Nálety na Hirošimu a Nagasaki umožnily Japoncům přijmout kapitulaci a ušetřily je totální zkázy

Spojenci se na společných konferencích dohodli, že jediným možným způsobem ukončení bojových operací proti zemím Osy je jejich bezpodmínečná kapitulace. Buď všech najednou, nebo postupně. V druhém případě mělo prioritu Německo s tím, že po jeho porážce přesune SSSR svá vojska do Asie a pomůže spojencům v boji proti Japonsku.

Krvavá Iwo Jima

V tichomoří se bojovalo úplně jinak než v Evropě. Tíha bojů ležela na bedrech námořnictva a námořní pěchoty, která platila krvavou daň za obsazení každého ostrova. Dobytí těchto zdánlivě bezvýznamných ostrovů (o mnohých z nich ještě začátkem 40. let dohromady nikdo nic nevěděl) bylo nezbytné pro vybudování základen nutných k napadení japonských mateřských ostrovů. Spojenecká vojska se tak krok za krokem přibližovala k Japonsku, vždy o kus daný přibližně doletem taktických letadel.

Klíčem k mateřským japonským ostrovům byly dva ostrovy Iwo Jima a Okinawa. Oba se staly noční můrou „kožených límců“ a ztráty byly mnohem vyšší než se předpokládalo v nejhorších odhadech. Na nich se dá demonstrovat odhodlání obránců.

Iwo Jima byla od Tokia vzdálená zhruba 1000 km. To umožňovalo, aby B-29 dostaly stíhací doprovod na celou dobu, kdy se pohybovaly v dosahu japonských stíhaček a náletů se mohly účastnit i střední bombardéry. To si samozřejmě uměli spočítat i Japonci. Od července 1944 měnili ženisté a důlní inženýři ostrov v pevnost se složitou spletí podzemních chodeb a bunkrů. Posádka byla posílena na 21 000 mužů a fanatismus obránců byl bezmezný.

Ostrůvek, který měl přibližně 8 km na délku a v nejširším místě 4 km na šířku byl šest týdnů bombardován dálkovými bombardéry z Marian, další čtyři dni trvalo bombardování dělostřeleckou palbou lodí (7 bitevních, 7 těžkých a 2 lehké křižníky) a nálety palubních bombardérů.

Invaze byla zahájena 19. února a ostrov byl oficiálně dobyt 14. března. To ale zdaleka neznamenalo, že boje skončily. Poslední koordinovaný sebevražedný útok banzai byl zaznamenán 26. března a sporadické přestřelky ještě později.

Navzdory těžkému bombardování stálo dobytí Iwo Jimy, 20 km2 sopečného ostrova, kde nebylo nic než popel, škvára a tři letiště Američany ztrátu 25 851 mužů. Z toho padlo nebo bylo nezvěstných 5931.

Z bezmála 21 000 japonských obránců bylo zajato pouhých 216 mužů a to ještě byli většinou Korejci zavlečení do pracovních oddílů. Všichni ostatní zahynuli v boji, spáchali sebevraždu nebo zemřeli zavaleni v jeskyních a podzemních úkrytech poničených palbou.

O intenzitě bojů svědčí například i to, že 4. divize měla v D+5 pouhých 60 % početních stavů. Většina čet přišla o své poručíky i seržanty a mnohým veleli desátníci nebo služebně nejstarší vojíni.

Okinawa - poslední bašta

Okinawa měla být v tomto směru ještě horší zkušeností. Ostrov je větší. Na délku má téměř 100 km na šířku v průměru kolem 15 km, se spoustou výběžků a zálivů. Celková plocha ostrova je 1140 km2. Obrana posilovaná od dubna 1944 nakonec zahrnovala přes 110 000 mužů včetně 62. pěší divize, ostřílené během bojů v Číně a dobře vyzbrojené 24. pěší divize.

Jen v den vylodění byl ostrov bombardován námořní dělostřeleckou palbou při které se spotřebovalo 44 825 granátů ráže nad 127 mm, 33 000 raket a 22 500 minometných granátů. Samotná vyloďovací operace byla zahájena 1.dubna 1945 a co do rozsahu byla srovnatelná pouze s operací Overlord. Účastnilo se jí 183 000 mužů a 1200 lodí přepravujících 747 000 tun výzbroje a dalšího materiálu. Ale stejně jako na Iwo Jimě ani tady nebyla materiální převaha příliš platná a většinu bojů bylo potřeba vybojovat s použitím plamenometů nebo nakonec muž proti muži pažbami, bodáky a polními lopatkami, za obrovských ztrát.

