Článek
Jaká je historie celé Lužice? Tato země byla vždy slovanským regionem, byla sebrána Prusy a Němci a její části vřazeny do jejich politicko-organizačního státního systému. Přesto malý slovanský národ přežil dodnes.
Lužice (hornolužicky Łužica, dolnolužicky Łužyca, česky Lužice, slovensky Lužica, polsky Łużyce, rusky: Lužica, německy Lausitz, latinsky Lusatia) je historické území v Německu. Nicméně žije zde slovanské etnikum - Lužičané. Ti bývali na svém území v majoritní většině, dnes jsou pod tlakem změn a velmi poněmčováni. Tito Slované se též nazývají Lužickými Srby. Bohužel v Německu Lužice nezůstala jedním regionem, ale je roztrhána do regionů dvou, navíc ještě každá část spadá pod jinou německou spolkovou zemi. A to pod německou spolkovou zemi - Saská svobodná země a pod Bavorskou zemi. Lužice se rozprostírá podél řeky Sprévy, horní Lužice (od východního Zhořelecka do západního Budyšínska) – to je blíže Česku a dolní Lužice (střed má u Chotěbuzi a ta je víc severně).
Je ověřeným faktem, že Slované v této zemi byli určitě již od 6. století. Přicházeli z jihu a jihovýchodu Evropy. První hradiska a lužický národ zde byly v 9. století. Roku 883 – 897 byli součástí Velké Moravy (budoucí Česko a část Slovenska a Polska, ale též severního Rakouska a severního Maďarska), následně se ocitli pod správou expandující Franské říše a poté Východní franské říše. Název Lužice (Losicin, Lonsicin) je pravděpodobně od jména „lugy/luhy“ a je zmíněn již roku 932. Lužice byla po vzniku Německého císařství odňata Jiřím I. Ptáčníkem a dána do Východní (Saské) Marky (její jižní část). Budyšínská část byla včleněna do Marky od konce 10. století. Konflikt mezi polským králem Boleslavem Chrabrým a Jiřím II. (od r. 1003) skončil mírem v Budyšíně po válce trvající 15 let. Budyšínsko bylo dáno Polsku. V Polsku skončila centrální moc po smrti Boleslava v roce 1033 a Lužice byla odtržena. Český král Vratislav II. měl celou Lužici (horní i dolní část), ale ne na pořád. Celá tato zem byla znovu připojena k českým zemím Soběslavem I. střídavě od r 1136 do 1253. Se svatbou princezny Beatrix (Boženy) od r. 1253 přechází Lužice kterak léno. Od 11. století Dolní Lužici vlastnili Sasové, kteří ji vyženili. Askánci vlastnili Budyšínsko a Zhořelecko od r. 1303 - 1304. Lužický region Zhořelec byl od lužického Budyšínska odtrhnut střídavě od 1268 do 14. století. Braniborští Askánci vymřeli r. 1319 a Lucemburkové zabírali Lužici část po části, až získali Lužici celou - od r. 1319 budyšínskou část, r. 1329 zhořeleckou část a r. 1346 lubaňskou část, která byla oddělena od českého Žitavska. Lubaň a české Žitavsko byly sdruženy od r. 1348 – 1368, v té době Karel IV. přikoupil Lužici k Českým zemím (od r. 1348 – 1368). Český král Matyáš Korvín vlastnil celou Lužici od r. 1469 - 1490. V celých dějinách Lužice docházelo k mnoha změnám až do současnosti (hlavně pod vládou Pruska a poté Německa)
Doklady tohoto všeho nebyly po I. ani II. světové válce brány v potaz při vyměření hranic Německa, Československa a Polska. Zároveň ale nebyly dekrety a dokumenty o nárokování své země Lužičany nikdy zrušeny. Německy se hovoří v Rakousku, části Švýcarska a Německu. Češi a Slováci mají velice podobný jazyk, pochází ze staré „slovienštiny“. Slověnštinou se mluvilo i v Sámově říši a Velké Moravě, byl to první doložený slovanský jazyk nejen v této „slovienské zemi“. Československo bylo násilně roztrženo vládou ČSR od roku 1992 na Česko a Slovensko a tento stav trvá dodnes do r. 2020. Slovanští Lužičané nemají tedy stát s příbuznými Slovany, ale spolu s Němci.
