Článek
Už zase jsem to byla já, Erika. Smolařka, která se narodila pod lavicí.
Mám fotogenickou paměť, ale podezírají mě z podvodu. Proč? Soudí mě podle mé rodiny? No jistě, já přece nemůžu být chytrá. Jste hloupí, když druhé posuzujete podle sociálních poměrů. Matka se úplně nepovedla, tak ani já ne, že ano? Nebyla zlá, jen chladná, a ne moc chytrá. Ale to neznamená, že i já budu stejná.
„Hej, vy tam nahoře! Házíte mi klacky pod nohy, abyste mě pokořili?… Ne, nechci to vědět. Chci jen přežít tenhle vámi nalajnovaný život. To je to, co po mě chcete, ne? “
Už nejsem ta mála holka. Ne, ta křídla nejsou moje, abychom si rozuměli. Myslím, že je to pořád on. Sedí v mé blízkosti, ale jistá si nejsem. Nevidím mu do tváře. Už dávno jsem neměla ani ten pocit bezpečí. Spíš jsem přemýšlela, zda mě chrání, nebo mě má hlídat.
Tehdy jsem pochopila, že být člověkem a žít tady na Zemi, je opravdu složitě. Dali jste lidem svobodnou vůli, ne? Tak proč se tak sakra necítím? Chci být dobrým člověkem, ale vy ze mě děláte něco, kým být nechci. Děláte všechno proti mé vůli. Všechno! Jediné, co můžu je rozhodnout se, zda půjdu vpravo, nebo vlevo. Ale co když chci jít rovně?
Udělala jsem školu. Chtěla jsem studovat. Prahla jsem po informacích. Ale uvízla jsem. Zvolili jste mi obor, který byl proti mé svobodné vůli. Nesnáším to. Ale dobře, prokousala jsem se. Pracuji a jsem slušným člověkem. Zavázala jsem se, že budu živit rodinu. Matka je nemocná, otec zestárl a bratr odešel na vojnu.
Je mi sedmnáct a tvrdíte, že musím být zodpovědná. Ok, fajn, tak jsem. Mé noci jsou bezesné. Přežívám. Snažím se být pozitivní. Čeká mě další šichta v továrně na obleky a další bezesná noc. Minulý týden, když jsem šla z první odpolední směny, jste mi do cesty poslali magora. Chtěl mě znásilnit. Nedopadlo to. Mělo mě to vyděsit? Fajn, tak jo, vyděsilo. Přiznávám. Měla jsem strach, když mě rdousil. Nebo jste to nebyli vy, kdo ho poslal? Tak kdo tedy? Mám se z toho sesypat? To jistě. Akorát jste mě zase naštvali…
Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Pořád ty moje myšlenky. Kdyby měly vypínač, nadobro je umlčím. To ticho bylo tak strašně hlučné…
„Haló, haló, prosím vás.“
„Cože?“
Ještě pořád nemůžu spát. Hrotím myšlenky k tomu, k čemu všemu mohlo dojít, i když nedošlo. Moje osobní síla tomu zabránila. Ale nemůžu říct, že mě to nechalo v klidu.
„Haló, haló! Prosím!“ Ozval se znovu hlas, který mluvil do ticha pokoje. „Haló, prosím vás. Pomozte mi.“
Podívala jsem se směrem za hlavu, nahoru za sebe a spatřila jsem něco, co mě šokovalo. Muže. Teda spíše něco jako muže. Bílou postavu, která stála skrze křeslo. Vypadal jako duch. Podívala jsem se na hodiny nad televizí. Byly tři hodiny ráno.
„Sakra, zase nespím,“ řekla jsem si a otočila se na bok směrem ke stěně s přesvědčením, že blouzním.
„Hej!“ Ozvalo se znovu. Tentokrát už hlasitě a naštvaně. To už stál u boku sedačky a já věděla jistě, že nespím a ani neblouzním. Ten chlap tady opravdu byl! Byla jsem tak strašně vyděšená. Víc, než stát proti živému magorovi, kterého jsem mohla srovnat pěstí. Doufala jsem, že když silně zavřu oči, skončí to… No jistěé…
Nenápadně jsem si přikryla hlavu peřinou. No jo, jsem trapka. Jenže já opravdu doufala, že mě nechá být. Ale co myslíte? Ha? No jasně. Nechal, a nakonec jsem i konečně usnula. Podělaná strachy.
***
Když mě otec ráno budil do práce, řekla jsem mu, že v obýváku už spát nebudu, že tam mám chlapa, ale smáli jsme se tomu. Dělala jsem, jako by v noci k ničemu neobvyklému nedošlo. V práci jsem to pak vyprávěla, jako vtipnou historku. Ha, ha. Když ale v rádiu zazněla výzva moderátorky, kdy řekla: Zavolejte mi do rádia, co se vám v poslední době stalo podivného, pochopila jsem. Fakt skvělá náhoda. Byl to vzkaz pro mě, že ano? Už přišel ten čas. Vy mě prostě nenecháte být. Nikdy se vás nezbavím a nedáte mi pokoj.
Když jsem přišla domů, sedla jsem si ke stolu. Ještě pořád jsem byla tak trochu mimo. Chystali jsme se jíst, když se ozval zvonek u dveří. Máma odložila lžíci a šla otevřít. Táta seděl naproti.
„Ahoj, Evo, přišla jsem vám jen říct, že Jirka zemřel. Podle lékaře měl v noci infarkt, asi kolem druhé, nebo třetí hodiny v noci.“
V tu chvíli mě přejel mráz po zádech. Nebylo to jen těmi slovy. Mohl za to otcův vyděšený pohled. Koukal na mě, jako by mu to konečně došlo. On, věřící, žijící v ateistické společnosti. Nechodil do kostela, ale uvnitř něco tušil. Ale mlčel.
No jistě. Kdo by tomu uvěřil. „Co se divíš, tati?“ říkala jsem si pro sebe. „Copak jsem ti neříkala, že mám v pokoji chlapa? Jo, tak. O to ti jde? Že je to pravda?… Copak? Svět není takový, jaký sis myslel? Nebo jsem to já, čemu se divíš?…“
Moje Pandořina skříňka byla opět otevřena.
„Sakra. Mohla jsem ho zachránit. Byl to tátův kamarád. Měl mě rád, byl na mě milý. A taky byl prvním člověkem, který mi vykal. Díky němu jsem si poprvé uvědomila, že jsem dospěla. Vážně jsem ho mohla zachránit? O to vám jde? Na to se mě ptáte?“
Možná, že ano. Asi. No jo, asi jo. Sakra já nevííím. Nevím to.
Byla to bílá duše. Čistá. Třeba jen nevěděl, co se stalo. Bál se, co bude dál. Měla jsem ho zachránit, nebo odvést? Copak to vím? Jenže byla jsem tak strašně vyděšená. Byla jsem to já, Erika, kdo ho viděl, ne Sonia?