Zuřivé boje trvaly až do 2. července 1945. Američané zaplatili dobytí ostrova ztrátou 49 151 muže z toho 12 520 bylo mrtvých a nezvěstných. O fanatismu obránců svědčí fakt, že jich padlo 110 000. Kromě toho zahynulo nebo bylo raněno 42 000 civilistů. Zajatých bylo jen 7400.

Během bojů o Okinawu došlo k masovému nasazení sebevražedných jednotek. Hrůzné vzpomínky mají námořníci hlídkových torpédoborců, které se stávaly nejčastějším cílem útoků pilotů kamikaze. Pro ilustraci do torpédoborce Aaron Ward během jediné hodiny narazilo sedm letounů a další byly sestřeleny. Vrak statečné lodi musel být odtažen.

Po těchto zkušenostech začali spojenci připravovat operaci Olympic, invazi na Kjúšú, první z japonských mateřských ostrovů. Operace, měla být zahájena 1. listopadu 1945 a svým rozsahem měla daleko zastínit Overlord. Podle prvních odhadů se jí mělo zúčastnit 42 letadlových, 24 bitevních lodí, 400 torpédoborců a 766 000 mužů. Zhruba tisícem těžkých bombardérů, včetně 10 perutí Avro Lancaster měla přispět Velká Británie.

Invaze na druhý ostrov Honšú, nazvané operace Coronet se mělo zúčastnit 1,2 milionu mužů. Naplánovaná byla na březen 1946. Odhadované ztráty obou operací se měly pohybovat mezi 250 000-500 000 mužů. Úměrně k tomu se daly odhadnou ztráty Japonců.

Strašné vyhlídky s ohledem na to, že svět byl ve válce už téměř šest let a jen vojenské ztráty na straně spojenců přesahovaly 31 milionů mužů (mrtvých a nezvěstných bylo více než 12 milionů).

Ve vzduchu

Daleko lépe vypadala situace ve vzduchu. Pokračovaly nálety na japonská města a dvě nové základny umožnily útoky zintenzivnit. Problém byl v tom, že zatímco v Německu bylo možné s poměrně dobrým výsledkem bombardovat průmyslové čtvrti měst, v Japonsku nebylo něco takového možné, protože výroba byla značně roztroušená do mnoha malých továren, které zajišťovaly subdodávky.

Ale protože většina čtvrtí byla postavena ze dřeva nebo z bambusu rýsovala se možnost použít metodu úspěšně vyzkoušenou v Hamburku a později v Drážďanech. Jednalo se o cílené zakládání požárů a vyvolání „ohnivé bouře“, která byla schopná zdevastovat ohromné rozlohy měst. V noci z 9. na 10. března byl poprvé proveden masový nálet s účastí 333 B-29 z Guamu, Saipanu a Tinianu. Letouny byly odzbrojeny, aby mohl být i za cenu zvýšeného rizika (a patřičného reptání osádek) zvýšen pumový náklad. Bombardovalo se zápalnými bombami z malých výšek.

Prostor 30 km2 uprostřed Tokia, kde pracovalo 750 000 dělníků byl zcela vypálen. Bylo zničeno 267 000 budov a jen přímým následkem bombardování zahynulo 110 000 lidí. Byl to absolutně nejničivější nálet druhé světové války. Někteří piloti tvrdili, že cítili pach spáleného masa až v kabinách letounů. Hned druhý den byla stejně těžce zasažena Nagoja následovaly Kóbe, Ósaka, Jokohama … všechno velké zbrojovky a strojírenská centra a dalších 50 menších japonských měst s průmyslovou výrobou.

Z veřejného mínění nemuseli mít velitelé operací obavy. Přestože před druhou světovou válkou americká veřejnost, ovlivněná pacifistickým hnutím, bombardování měst odsuzovala, během války velmi rychle změnila názor.

