Článek
Zdroje a fotografie: Wikipedia.cz, literatura: viz níže
Období vývoje lze rozdělit asi takto:
Z praindoevropštiny vzniká mimo jiné prabaltoslovanština. Z prabaltoslovanštiny se vyvíjí dvě větve prabaltština a praslovanština. Praslovanština existuje už před r. 600 n.l.
Z praslovanštiny vzniká staroslověnština roku 800 n.l. Staroslověnština je první spisovný jazyk na našem území a první spisovný jazyk Slovanů vůbec.
Nejstarší vývojové stadium pračeštiny trvá od r. 1000 do r. 1200. Jazykovědcům je známa spíše rekonstrukce tohoto jazyka, neboť není mnoho písemných podkladů. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a také staroslověnština.
Nejranější změny praslovanštiny byly společné všem západoslovanským nářečím, byla to především palatalizace veláry ȟ na š (vьšь všeȟen), východoslovanská a jihoslovanská oblast tvořily jednotnou skupinu a vzniká tu s (vьsь). V 10. století došlo, podobně jako v řadě dalších slovanských jazycích, k zániku a vokalizaci jerů (ь ъ) dle Havlíkova jerového pravidla. Stále existuje trojí mluvnické číslo: kromě singuláru (čísla jednotného) a plurálu (čísla množného) ještě duál (dvojné číslo).
Příklady duálu – čísla dvojného v češtině:
1 oko, 2 oči, 3 oka; 1 ucho, 2 uši, 3 ucha; 1 ruka, 2 ruce, 3 ruky; 1 na oku, 2 na očích, 3 na okách; 1 na uchu, 2 na uších, 3 na uchách; 1 na ruce, 2 na rukou, 3 na rukách; 1 na noze, 2 na nohou, 3 na nohách apod.
Vidový protiklad dokonavosti (udělati – děj je dokončen) a nedokonavosti (dělati – děj stále trvá) dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.
Raná stará čeština
Z období od r. 1200 do konce r. 1300 pocházejí první české písemné památky – bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu). V židovských spisech se dochovaly rovněž hebrejským písmem psané glosy v češtině, která je zde nazývána lešon Kenaan.
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:
Pauel dal geſt ploſcoucih zemu
Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma bogucea aſedlatu
v přepisu:
Pavel dal jest Ploškovcíȟ zem’u.
Vlaȟ dal jest Dolás zem’u bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.
Texty byly psány primitivním pravopisem, ten používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen. Později se během 13. století začíná, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě, grafémy i a y jsou zaměnitelné, ch = ȟ apod. Délka samohlásek (vokálů) se zpravidla neoznačuje, zřídka se vyjadřuje zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně. Spřežky se dále vyvíjí ze staršího spřežkového pravopisu k mladšímu spřežkovému pravopisu, proto najdeme dále i jiné formy zápisu spřežek. Dochází k rozsáhlým změnám v hláskosloví. Morfologie se v tomto období příliš neliší od pračeské.
Ve 13. – 14. století dále postupují změny, včetně pravopisu.
Latinka
Ь ь, Ъ ъ, I i, Í í, Y y, Ý ý, E e, É é, A a, Á á, O o, Ó ó, U u, Ú ú ů, M m, N n, Ň ň, Ṅ ṅ, R r, Ř ř, Ṙ ṙ, L l, Ĺ ĺ, Ľ ľ, Ŀ ŀ, J j, P p, B b, T t, D d, Ť ť, Ď ď, Ṫ ṫ, Ḋ ḋ, K k, G g, C c, Dz dz, Č č, Dž dž, Ċ ċ, Ġ ġ, F f, V v, W w, S s, Z z, Š š, Ž ž, Ṡ ṡ, Ż ż, Ch ch (Ȟ ȟ), Ḣ ḣ, H h, Ě ě, Ę ę, Ą ą, Q q, X x.
Ve 14. století začíná čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis: ch = ch (ȟ), Od 40. let se uplatnil tzv. mladší spřežkový pravopis: ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = s i š, ʃʃ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž, y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách – má funkci vyznačovat pauzy.
Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří uměli číst. Čeština již plně pronikla i do administrativní oblasti.
Na začátku století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi,objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis. Pro záznam měkkých souhlásek (konsonantů) jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem. Délka vokálů se označuje čárkou. Zachovávají se spřežka ch (ȟ) a grafém w (v). Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, i když se později prosadil úplně, zatím se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.
