Článek
Důsledkem každé vleklé opotřebovací války je nedostatek materiálu a bojeschopných mužů. Co se ztrát týká, noční můrou vojáků byly, jsou a ještě dlouho budou pouliční boje v ruinách měst. V těchto podmínkách se zrodil vynález pro střelbu „za roh": zbraň se zahnutou hlavní, respektive se zahnutým nástavcem hlavně.
Německá z nouze ctnost
S nápadem použít zahnuté nástavce hlavní pro střelbu za roh přišli Němci, kteří na konci druhé světové války mleli z posledního a po těžkých ztrátách zoufale postrádali živou sílu. Otcem celé myšlenky byl Hans-Joachim Schaede z výzbrojního úřadu.
Útočná puška StG 44 (Sturmgewehr 44) s nástavcem Vorsatz I testovaná po válce Američany
Zájem projevily dvě složky Wehrmachtu: pěchota a Panzerwaffe (tankové síly). Pohnutky pěšáků jsou celkem zřejmé - chránit životy svých posledních zbývajících vojáků.Tankistům se nápad líbil, protože jejich věčným problémem, hlavně během bojů ve městě, byla dotěrná nepřátelská pěchota.
Útočná puška StG 44 (Sturmgewehr 44) s nástavcem Vorsatz I
Kulomety ovládané zevnitř obrněného vozidla dokázaly postřelovat prostor až od vzdálenosti 100 – 200 metrů, protože měly omezený rozsah náměru. Slepé úhly využívali tankoborníci se zápalnými lahvemi, magnetickými minami a protitankovými granáty. Nástavec na kulomet se zahnutou hlavní sliboval možnost zkrácení postřelované vzdálenosti na desetinu.
Nástavce měly hladký vývrt, vnitřní průměr 10 milimetrů a vyráběly se v několika variantách. První s relativně mírným úhlem 15o od osy hlavně, ale postupně bylo dosaženo až 30o zakřivení.
Útočná puška StG 44 (Sturmgewehr 44) s nástavcem Vorsatz I
První zahnuté nástavce označené Krummerlauf byly určené pro tankové kulomety a pěchotní karabiny Mauser K98. Nástavce se upevňovaly na konec hlavně a byly vybavené periskopickým zaměřovačem, umožňujícím mířenou střelbu.Puškový náboj 7,92 × 57 mm však byl příliš výkonný a dlouhý projektil se „v zatáčce“ trhal.
Proto se Němci rozhodli upravit nástavce pro útočnou pušku StG 44 s kratším a tudíž i méně výkonným nábojem 7,92 × 33 mm. Konstruktérům se podařilo dosáhnout zakřivení v úhlu až 90o. Ale výzbrojní úřad nakonec nařídil vývoj nástavce s označením Vorsatz I (Infanterie) a mírnějším zakřivením 30 – 45o. Životnost měla být 5 000 výstřelů a hmotnost maximálně 2 kg.
Střely ráže 7,62 po průchodu zahnutým nástavcem
Periskopický zaměřovač umožňoval mířenou střelbu až na 400 metrů, ale všechno má své ale. Deset jednotlivých výstřelů na 100 metrů pokrývalo obrazec 30 × 30 centimetrů. Na 400 metrů už to bylo 80 × 80 centimetrů a při střelbě dávkou na 100 metrů pak obdélník 90 × 170 centimetrů.
Nástavec Vorsatz Pz na útočné pušce StG 44 (Sturmgewehr 44)
Pro tanky a jiná obrněná vozidla byl vyvinutý nástavec Vorsatz Pz (Panzer), zakřivený na 90o. Kvůli stísněnému prostoru uvnitř obrněnců byla puška bez pažby a měla kratší zásobník na 10 nábojů. Nástavec i s periskopickým zaměřovačem byl upevněn v kulovém závěsu na stropě bojového prostoru. Firma Rheinmetall vyrobila asi 100 kusů. Reálná životnost nástavců byla 250 výstřelů, tedy daleko za požadovaným ideálem.
Na straně spojenců
Samozřejmě, že i Spojenci se snažili šetřit životy svých vojáků. Američané se, ze stejného důvodu jako Němci, pokusili zahnutým nástavcem nebo zahnutou hlavní vybavit samopaly M3 ráže .45 palce (11,43 mm) tankových osádek. Jejich největším problémem byli němečtí střelci z Panzerfaustů. Ty měly účinný dostřel kolem 60 metrů, takže němečtí střelci mohli využívat slepé úhly kulometů lafetovaných v tancích. Američané se svými pokusy dopadli stejně jako Němci. Po pár experimentálních kusech vývoj ukončili.
Zahnutý nástavec na samopalu M3 „Grease gun“
Sověti v rámci vytěžování ukořistěných technologií pokračovali v pokusech i po válce. Svůj program pojali tradičně velkoryse. Úpravu pro střelbu „za roh“ vyvíjeli pro pistolové, puškové, kulometné i kanonové náboje až do ráže 20 mm. Pracovali na zakřivených hlavních i na zakřivených nástavcích. Pokusy pokračovaly úspěšně jen s redukovaným nábojem 7,62 × 39 mm pro rodinu zbraní vycházející z útočné pušky Kalašnikov AK-47.
Pro tanky byla vyvinuta střelecká stanoviště TKB-450A a TKB-451. První bylo určené pro útočnou pušku AK-47 se zahnutým nástavcem na hlaveň. Druhé sloužilo pro upevnění samopalu PP-41. Stanoviště se zkoušela na několika tancích, mimo jiné na těžkých IS-3 nebo středních T-54.
Detail stanoviště TKB-451 na tanku IS-3
Navzdory obecnému přesvědčení byly zbraně se zahnutou hlavní dokonce zavedeny do výzbroje. Stalo se tak v roce 1955, a to do výzbroje Sovětské armády, jako střelecká stanoviště BUK (Боевая Установка Кривоствольная), osazená kulometem KSGM ráže 7,62 mm. BUKy se používaly jako výzbroj ve stálých opevněních na sovětsko-čínské hranici až do 90. let. Od té doby k dalšímu vývoji zbraní se zakřivenou hlavní nedošlo.
Stanoviště TKB-451 pro samopal PP-41 na tanku IS-3
Problém obrany tanků před otravnou pěchotou vyřešila bednička obranných granátů případně speciální minomety, které dokázaly prostor kolem tanku spolehlivě vyčistit, .
Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.
Abyste nemuseli hledat další díly, připravili jsme pro Vás:
Zdroje:
McCollum, Ian (4 September 2014). „Krummlauf Curved Barrel on an StG-44“. Forgotten Weapons
Berg, Bill (January 8, 2008). Unusual PPSh-41s
Барятинский, Михаил (2015). Т-54 и Т-55 „Танк-солдат“ [T-54 and T-55]