Bombardování Coventry, Rotterdamu, Stalingradu, Varšavy, zvěrstva koncentračních táborů přispěly k tomu, že s nepřítelem prezentovaným zeměmi Osy neměla veřejnost (a nejen americká) až na naprosto sporadické výjimky nejmenší slitování. Nálety na Hamburg, Drážďany nebo Tokio byly považovány za naprosto legitimní použití vlastního letectva ve válce, kterou nevyprovokovaně začal nepřítel.

Japonsko mělo jen tu smůlu, že zůstalo poslední a samo. Navíc mělo na svědomí, pro Američany těžko zapomenutelné, zákeřné přepadení Pearl Harboru, ke všemu podpořené proradným vyjednáváním japonského velvyslance Kičisabura Nomury se státním sekretářem Hullem o míru, ještě v době kdy už byl Pearl Harbour bombardován.

Bataanský pochod smrti, svědectví o nelidském zacházení a bestiálním vraždění civilistů v okupovaných zemích, povraždění čtvrt milionu Číňanů jako odveta za jediný Doolittleův nálet a zastřelení zajatých pilotů, fotografie japonských důstojníků s rozpáranými břichy po rituálních sepuku nebo čínských nemluvňat nabodnutých na bodácích pušek, nálety pilotů kamikaze, stínání zajatců a fanatické sebevražedné útoky nesrovnatelné s čímkoli co by znali vojáci z jiných bojišť přispěly k tomu, že každý prostředek, který by zkrátil válku byť o jedinou hodinu nebo ušetřil jediný život spojeneckého vojáka byl považován za dostatečně dobrý a jeho nasazení minimálně za ospravedlnitelné.

Boj až do konce

Mezitím se Japonsko připravovalo na poslední boj. Obrana byla posilována nejlepšími jednotkami ze stavů Kwantungské armády. Nakonec se v Japonsku v létě 1945 nacházelo 30 aktivních divizí schopných nasazení v první linii, 24 divizí pobřežní obrany, 23 samostatných brigád, 2 tankové divize, 7 tankových brigád a 3 pěší brigády. Úhrnem 2 300 000 mužů ve zbrani.

Letectvo disponovalo pro poslední úder celkem 8 000 letouny a horečně probíhal výcvik nových pilotů. Plánovaly se i sebevražedné mise dopravních letounů, jako například pokus o přistání na Marianách s vojáky, kteří měli pobít stráže a zničit americké B-29 na stojánkách pomocí náloží.

Nejhůř na tom bylo námořnictvo. US Navy si dělala na moři prakticky co chtěla a podnikala nájezdy na průmyslová japonská centra. Necelých 20 torpédoborců, které Japoncům nakonec zbyly na tom nemohlo nic změnit. Velení spoléhalo na nasazení 3 300 sebevražedných člunů, které měly být použity především proti vyloďovacím plavidlům převážejícím na břeh invazní jednotky.

Zcela vážně se uvažovalo i o nasazení 28 milionů dobrovolníků, kteří byli ochotni bojovat vyzbrojeni meči, bambusovými tyčemi s trhavinou a oštěpy. Od listopadu 1944 byli mobilizováni všichni muži ve věku 15-60 let a ženy od 17 do 45 let. Od 25. března 1945 pak všichni ve věku 13-60 let. Dokonce i malé děti byly cvičeny pro boj jako živé bomby s výbušninami připevněnými na těle. Ženy a dívky dostávaly kyanidové tablety, které měly použít jako „ochranu“ před zneuctěním po invazi spojenců. Heslo „Sto milionů zemře za císaře a národ“ viselo skoro všude.

Nejednalo se však o žádný samoúčelný akt sebeobětování. Japonci se domnívali, že především americká veřejnost bude vleklými boji a velkými ztrátami natolik konsternována, že donutí své politiky k vyjednávání. Od něho si slibovali vyjednání daleko mírnějších podmínek než byla okamžitá a bezpodmínečná kapitulace požadovaná Postupimskou deklarací. Ti kteří viděli situaci reálně a navrhovali podmínky přijmout patřili k výjimkám (např. princ Konoje).