Ve výslovnosti postupně splynulo i a y (hlavně na Moravě a horním Slezsku), v dolním Slezsku jde jazyk jiným vývojem. V Čechách se tato změna projevila diftongizací ý > ej. Slovanská Lužice v Německu má dvě formy slovanské (srbské) lužičtiny a je silně germanizována. Dochází ke změně ú > ou (psáno au, diftong (au) se vyslovoval odlišně než dnes (ou)). Postupně se též monoftongizovalo ie > í (miera > míra). Monoftongizovalo se uo > ú. Diftong uo se někdy zapisoval jako o ve formě kroužku nad písmenem u, z čehož vznikl grafém ů (kuoň > kůň), po změně výslovnosti se kroužek začal považovat za diakritické znaménko označující délku. Tedy psáno ů čteno ale ú. Ȟ se stále píše spřežkou ch.
Písmena ch pro ȟ a ů pro ú zůstávají až dodnes.
Střední čeština
Čeština humanistická
Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století (většina na českém území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu.
Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická – její jazyk, zastarale tzv. bibličina, se později stal nejen vzorem pro jazykovou reformu národního obrození a potažmo tak i na současnou spisovnou češtinu, ale vzorem i pro spisovnou slovenštinu. Slovenština i čeština mají tedy do 18. století stejné jazykové základy a de facto se moc neliší.
Čeština barokní
Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání Obnoveného zřízení zemského čeština rovnoprávná s němčinou, předtím byla jediným jednacím jazykem zemského sněmu). Pobělohorská literatura je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla kterak v zahraničí v okruhu české emigrace, tak na domácí půdě především v jezuitském prostředí.Jedním z vrcholů rozvoje vysokého stylu je tvorba Jana Amose Komenského.
Čeština obrozenecká
Období od r 1880 do r. 1940. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka (motivované čistě praktickými důvody) se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka.
Čeština moderní
Od roku 1840 již existuje spisovná čeština. Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.
Další vývoj češtiny nelze samozřejmě plně předpokládat, setře se ale rozdíl už i v psaní i/y a í/ý, ch se možná bude psát jako ȟ, ů jako ú, budou se dále projevovat cizí slova, hlavně z angličtiny, bude se i nadále užívat smajlíků, logogramů a novotvarů, zvláště ze skupiny náctiletých. Tento typ zápisu si ostatně můžete zkusit napsat už nyní. Bude se přibližovat čeština, slovenština a polština. Zanikne úplně slovanská lužičtina v Německu po stálé germanizaci. Slovník se obohatí o slova přistěhovalců. Podoba z Čech ý > ej se více vžije i na Moravě. Dále se bude užívat v mezinárodní komunikaci angličtina, s vlivy francouzštiny, němčiny, španělštiny, italštiny a ruštiny. Objeví se i Evropanům málo srozumitelná čínština a japonština. Esperanto, interslavic, interlingva a jiné umělé jazyky půjdou ještě více do pozadí. Obecně se zredukuje počet jazyků na světě.
Expanze Indo-evropanů
Zdroje a fotografie:
Wikipedia.cz
Literatura:
Čermák F.: Jazyk a jazykověda, Přehled a slovníky, Praha, 2009
Čermák F.: Jazyk a jazykověda, Pražská imaginace, Praha, 1994
Černý J., Holeš J.: Sémiotika, Portál, Praha, 2004
Černý J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc 1996
Černý J.: Malé dějiny lingvistiky, Praha, 2005
Černý J.: Úvod do studia jazyka, Rubico Olomouc, 1998
Dokoupil M.: Jazykověda, Olomouc, (2005) 2009
Erhart A.: Základy jazykovědy, SPN, Praha, 1984
Hála B.: Fonetika v teorii a praxi, SPN, Praha, 1975
Večerka R. a kol.: Uvedení do etymologie – k pramenům slov, Lidové noviny, Praha, 2006
Večerka R.: Starovlověnština v kontextu slovanských jazyků, UP Olomouc, Olomouc – Praha, 2006
Ostatní doporučená literatura a zdroje:
Běličová H.: Nástin porovnávací morfologie spisovných jazyků slovanských, Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha, 1998
Beranová M.: Slované, Panorama, Praha, 1988
časopis 100+1 zahraniční zajímavost, 13/2002, Braillovo písmo
Čejka M., Lotko E.: Jazyk a jazykověda, SPN, Praha, 1974
Horecký: Základy jazykovědy, Bratislava, 1978
International Phonetic Alphabet – http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/fullchart.html
Váňa Z.: Objevy ve světě dávných Slovanů, Odeon, Praha, 1977
