Geniální, ale … Venkovní závěsná klec pro nemluvňata, spávala v ní i dcera amerického prezidenta

Dětská klec je názornou ukázkou toho, že nic se nemá přehánět a že tvůrci některých nápadů (to) mysleli sice dobře, ale málo.

Když se teorie nepotká s praxí

Za vším byly poměrně nevinné teze vlivného odborníka v oboru pediatrie doktora Luthera Emmetta Holta, ředitele New York City’s first Babies’ Hospital. Ten ve své knize Péče o děti z roku 1884 a později i v několika novinových článcích vydaných na přelomu 19. a 20. století tvrdil, že: „Čerstvý vzduch je nezbytný k obnově a očistě krve. Pro zdraví a růst dítěte je stejně důležitý jako správná strava.“

Prakticky doporučoval, že dítě by mělo být oblečeno do čepičky a lehkého kabátku, jako by šlo ven, a uloženo do postýlky nebo kočárku, který měl stát blízko u okna. Iniciativní matky, včetně jisté Eleanor Rooseveltové, manželky Franklina Delano Roosevelta (ano jde o budoucího 32. prezidenta USA) si to vyložily po svém. Eleanor Roooseveltová, ve svých pamětech uvedla: “ … o výchově dětí jsem toho mnoho nevěděla", takže, podobně jako její vrstevnice, četla články o moderní výchově, včetně těch od slovutného dr. Holta.

Když se jim v roce 1906 narodila první dcera Anna, Eleanor Rooseveltová pro ni vyrobila klec, kterou zavěsila na zadní okna jejich bytu v činžovním domě, kam nesvítilo přímé slunce. Zřejmě nebyla ani první, ani jediná, ale do budoucna byla nejslavnější. Klec měla stěny z pletiva a pevnou střechu, aby byla Anna chráněna před deštěm nebo předměty, které by mohly spadnout někomu z vyšších podlaží.

Dalším doporučením Dr. Holta bylo, aby maminky nebyly příliš úzkostlivé a nebály se nechat dítě chvíli plakat. Eleanor se tím řídila, čímž způsobila pozdvižení. Starostliví sousedé, vyburcovaní dětským pláčem z klece, hrozili, že vše nahlásí Newyorské společnosti pro prevenci týrání dětí. Eleanor Rooseveltová později uvedla, že ji reakce sousedů šokovala, protože si myslela, že je prostě moderní matkou.

Rozvíjení nápadu

Jiná verze prakticky stejného zařízení, nazvaná „zdravotní postýlka“, se objevila v roce 1913. Paní Robert C. Laffertyová popsala, že ji navrhla: „… aby zajistila dětem přístup k čerstvému vzduchu a slunečnímu svitu i při životě v přeplněných městech … zatímco maminka by se mezitím mohla věnovat jiným záležitostem v domácnosti, aniž by se musela obávat, že by její dítě bylo v nebezpečí.“

Její varianta využívala mřížové stěny z vrbového proutí, pokryté moskytiérou, aby se dovnitř nedostal hmyz. Horní část byla opět pevná, aby chránila dítě před předměty, které by mohly spadnout z bytů ve vyšších patrech. Na okraj se sluší zmínit, že starostlivá paní Laffertyová z Baltimoru sama žádné děti neměla.

Jedny noviny nápad opěvovaly slovy: „Obyvatel klece nemůže v žádném případě vypadnout. Jest chráněn před deštěm nebo sněhem a těší se ze zdravotních výhod neomezeného přísunu čerstvého vzduchu.“ Další doplnily: „Za příjemného počasí může být dítě celý den ve venkovní budce, kde jí, spí a baví se, zatímco je pod dohledem z vnitřku místnosti.“

Podobný výtvor se objevuje v knize Louise Fischera z roku 1920 s názvem The Health-Care of the Baby (Zdraví - Péče o dítě), kde je zmíněn „praktický venkovní spací box“, který lze snadno připevnit k jakémukoli oknu. Drátěná klec o rozměrech 90 × 60 × 70 cm je popsána jako „…skvěle přizpůsobená pro městské byty“.

Přestože v roce 1922 již nešlo o žádnou převratnou myšlenku, jistá Emma Read si podala na patentovém úřadě přihlášku US 1448235A na „přenosnou klec pro děti“. Tato klec měla být zavěšena na vnější straně okna, aby bylo možné dovnitř umístit dítě s vhodnými hračkami. Součástí spisu je i podrobný popis konstrukce. Stěny klece tvořilo pletivo, které propouštělo vzduch i sluneční světlo a zároveň zabraňovalo tomu, aby dítě vypadlo na ulici. Plná plechová podlážka a nízký lem, bránily propadávání předmětů a chránily dítě před větrem. Pevná střecha zajišťovala ochranu před deštěm, sněhem nebo nečistotami padajícími shora. Klec se dala upevnit a sejmout pomocí jednoduchých rychlozámků ve tvaru písmene T.

Nápadu se samozřejmě chytili podnikaví výrobci, začali klece vyrábět průmyslově a nabízeli je na trhu jako moderní řešení, podporující zdraví dětí. Popularitě pomáhalo i to, že na začátku 20. století bylo postaveno mnoho škol pod širým nebem, v rámci snahy o potlačení šíření tuberkulózy. Obecně panovalo přesvědčení, že čerstvý vzduch a větrání jsou v boji proti této epidemii klíčové.

Poslední pokus o vzkříšení

Přestože byla klec patentovaná v USA, asi největšího rozmachu se dočkala ve 30. letech v Londýně. Dětské klece rozdávaly místní komunity, například Chelsea Baby Club, svým členům, kteří žili v činžovních domech bez zahrad a bez balkonů. Až v roce 1935 označil Královský institut britských architektů balkony pro děti za nezbytnou součást každého bydlení střední třídy, přičemž citoval právě názory Chelsea Baby Clubu. Tato stavební úprava znamenaly začátek konce používání závěsných klecí.

Na začátku druhé světové války ukončilo používání dětských klecí po celém Londýně bombardování německou Luftwaffe. Po válce se sice znovu objevily, ale již nebyly zdaleka tak populární jako dříve. Nicméně ještě v roce 1953 byla natočena reklama, propagující jejich výhody. Prodej dětských klecí však nadále postupně upadal, až jejich používání, někdy začátkem 60. let, zcela zaniklo.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Abyste nemuseli hledat další díly, připravili jsme pro Vás:

Kompletní, průběžně aktualizovaný, seznam dílů

+ anketa: Rozhodněte, co bude v další části …

Zdroje:

„Put Your Baby in a Bird-Cage“. The Times Dispatch. September 14, 1913

Roosevelt, Eleanor (1961). „A Woman“. The Autobiography of Eleanor Roosevelt. New York: Harper & Brothers.

Patent US 1448235A