Článek
I když to osobně moc nedoporučuji, faktem je, že někdy prostě nemáte na výběr. Pokud se tak stane, pak se něčeho držte, ať nemusíte zmatkovat, jako se to stalo mě.
Oni. Ti, kteří loví naše duše. Dělají to proto, aby mohli používat hmotná těla. Co jste si mysleli? Že jde o duše? Kdepak. Samozřejmě, že jsou důležité, ale jak byste si chtěli užívat hmotných statků, když vlastně pro hmotný svět neexistujete. Ovládnou vás natolik, že ani vlastní rodina vás nepozná. Změní vaše chování. Na venek jste to vy, ale uvnitř to jsou oni!
Vlastně jde o to, obsadit tělo dřív, než zemřete. Může ho pak používat tak dlouho, dokud to jde. Co osud? Oprava? Přepisování? To oni nemůžou. Hned vám to vysvětlím. Tu noc, kdy jsem to zjistila, mi bylo, jako kdyby mě na dálnici srazil náklaďák.
Můj anděl zmizel a život šel dál. Vdala jsem se a když mi bylo čtyřiadvacet, narodila se mi vytoužená dcera Irini. Když jí byly asi dva roky, zavolala mi kamarádka, že potřebuje pomoct. Bylo už deset večer a já byla hrozně unavená, ale byla to velmi dobrá kamarádka, a tak jsem vstala, abych ji vyslechla.
„Eriko, prosím, moje sestra leží v nemocnici, operovali ji nádor, odstranili vše, co bylo potřeba, ale nemůže se probudit. Pomůžeš mi prosím?“
„No jasně, zkusím se podívat, kde je?“ slíbila jsem ji a taky jsem to udělala.
Chvíli mi trvalo, než jsem ji našla, ale povedlo se. Seděla na překrásné louce, meditovala a slíbila mi, že se brzy vrátí. No jo, jenže mi kamarádka zapomněla říct, že její manžel chtěl pár měsíců před tím, spáchat sebevraždu, jenže se mu to nepovedlo. A kdo byl tím důvodem? No jistě. Vlastně se ani nedivím, že si zadělala na rakovinu vaječníků. Trvalo to nějakou dobu a manžel ji prosil, aby to nedělala, ona neposlechla, dokud on… Výborně, děkuji, že jste mě na to děvčata upozornily.
Sotva jsem ukončila hovor, abych kamarádku informovala, že do rána bude v pořádku, zaslechla jsem hlas mé dcery. „Mamiko?“ Jako by stála na chodbě. Ve tmě. Za dveřmi do kuchyně.
Rychle jsem vstala, abych ji otevřela. Divila jsem se, jak se dostala z postýlky. V celém bytě byla tma, jen pouliční lampy osvětlovaly náš pokoj v přízemí. Když jsem otevřela, nikdo tam nebyl. Když jsem zavřela a otočila se, stála tam vysoká postava muže. Určitě měl přes dva metry. Měl černý plášť a kapuci. Když jsem se otočila, udělal na mě „wuáááaaaa“. Moje duše se odpojila a padala kamsi dolů, ale stále jsem cítila spojení v oblasti žaludku a míchy. Když jsem se za ní podívala, jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, zeptat se sebe sama: „Hele, kam to jdeš?“ Ha, ha. Nevím, co by v takové situaci napadlo právě vás… Když se má duše vrátila zpátky do těla, řekla jsem: „Vypadni!“ To už patřilo tomu ohavnému týpkovi, který mě tak vyděsil. Zmetek.
A zabralo to!!! Vážně zmizel. Takže jsem šla opět zavolat kamarádce, abych ji informovala, do čeho mě dostala. A víte co? Chtěla, abych ji toho zbavila. Jasně, vy lidi děláte průsery a já vás mám zachraňovat? To je vážně ujetý. Ale dobře. Když se sestra probudila, kamarádka ji vše vybalila na rovinu. Musí pochopit, co dělala špatně a napravit škody, které napáchala.
Udělala jsem rituál spojení. Nežádala jsem Metarona, aby ji pomohl a očistil její zápis. Podle mě si ještě nezasloužila druhou šanci. A pak, já s nimi tam nahoře v tu chvíli stejně pořád nemluvila. Když jsem něco potřebovala, nenápadně jsem se vetřela do nebeské knihovny. Určitě o mě věděl, že tam jsem, ale nechal mě být. Jindy po mě sám hodil knihu, když se mi tam nahoru nechtělo, ale potřebovala jsem informace. Byla tak zvláštně nerozbitná…
Takže jediné, co jsem mohla udělat, bylo přetrhat vazby na peklo, a to jsem také udělala. Zahnat prevíta do jeho nory. Samozřejmě jsem ji upozornila na to, že pokud bude ve svém chování pokračovat, přijde si pro ni znovu. Každý člověk si zaslouží znát pravdu a ona manžela využívala kvůli peněz, vybudovanému zázemí a lhala mu do očí. Bez mrknutí oka z něho dělala hlupáka.
Domluvili jsme se na jednu hodinu odpoledne, to, aby nemohl na světlo. Už jsem vážně netoužila po dalším setkání… No jistě, že mě to hned nenapadlo. Démoni a noc. Králové pekel a jejich ovečky… Nevím proč, ale jakmile jsem ji odpojila, objevil se přede mnou, řekl mi, že to jen tak nenechá a natáhl ruku směrem k mému břichu. Byl to jen mžik a pak zmizel. Jenže…, já měla pocit, že mě bodl nožem. Přesně tak jsem to cítila. V bolesti jsem dopadla na kolena na zem a držela se za podbřišek. Když přiběhl manžel, pomohl mi vstát, ale bolest pokračovala. No, vlastně to bolelo celé dva dny. Pak jsem zjistila, že mi praskla cista.
Náhoda? Jistě, že ne. Jenže to bych nesměla být já. Že mě to vyděsilo? No samozřejmě. Nejsem žádná hrdinka. Ale, nebyla bych to já, aby mě to nevytočilo! Takže vy takhle? OK.
Vše jsem obrátila v pozitivum. Řekla jsem mu: „Díky, blbečku, žes mě zbavil cisty!“ Vysmála jsem se mu do toho odporného ksichtu a o to víc jsem chtěla vědět, kdo to byl. Věděla jsem, že od teď po něm půjdu…