Celá Lužice byla dříve, po Hitlerově fašistické třetí říši, sovětskou komunistickou částí. Čechoslováci a Lužičané chtěli sjednotit celou Lužici s Československem, bohužel to nikdy v dějinách nebylo realizováno nastálo. Lužičané navíc nemají vlastní spolkovou zemi ani region v rámci Německa. Projekt Domoviny (Domowiny) - organizace Lužičanů bojující, mimo jiné, za právo na vlastní zemi, spolkovou zemi anebo alespoň jeden region Lužice v Německu nebo též přidružení celého území k Sasku, se nerealizoval. V r. 1989 komunistický monopol padl. V r. 1990 se sjednotila západní WGR a východní postkomunistická GDR (s územím Lužice) do jednoho Německa organizovaného do spolkových zemí, prosby Lužičanů nebyly ve zmatku opět vyslyšeny.
Lužická iniciativa pro jednu nerozdělenou Lužici (Initiative „Für eine ungeteilte Lausitz“) je vždy v referendech Němci stornována. Lužický národ chtěl vždy spolupracovat s dalšími slovanskými národy. Dnes je jeho existence žel garantována pouze polsko-německými smlouvami, Konkordátem Svobodné země Sasko s Vatikánem. Ale smlouvy německo-polsko-česko-slovenské o Lužici nikdy nevznikly. Habsbursko-lotrinská dynastie má stále titul Markrabě lužický.
Oficiálně je v Německu považováno jakékoli území za region, pokud splní dané podmínky, což je zakotveno též v zákonech Saska i Bavorska. Lužice je definována v Sasku (Gesetz über die Rechte Sorben im Freistaat Sachsen) a též v Bavorsku (Gesetz zur Ausgestaltung der Rechte der Sorben (Wenden)), nicméně obě velmi chabě a odděleně. Německé zákony požadují po komunitách, které chtějí jeden region, kontinuální kulturu, jazyk a tradici trvající do dnešní doby. To by sice nebyl problém, ale tato země je pod dvěma spolkovými zeměmi a Lužice má hlasy v Německu oslabeny. Spolková země Lužice v Německu tudíž není. Odhaduje se, že v Německu žije nyní víc Turků a Arabů než Lužičanů. Možná bude jednou vše v pořádku, ale dnes musejí Lužičané za svobodu, školství a kulturu mnohdy tvrdě bojovat. Mysleme na naše slovanské sousedy, potřebují nás a naši pomoc.
Literatura:
· anonym: Auflage unter dem Titel Serbski zemjepisny słowničk [Sorbisches geographisches Wörterbuch], Budyšin 1927, Neudruck: Domowina, Bautzen 1979 (bez ISBN).
· anonym: Hornolužickosrbský roční kalendář (brožura) s názvem Protyka a Dolnolužickosrbský roční kalendář (brožura) s názvem Pratyja, oba vycházející od 19. století (bez ISBN).
· autorský kolektiv: Stawizny Serbow Zwjask 1 - 4 Ludowe nakładnistwo Domowina Budyšin 1977 (bez ISBN).
· Bobková Lenka, Březina Luděk, Zdichynec Jan: Horní a Dolní Lužice, Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-382-4.
· Kunze Peter, Bensch Andreas: Die Sorben / Wenden in der Niederlausitz. Ein geschichtlicher Überblick. In: Wobrazki ze Serbow . 2., durchgesehe Auflage. Domowina, Bautzen 2000 (Erstausgabe 1996), ISBN 3-7420-1668-7.
· Muka Arnošt: Statistika łužiskich Serbow [Statistik der Lausitzer Sorben]. Selbstverlag, Budyšin [Bautzen] 1884–1886 (bez ISBN).
· Schrage Gertraud Eva: Die Oberlausitz bis zum Jahr 1346, In: Joachim Bahlke (Hrsg.): Geschichte der Oberlausitz. 2., durchgesehene Auflage, Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 2004 (Erstauflage 2001), ISBN 978-3-935693-46-2.
· Vonderka František: Lutherův omyl – a co bude dál?, časopis Signál 11, ČSR.
mapa Lužice v Německu
