Článek
Od té chvíle už jsem neřešila jen mrtvé, ale také nemocné a prokleté. Čarodějky a čarodějnice, léčitele a podvodníky s mystikou. Druzí si o mě mysleli, že jsem pohltila všechno vědění světa, ale já jsem přitom pořád měla tolik mezer a neuměla skoro nic. Ale pořád toho bylo hodně oproti ostatním.
Od té noci, kdy jsem toho padoucha poslala k šípku, se začaly dít hrozné věci. Můj manžel si našel milenku, respektive, ona si našla jeho. Začal pít a moje rodina se začala rozpadat. Myslím si, že za tím vším byl on.
Ta žena, která mého manžela sváděla, byla čarodějka. Viděla jsem ji. Bojovala se mnou a snažila se mě pokořit. Každá čarodějka je napojená na jediného temného parchanta. Satanaela. A když říkám, že každá, tak tím myslím opravdu každá. Ne čarodějnice, to je kapitola sama o sobě, ale mladé čarodějky. Ženy, dívky, takové, které touží po penězích, hmotných statcích a manipulaci. Hubené, černovlasé, velmi světlá až bílá pleť.
Díky ní jsem poznala hloubku pekla i jejich nekonečné možnosti. Přemýšlela jsem, koho jsem si to vzala. Proč s tím můj muž nedokázal bojovat? Podlehl jí, to vím. Té černovlasé zmiji. Mučili mě na fyzické úrovni, když nemohli na té druhé. Ale ani ona a ani Satanael na mě nemohli. Zahnala jsem je hluboko do bažin, tam, kam patřili, ale zahnala jsem jednoho, objevil se jiný…
Od té chvíle, kdy polapili mého manžela, neustále blikalo světlo na chodbě, když pod ním stál. Bylo to jako signál. Viděl to. Děsilo ho to, ale neposlouchal. Prosila jsem ho, ať s tím vším přestane, ale obviňoval mě, že to já za všechno můžu. Přitom jsem ho nikdy do svého světa netahala. Nevěděl, kdo jsem a ani jaké mám schopnosti. Chtěla jsem vést normální život. Tolik jsem toužila po rodině.
Když jednou přišel opět domů opilý. Táhly se za ním dvě černé duše. Když jsem je zahlédla, ten jeden na mě vystartoval. Nechápu, k čemu mají tak obrovské huby. Aby mě sežrali, pohltili? Ha, ha. Nic z toho se nikdy nestalo. Pořád mě to děsilo, ale nejsem taková, abych se neotřepala a nešla dál. Opět mi pomohlo to kouzelné slůvko: „Vypadněte!“
To ráno mi došlo, že se mě ten jeden asi nesnažil vyděsit, ale že vyděšený byl on! Černá duše, která smrděla cigaretovým kouřem a močí. Už skoro neměl ani svůj lidský tvar. Ten druhý ještě vypadal jako člověk, ale rychle zmizel s ním.
Následující ráno jsem se cítila mnohem lépe. Věděla jsem, že se nemusím bát!!! To oni jsou ti, kdo se bojí. Bojí se, protože je vidím! Protože jim můžu nakopat zadky. No jo, já vím, že mi trvalo dlouho, než mi to došlo, ale učila jsem se vše za pochodu, tak co byste chtěli. Když jsem je zahnala, chtěla jsem si zase lehnout, ale… Mé tělo leželo! Pořád leželo. Klidně spalo v posteli, stejně jako moje malá Irini. Tak jsem si lehla taky a bylo to.
Bylo to divné, ale najednou jsem si byla jistá, že se můžu odpojit, a to úplně. Ale pozor, když se chcete odpojovat a jít úplně pryč, musíte to mít dobře promyšlené! Taková duše si může jít kam chce. Můžete létat, cestovat do vesmíru, ale nikdy nesmíte ztratit kontakt se svým tělem. A nebo nedovolit, aby vám ho ve vaši nepřítomnosti někdo obsadil! Když někoho pronásledujete, ujistěte se, že to není past.
Když jsme šli jednou s manželem ven, sedli jsme si do restaurace, abychom si promluvili. Když litoval svých skutků, kousek nad jeho hlavou se otevřel portál. Vylezl z něho jakýsi skřet. Dlouhé ruce, dlouhé nohy, přikrčená chůze po čtyřech, málo vlasů, žlutohnědá barva kůže. Můj manžel povídal, ale já ho neslyšela. Když ten skřet vyskočil, portál se zavřel. Pak šel směrem pryč od nás, po chodníku a já si říkala, kam to sakra jde? Ale pak jsem to přestala řešit a opět poslouchala svého muže. A najednou jsem ucítila prudký náraz do zad. Něco, jako když vám na záda někdo hodí dvacetikilový pytel. Manžel vstal a se slzami v očích řekl, že jdeme domů. Jenže já najednou otočila. Byla jsem jako vyměněná. Šli jsme po cestě domů a já byla arogantní až agresivní. Vůbec jsem to nebyla já. Všechno mi bylo jedno. Vyzvedli jsme deru u babičky a každý jsme se zavřeli do jiného pokoje. Nebyli jsme schopni spolu vůbec mluvit. Šli jsme raději spát.
Když jsem se ráno probudila, věděla jsem, že je něco špatně. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce a poprosila ji, aby se na mě podívala. Také měla jisté schopnosti, které jsem ji pomáhala rozvíjet, ale zatím se bála. Nicméně, nebýt ji, nevím, jak by to celé dopadlo. Řekla mi, co vidí. Že mi přes rameno kouká jakýsi skřet. Podobný miláškovi.
