Článek
Tisíckrát jsem mohla říkat, že to nechci. Že to nechci vidět. Proč právě já? Ach ano, protože jsem tím, kým jsem. To jsem tam, ale tady jsem „jen“ člověk. Kéž byste mě nechali být. Stejně tady nic nezmůžu. A když, tak jen něco opravdu málo.
Podle učitelky ze střední jsem měla být psycholog, nebo právník. Vždycky jsem stála na straně slabých a obhajovala je. Když bylo potřeba chytit někoho pod krkem, zasáhla jsem. Bylo jedno, že jsem drobná. Zastavila jsem je. Měla jsem velkou vůli a vnitřní sílu. To bylo to, co mě ty roky drželo na nohou. Vyčůranost, manipulaci, podvody, lhostejnost. To vše jsem cítila na míle daleko.
Nikdy jsem se neučila bojové sporty, přesto jsem věděla, jak zasáhnout. Dnes tomu říkáte Metrix. A jak jsem tomu říkala já? No nijak. Za mě tohle slovo neexistovalo. V devadesátém druhém neměl nikdo ani ponětí o tom, že něco takového existuje.
Jak že to funguje? Hmm, nevím, jak bych vám to přiblížila. Ale asi takhle. Potřebuješ něco vědět? Tu máš. Chybí ti informace? Tu máš. Nevíš, s čím máš tu čest, fajn, tak pojď do knihovny a hledej šmudlo, pátrej.
Jenže na rozdíl od Metrixu podle vašich představ, tohle mělo zcela jinou realitu. Nemohla jsem si vybrat, co chci vědět a co ne. Dostala jsem takový nášup informací, až mi z toho bylo zle. Mé dny i noci se staly nekonečné. Informace nepřicházely na přání. A ani po etapách. V jednom kuse mi hučelo v hlavě. Potřebovala jsem spát, ale nešlo to. Moje fyzické tělo trpělo, stejně, jako moje duše. Nedokážu vám popsat, jaké to bylo, být vzhůru čtyřiadvacet hodin, celé týdny i měsíce.
A i když v noci moje tělo odpočívalo, moje mysl pracovala na 1000 %. Bylo to jako přijímat mega data do kompu. Jenže tehdy ještě žádné kompy nebyly. Alespoň mezi běžnými lidmi a já, já jsem nebyla počítač.