Když pomineme neúspěšnou snahu neutrálních zemí o ukončení války diplomatickou cestou, ve které se angažovalo Švédsko a Švýcarsko, vyvíjeli Japonci diplomatickou aktivitu s poněkud naivním cílem vnést rozkol mezi spojence a pokoušeli se vetřít do přízně Sovětů,

Přestože SSSR s ročním předstihem oznámil, že smlouvu o neútočení, jejíž platnost měla skončit v dubnu 1946 neobnoví, Japonci nepokládali celou věc za ztracenou.

Bývalý ministr zahraničí Kókiro Hirota, který dříve udržoval dobré styky se sovětskými diplomaty, navštívil 3. června sovětského velvyslance Malika. Na úvod mu pogratuloval k vítězství nad Německem (!) a zdůrazňoval, že SSSR a Japonsko spolu v této válce nebojovaly. Malik sice poukázal na silné protisovětské aspekty dosavadní Japonské zahraniční politiky, ale jednání neuzavřel a pokračoval v rozhovorech druhý den. Nicméně k žádným konkrétním závěrům obě strany nedošly.

Další jednání pokračovala až za tři týdny. Japonci nabízeli rozsáhlé dodávky strategických surovin a spojení sovětského a japonského loďstva v nejsilnější námořní sílu na světě. Obojí bylo úplně mimo veškerou realitu.

Sověti však už zahájili přesun svých uvolněných armád na východ. Nakonec měli k dispozici 1,6 milionu mužů, 26 000 děl všech ráží, 5500 tanků a 3900 letadel. Osmdesáti v boji ostříleným divizím se zkušenými veliteli velel maršál A. M. Vasilevskij. Převaha Sovětů byla drtivá. I standardní sovětský tank T-34 daleko překonával kterýkoli japonský a těžké IS-2 neměly soupeře vůbec. Kwantungská armáda byla oslabena odvelením nejlepších jednotek i s výzbrojí během předcházejících bojů a většina zbylých vojáků postrádala jakékoli bojové zkušenosti. Přesto se milion mužů vyzbrojený 5360 děly, 1155 tanky a 1800 letouny nehodlal vzdát, někteří ani v případě že to dostanou rozkazem.

Stalin původně stanovil datum zahájení bojů na 8. srpna 1945, ale nijak s nasazením svých jednotek nespěchal. Měl totiž v úmyslu dokončit jednání s Čankajškovou vládou a v tomto duchu informoval spojence. Sověti požadovali pronájem přístavu Port Arhtur, anexi Kurilských ostrovů a ostrova Sachalin. Obrovská armáda byla při vyjednávání velmi vážným argumentem.

Nová zbraň, ale co s ní?

V pondělí 16. července 1945 v 5:29:45 místního času explodovala ve věži nad střelnicí Alamogordo ve státě Nové Mexiko první jaderná bomba. Nová zbraň, původně vyvíjená především proti Německu a do jejíhož vývoje byly investovány 2 miliardy dolarů byla konečně k dispozici. Ale nikdo nevěděl jak ji co nejlépe použít. Vyplývalo to i z faktu, že tehdy nikdo nedokázal odhadnou skutečný účinek na plošný cíl, a to ani přibližně.

Vedoucí projektu Robert Oppenheimer odhadoval, že výbuch může zabít až 20 000 lidí, což šokovalo sekretáře války Stimsona, který si něco tak strašného neuměl vůbec představit. Nebylo divu. Všechny ničivé faktory se podařilo definovat až mnohem později.

Po pokusném výbuchu se šli vědci i vojáci bez obav podívat do míst kde stála pokusná věž a vystavovali se tak vysokým dávkám záření. Ještě dlouho potom velmoci naprosto bezostyšně vystavovaly svoje vojáky účinkům jaderných výbuchů na střelnicích v Tichomoří, Novém Mexiku nebo na polygonu v Semipalatinsku. Následky styku osob s radioaktivními látkami byly brány na lehkou váhu až do šedesátých letech, o čemž svědčí například výpovědi námořníků z jaderných ponorek.

Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Vypracovala je komise, ve které zasedali i čtyři přední vědci, kteří se na vývoji jaderných zbraní podíleli, R. Oppenheimer, E. Fermi, E. Lawrence a A. Compton. Zvažovala se například demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku nebo ohlášené bombardování vybraného cíle, aby se předešlo velkým ztrátám na životech.

