Článek
Otec přesto dělal všechno, aby nás uživil a my se měli alespoň nějak dobře.
Byl to snílek. Když maloval obrazy vyprávěl mi, jak chtěl být malířem. Ale druhá světová válka vše obrátila proti všem lidským touhám a ani on nebyl výjimkou. Vyrůstal v pohraničí. Pracoval v drsných podmínkách od svých dvanácti let. Ale nikdy toho nelitoval.
Dnes žijeme v druhém největším městě, ale podle matky je stále nepraktický. No jasně. Pamatuji si, že když šel koupit pračku, přinesl magnetofon, protože pračky nepřivezli. Máma se tehdy mohla zbláznit. Už jsme měli i televizi, která vysílala jen černobíle. A knihy? Co to jako je? V téhle domácnosti nikdo nečetl. Snad jen denní tisk. Ale co z toho? V den prozření můj pozemský život trval teprve pět let a pár dní, takže jsem stejně neuměla číst.
Proč o tom mluvím? Z jednoho prostého důvodu.
Od chvíle, co se mi to stalo, se všechno změnilo. Všechno. Můj dětský svět se rozplynul. Zapomněla jsem na to, kým jsem byla. Holčičkou, která vozila kočárek s panenkou. Ale nebylo to zlé. Ani divné, jen přirozené. Byla jsem to já. Když se ale k tomu dnes vracím, nevím, jestli to bylo dobře. Nebylo to příliš brzy? Podle nich ne.
Milovala jsem spánek. Na rozdíl od jiných dětí, mě nikdo nemusel nutit, abych šla spát. Naopak, já se na to těšila. Nemusela jsem spát, stačilo zavřít oči a mohla jsem létat. Snažila jsem se dostat tam, kde mi bylo dobře. Mohly za to moje sny, pokud to byly sny…
Každou noc jsem se vznášela nad překrásnou krajinou plnou lesů, luk a modrých řek. Navštěvovala jsem místa, o kterých jsem do té chvíle neměla ani páru. Stačilo jen roztáhnout ruce a letěla jsem. Beze strachu. Bez omezení. Rychlostí, jakou jsem si sama zvolila. Necítila jsem vítr ve vlasech ani svěží vzduch. Přesto to bylo tak živé,….. tak živé… Milovala jsem to. Nemám tušení, kde jsem to byla, ani proč se mi to dělo, ale bylo to skutečné.
Počkat. Opravdu to bylo skutečné?
Ale ano, dnes už to vím, že to bylo skutečné. A rozhodně to bylo lepší než to, co bylo tady. Tady jsem často plakala, ale tam, tam na druhé straně, jsem byla šťastná.
Co je? Co vás trápí? Pochybujete? Myslíte si, že jsem tehdy řešila, jak jsem mohla ve svém věku vědět, jak vypadá krajina ze vzduchu? Jak vypadají hory, když jsem tam nikdy nebyla? Proč bych to řešila? Nebylo to pro mě podstatné. Myslela jsem si, že je to přirozené. Že to tak má každý. A koho jsem se podle vás asi tak měla zeptat? Vás? Dospělých? Kteří všechno víte nejlépe? Zkoušela jsem to, ale nikdo mě neposlouchal.
Důležité bylo, že to jde. Že to umím. A to mě uspokojovalo. A hlavně, nebyla jsem na to sama.
Když jsem odcházela do svých snů, občas tam byl se mnou i on. Nevím proč a ani jak jsme se tam spolu ocitli. Ale uvnitř jsem věděla, že je někým, kdo mi je hodně blízký. Cítila jsem to. A já neznala ani jeho jméno. Nemluvili jsme. Jen létali, nebo seděli v trávě. Doprovázel mě. Dívali jsme se do očí. Cítila jsem, jak se mnou sdílí všechny mé emoce. Chlapec. Podle vzhledu mu mohlo být tak dvanáct, třináct pozemských let. I já byla v těch snech starší. Důležité bylo, že jsem konečně byla sama sebou. Tam i tady a teď. Ale jen na chvíli.
