Článek
To ráno jsem vyběhla z postele jako střela, sotva jsem otevřela oči. Nevím, jestli jsem byla vyděšená, znechucená nebo zklamaná. Zahlédla jsem něco, co mě velmi znepokojilo. Proč mě tam bral? Musela jsem to vidět? Kdo o tom rozhodoval?
„Tati, proč tady žijeme, když vlastně hrajeme jen něčí hru?“ zeptala jsem se svého otce, když jsem doběhla ke stolu. Sedla jsem si do tátova klína a schoulila se. Na chvíli jsem zase byla tou holčičkou, která potřebovala obejmout.
„Cože, co to prosím tebe povídáš?“ zeptal se mě a usmál se s tím výrazem, který říká… cože?…
„Viděla jsem to, tati. Já tam byla. Proč to dělají?“
„Ale kdo?“, zeptal se a jen se usmál. Posadil mě na vedlejší židli, podal mi sladký rohlík a teplé kakao. „Nasnídej se,“ řekl a dál si četl noviny. Nezajímalo ho to. Máma byla v kuchyni a bratr ještě spal.
Jedla jsem, ale zároveň jsem přemítala proč. Proč mě tam vzal? Tohle jsem nechtěla vidět. Ne teď. Nebo ano? Kdo o tom vlastně rozhoduje?
Nikdy jsme spolu nemluvili, ale slyšeli jsme své myšlenky. Čas na „té“ naší straně běžel jinak. Ne rychleji. Jen přeskakoval. Měla jsem pocit, že listuji v knize, ale někdo za mě záměrně přeskakoval kapitoly. Nebyla to náhoda.
Vím, co to způsobilo. Nebylo to tím, že bych chtěla poznávat svět tam. Bylo to tím, že jsem musela poznat to, kde jsem teď. A hlavně proč tady jsem. Byla jsem tak hrozně naštvaná.
Teď už znám svou skutečnou podobu a vím, proč tady jsem. Jenže nevím, jak to uchopit. Už se tam nechci vracet. Ale nemůžu být ani tady. Nyní jsem hříčkou mezi světy, která bezhlavě udělala něco, co předem neuvážila. Protože teď tady nejsem nic. A i když odhalím pravdu, tak kdo ji uvěří. Mé srdce bylo zlomené. Ztratila jsem toho, koho jsem milovala a chtěla jsem zapomenout.
Na pár let to skončilo. Zazdila jsem to hluboko v sobě. Ani toho chlapce jsem už neviděla, i když vím, že tady někde je. Je mi stále na blízku. Cítím jeho přítomnost. Ale nemůžu ho vidět. Urazila jsem ho snad? Ne. Je to kvůli mě. Tady nemáte na výběr. Je to buď všechno, nebo nic. Ale já nejsem připravená, abych zvládla všechno. Promiň mi.
Zavřela jsem všechny ty složky, které budu muset jednou otevřít, ale teď to ještě nejde. Nejsem připravená. Nikdo se mě neptal, zda to chci vědět, a teď už vím, že nemám jinou možnost. Je to osud, před kterým neuteču. Musím se ale ujistit, že všechno to, co jsem viděla, všechny ty trumfy, které mám, dokážu jednou použít. Ale bude to těžké.
Tolik jsem toužila vrátit se do chvíle, kdy jsem byla obyčejným dítětem. Ale nešlo to. Jakmile jednou otevřete Pandořinu skříňku a nabydete vědomí, už to nejde vrátit zpět. Já, Erika, ta malá holčička, která se narodila na tento svět, o to nežádala, nechtěla jsem to…Takže, co bude teď?
