Článek
Sotva strašidlo komunismu opustilo zdejší parlamentní lavice, vystřídalo ho strašidlo války, které jsme už v Evropě nečekali. Stále jsme na něj sice věřili, ale už dlouho bylo čímsi vzdáleným, pouhým objektem našich empatií a stesků. Bylo nám líto lidí, kteří tam někde ve světě trpí válkou, nicméně z evropské oázy míru to bylo stále tak bezpečně daleko. Občas nás sice hryzalo svědomí, jestli bychom neměli nabídnout pomocnou ruku válečným uprchlíkům, ale ten nepříjemný hlásek v hlavě hravě potlačily hrdinné postoje expremiéra proti kvótám či postřehy brzkého exprezidenta a jiných chábrů, že jsou to stejně vesměs teroristi a ekonomičtí uprchlíci. Když pak sousední Němci ukázali, že křesťanskou mantru o pomoci bližním vnímají kapku více vážně a kapku méně egocentricky, bylo vymalováno a středoevropská pohoda si dál žila svým spokojeným životem. Až do loňského února.
Jakmile Putin napadl Ukrajinu, úvodní zděšení z oživení strašidla války v Evropě brzy vystřídala vlna solidarity. Tam, kam někteří dlouho nechtěli pustit ani syrského sirotka, najednou nebyl problém přijmout statisíce lidí. Z kapes a rozpočtů, které si jindy úzkostlivě střežíme, najednou nebyl problém posílat miliardy korun. Zaplať pán Bůh, slušelo by se říct. Jenže tato úvodní idylka a vlna sounáležitosti je už dnes minulostí.
S Putinovou válkou totiž přišly také raketové nárůsty cen pohonných hmot a energií. Inflaci, jejíž vzestup odstartovala covidová krize a následný předimenzovaný pokus o její vypořádání, vyhnaly ekonomické dopady války až do rekordních čísel. Výsledkem je silně narůstající chudoba a s ní i hněv mezi lidmi. Lidé, u kterých existenční problémy přetékají v hněv, mají tendenci se obracet na vládu nebo obecně na své politické zástupce, u kterých celkem oprávněně očekávají, že mohou běh věcí více ovlivnit. Pokud necítí zastání jinde, rádi dopřejí sluchu politikům, kteří se tváří, že jsou jim stále nablízku, a nabízí rychlé řešení problému. Zpravidla se jedná o iluzorní nabídku, jenže je tak levná a přitom lákavá.
Když dnes hledají lidé s existenčními problémy viníka svých útrap, nejčastěji ho nacházejí ve dvou slovech - vláda a válka. Vinu války prakticky nikdo nerozporuje, spor se tu přesunul do otázky, jak probíhající válku co nejrychleji zastavit. Vinu vlády částečně uměle nafukuje opozice, částečně ji živí reálný základ liknavosti, se kterou premiér a ministři přistupují k četným sociálně laděným doporučením vlastní ekonomické rady. Tato kombinace z ní dělá autentický a příhodný terč.
A do této společenské situace vstupuje vrchní iluzionista Andrej Babiš. Přesněji řečeno je tu už nějaký pátek, ovšem v těchto týdnech si pro nás připravil další ze svých grandiózních představení. Tomu chlapíkovi s kouzelným kloboukem lze vyčítat leccos, ale určitě ne neschopnost držet prst na tepu doby a uspokojit lačné publikum.
Proto donekonečna omílá, že je občany nominovaný Petr Pavel vládním kandidátem; proto se snaží všechny tak důsledně přesvědčit, že po volbách vytáhne bílou holubici z klobouku. Aby to celé neslo očekávané ovoce, potřebuje souběžně vykreslit soupeře v opačných barvách. Potřebuje přehlušit, že Pavel také stojí o mír, jenom se netváří jako majitel kouzelného klobouku. Pro tyto potřeby máme olepenou republiku a zasypané mnohé mailové schránky. Pro tyto potřeby vytáhl Babiš z klobouku obrázek Pavla jako válečného štváče.
Už mnohokrát bylo oprávněně řečeno, že celá tato „pozitivní“ kampaň je snůškou lží a manipulací, které se pohybují na hranici šíření poplašné zprávy a které uměle vyvolávají ve společnosti strach. Rád bych k tomu ještě přidal, že se jedná o počínání, které odkazuje ke znevažování našich předků a je celkově historicky slepé.
Naši rodiče, prarodiče či praprarodiče by jistě mohli vyprávět, kolikrát byli oni sami či jimi zvolení politici označeni za válečné štváče, když nechtěli připustit, aby si Hitler uloupil Sudety. Mnichov byl taky takový mírový summit. Mezi lídry na západ od požadovaného území se taky soudilo, že je lepší zasednout s Hitlerem ke stolu a splnit jeho požadavky, než válčit. Všichni dobře víme, jak byla tato vstřícnost k agresorovi odměněna - na všechny se dostalo.
Dnes by mohl být takovým lídrem na západ od požadovaného území Babiš. Iluzionista, který žongluje Macrony a Erdogany, aby vypadal seznale, a přitom nezná ani vlastní historii. Kdysi nám sousední agresor urval kus území, přesněji řečeno jsme mu ho ve jménu míru nuceně podstoupili. Počínání tehdejších západních lídrů dodnes vnímáme běžně jako zradu. Současně zvažujeme, že bychom si zvolili prezidenta, který je přesně takovým západním zrádcem pro dnešní Ukrajince. To jsme to dopracovali.
Jako nositelé podobné historické zkušenosti, kterou teď prodělávají Ukrajinci, máme v zásadě dvě cesty - buď ztratit paměť a žít si spokojeně tady a teď, dokud někdo nepřijde obnovit tam a tenkrát, nebo jim všemožně pomáhat, aby se necítili podobně opuštění a zrazení jako naši předkové. Mír není nějaká iluzorní holubice vytažená po volbách z klobouku, mír je výsledek společné snahy nenechat narůst agresorovi křídla. Volím cestu dobré paměti a úsilí o udržitelný mír, který není jen líbivou vidinou dočasného klidu za cenu obětování Ukrajiny. Volím Petra Pavla.