Jasně, ten zmetek. Když jsem byla ještě v posteli, dala jsem dlaně směrem nahoru a snažila se nabrat energii. Vesmírné světlo, chcete-li. Cítila jsem, že musím zabrat i na fyzické úrovni. Šlo to hodně, hodně těžko, ale povedlo se. Bylo mi psychicky na nic. Stačila chvilka nepozornosti a mohla jsem dopadnout špatně. Uvědomila jsem si, že se mi „hrabal v hlavě“, když mě ovládal. No hnus…
Pokoušeli se mě zničit mnoha způsoby. Myslím, že teď už moje fotografie visela ve všech peklech, protože nebylo chvíle, kdy se mě nepokoušeli atakovat. Zkoušeli se ke mě dostat přes různé lidi, ale o ní, bych to nečekala…
Moje velmi dobrá kamarádka. Hodná, milující… Ten den se něco změnilo. Volala jsem jí, protože jsem potřebovala s něčím poradit. Byla arogantní, zlá a já se kvůli ní rozbrečela… Okamžitě jsem přerušila hovor a upustila telefonní sluchátko. Když jsem s ní hovořila, přenesla jsem se někam do kina. Zrovna tam dávali film o Madagaskaru, ale nikdo tam nebyl, jen já. Stála jsem na schodech a najednou mi někdo skočil do záběru. Urostlý muž. Vypadal jako trosečník. Také to bylo to první, co mě napadlo. Byl špinavý, měl potrhané šaty. Hlavně jeho nohavice byly roztrhané, ale co mě zaujalo nejvíc, byly jeho kotníky. Okolo jednoho měl ještě okov s řetězem, okolo druhého měl už jen jizvu. Slyšela jsem zvuk řetězu. Vyvedlo mě to z míry, avšak to, co následovalo, bylo to nejhorší, co jsem dosud zažila.
Jeho ruka mi něco sebrala. Něco v oblasti srdce a já se psychicky zhroutila. Sotva jsem se zbavila skřeta, stalo se mi tohle. Pořád jsem jen brečela a nevěděla proč. Musela jsem se věnovat svoji holčičce a tak jsme si hrály. Malovaly jsme, stavěly kostičky a já při tom „pořád“ bulela. Můj pláč byl nekonečný. Jenže jsem nevěděla proč. Proč pořád brečím. Můj manžel je hloupý, když mě nechce, ale nikdy bych ho nepřemlouvala, ať s námi zůstane. Mám přece svou hrdost… Takže tím to určitě nebylo. A tak jsem zvedla telefon a opět zavolala své nejlepší kamarádce… Cítila jsem se hloupě, protože to já mám přece pomáhat druhým, ale stud stranou… Řekla mi, že vidí džungli a opelichaného, mrtvého opičáka. Takového, jací jsou jen na Madagaskaru!
V tu chvíli jsem si vzpomněla. Vybavilo se mi úplně všechno! Vydala jsem se tedy za ním do džungle. Mimotělně, samozřejmě. Šlapala jsem cestičkou, která mě zavedla až k jeskyni vysoko ve skále. Byl to jen nenápadný vchod. Když jsem vešla dovnitř, vypadalo to, že tam někdo bydlí. Byla tam kožešina položená v rohu na zemi. Určitě tam někdo spal. Taky tam byl krb. Ale nehořel v něm oheň. Více mě zaujaly ušmudlané skleněné nádoby. Vypadaly jako uzavíratelné láhve. Stálo jich tam pět a v každé z nich bylo světýlko. A já věděla, že jedno z nich bylo moje. Cítila jsem to.
Vzala jsem si ho zpátky. A taky vím, že tam byl on. Ten, co mi ho ukradl. Schovával se za jednou z prohlubní. Byl vyděšený. Bože, ten jeho pohled… I když jsem ho zahlédla, nechala jsem ho být. Nepovažovala jsem ho za nebezpečného. Vypadal spíše, jako otrok, než jako zloduch.
Když jsem si vzala své světlo zpátky, neskutečně se mi ulevilo. Byl to pocit klidu, který snad ani nedokážu popsat, ale cítila jsem klid a bezpečí, jako nikdy předtím. A co víc, poprvé po těch letech jsem se opět viděla ve své skutečné podobě.
Když jsem se otočila a pohlédla dozadu do jeskyně, byly tam schody. Všude po stěnách byly ty láhve se světlem. Sakra! Nebyla jsem první, ani poslední. Osvětlovaly celou hlubokou jeskyni, jako svíčky. jen ten plamínek u nich neplápolal. Kráčela jsem opatrně dolů, ale úplně na dno se mi jít nechtělo. Všude po stranách byly stovky žlutohnědých skřetů. Ve skále byly žlaby, ve kterých lezli jeden přes druhého a civěli na mě. Prskali jak kočky. Byli úplně stejní, jako ten, co se mi hrabal v hlavě… Ta vzpomínka mě fakt „hodně“ namíchla. Nenapadlo mě nic jiného, než nakumulovat řádnou dávku světelné energie a pořádně jim to tam řápnout. Taky jsem si u toho zařvala, stejně jako on, když si na mě otevřel tu svou hubu u mě doma v kuchyni. Ať ví, s kým mají tu čest…
„Tak takhle ne! Takhle fakt ne! Chcete boj? Máte ho mít!“
