhledem dolů, byl tam právě on. Ten, co jsem ho tolik milovala. To „on“ ho tam poslal, ten muž s bílými vlasy a nechal to být… Ten chlapec trpěl ukrutnou bolestí a jemu, jemu to bylo úplně jedno!!! Po mé tváři stékaly slzy a on řešil jiné lidi.
Dívala jsem se na to, co mu dole dělají stále dokola. Přikovali ho ke skále, aby ho mučili. Proč? Bylo to jeho prokletí, protože pomohl lidem, když chtěl, ale neměl? Ne,… nebylo to jen tím a dnes už to vím.
Když jsem tam ale v tu chvíli stála, neměla jsem tam být. Nebyla to moje starost, ani moje práce. Ale nepřišel za mnou, jak jsme se domluvili…
Vím, že můj krok byl velmi neuvážený, ale musela jsem. Neuvažovala jsem nad důsledky svého jednání. Chtěla jsem ho zachránit, a tak… skočila jsem… Ten anděl, co byl u mě, mě chtěl zastavit. Ale…
Byla to hloupost, teď už to vím. Cítila jsem jen náraz a zahlédla světlo. Víc si z toho nepamatuji. Přidělili mi číslo a šoupli mě tam, kde právě bylo místo. Proto jsem i dneska zde. U rodičů, kteří už nechtěli dítě, a tak se každý život, který tady žiju, nějak protloukám. Je to za trest?
No, upřímně, tehdy jsem jim v tom nahoře udělala pěknej bordel, takže nečekám, že tady budu někdy šťastná. Ale pořád cítím tu prázdnotu v srdci. Bolí to. A teď, když mě probudili, je moje srdce ještě prázdnější.
Když jsem tady byla poprvé, byla jsem mužem. Silným mužem, který ho vysvobodil. Jenže to jsem měla obrovskou sílu. Ano, i tyhle časy Země zažila. Polobohy, kteří byli něčím víc, než obyčejnými lidmi..
Zachránila jsem mu život, aniž bych tušila, kdo to je. A tomu říkám paradox. A kdo že to tak zařídil? No jistě. Není třeba hádat. A teď ani nevím, kde je. Kde ho mám hledat? Dostala jsem se do kolečka, kterému říkáme osud. Myslíte si, že žijete jen jednou? Ne… ne, ne, ne. A ještě jednou ne.
Já samotná jsem už tady po šesté a teprve teď mě probudili. No, vlastně to byl jen jeden z nich. Oni sice rozhodují, kam půjdete a co budete dělat, ale ten anděl, který mě provázel, se také postaral o to, abych procitla.
Pokud jste si mysleli, že to vy, nebo vaše duše rozhoduje o tom, kam půjdete, jste na velkém omylu. Holka, nebo kluk. Musíte si projít obojím, abyste věděli, jaké to je.
Abyste to chápali. Vaše duše jste vy, je to kopie vašeho DNA, ke kterému se přidá vědomí. Je to jako když do počítače nainstalujete program. Vaše duše má záznamy, ale nepamatuje si to. Takže máte tělo + nehmotný hologram. Když tělo vypne, zemře, vaše nehmotná holografická kopie žije dál.
Každý život, který jste zde strávili. Vše se zapisuje na disk. Říkáme tomu kniha života. A po tom všem, co jsem tam viděla, opravdu si myslíte, že nejprve musíte prožít středověk a až pak současnost? Čas je jen relativní pojem, to si zapamatujte!
Vše jsou „jen“ čísla. Splněno, nesplněno. Prošel, neprošel. Očistec, výmaz paměti, složka, nová kniha a sešup dolů. Nebo prošel, skvělé, mazej nahoru. Pokud vám chybí ještě něco ke splnění, tak opět šup dolů. A teprve až splníte normy, přijdou takoví, jako jsem byla já a odvedou vás dál.
Vím to. Byla jsem vyšší bytost. Průvodce do vyšší dimenze, ale teď už nejsem nikdo. Říkáte nám světelné bytosti. Patřila jsem mezi archanděly, jenže si to nepamatuji. Proto jsem tam byla. Měla jsem si vyzvednou další jedince k přestupu. Ale šla jsem se zeptat, kde je ON. A pak už si pamatuji jen svůj skok. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že si tam jen tak pro něj zajdu a odvedu si ho. Normálně by to šlo. Přiblížit se. Ale tehdy jsem narazila na tvrdou bariéru. A v roce 2012 na Zemi došlo ke zvratu.