Nakonec byly tyto, nepříliš realistické návrhy zavrženy z čistě praktických důvodů. Najít v Japonsku pusté místo s dostatečnou rozlohou byl problém, demonstrace na pusté ploše by na fanatické představitele japonské vojenské kliky zřejmě příliš nezapůsobila a předem ohlášený přílet bombardéru by pravděpodobně přivítal celý zbytek japonského stíhacího letectva.

Jako prostředek pro co nejkratší ukončení války s co nejmenšími ztrátami na životech (především spojeneckých vojáků) bylo většinou hlasů zvoleno co nejrychlejší neohlášené použití na takový cíl, na kterém by mohly být jasně demonstrovány ničivé účinky.

To nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Jaderná zbraň má velký plošný účinek a její použití proti těm městům, která už víceméně lehla popelem by nemělo smysl. A vzhledem k pokračující letecké ofenzívě v Japonsku nezbývalo mnoho cílů, které by byly dostatečně velké pro tak účinnou zbraň.

Vlastně musela být „vybrána“ čtyři města, která byla náletů zápalnými bombami ušetřena. Byly jimi Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu profesora Reischhauera, kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané přeci jen nechtěli vypadat před světovou veřejností jako naprostí barbaři. Místo toho se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki.

25. července byl vydán rozkaz svrhnout první speciální bombu po 3. srpnu 1945, jakmile to počasí dovolí. Další bomby měly být svrženy, jakmile budou dokončeny. Počet nebyl nijak omezen.

Poslední šance

27. července 1945 byl rozhlasem odvysílán text Postupimské deklarace. To byla poslední možnost na ukončení války, kterou spojenci Japoncům dali. Alternativou bylo pouze naprosté zničení. Odpověď premiéra Suzukiho: „…vláda neshledala na deklaraci nic důležitého, nezbývá než ji úplně ignorovat a rozhodným způsobem bojovat za úspěšné ukončení války“ se rovnala vyřčení rozsudku.

Účastníci postupimské konference i přes určité výhrady nakonec s použitím jaderných zbraní souhlasili.

Prvním cílem byla Hirošima. Osmé největší město v Japonsku, bylo významným vojenským přístavem, s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka tvořená 40 000 muži převážně 2. vševojskové armády. Navíc bylo na poměrně rovinatém terénu, což považoval velitel letounu plukovník Tibbets za ideální. Osádky letadel nevěděly přesně jakou zbraň mají na palubě, věděly jen že je účinná, velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mil. Nad tímto údajem jen užasle vydechly. Kromě toho jim byly promítnuty záběry z Alamogorda pořízené ze vzdálenosti 10 km, ale ničivý účinek se nedal spolehlivě posoudit, protože kolem byla jen poušť.

Spojenci neměli zájem na masakru civilistů. Obyvatelstvo Hirošimy i dalších cílových měst bylo dva dny dopředu varováno před zkázou. Bombardéry shodily 720 000 letáků, ale varování nebyla věnována pozornost, zřejmě proto, že obyvatelstvo nabylo falešného dojmu, že osamělé bombardéry, které nad město přilétaly neznamenají hrozbu.

6. srpna dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt. 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 během pěti let na následky ozáření.

Japonci nejprve nevěřili zprávám a odmítali uvěřit, že by se mohlo jednat o jadernou zbraň, ale domněnku definitivně potvrdil dr. Nišina, který prováděl dozimetrická měření přímo na místě výbuchu.

Těžkým ranám neměl být konec. Japonci se pokusili zjistit stanovisko SSSR. Ale ti v dané situaci také nemohli otálet a čekat na konec vyjednávání s Čankajškem. Na setkání v Kremlu, 8. srpna 1945, vyslechl japonský velvyslanec Togó od komisaře zahraničních věcí Molotova oznámení o vyhlášení války počínaje příštím dnem tedy 9. srpnem ráno. Obrovská armáda se pohnula.

Pod tíhou těchto okolností považoval císař za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci a předseda vlády svolal na ráno 9. srpna zasedání Nejvyšší rady pro řízení války. Vojenští představitelé se ale stále nevzdávali naděje na odražení invaze a svedení poslední bitvy. Americké hrozby považovali za blamáž.

Z pohledu Američanů se nic nedělo, nikdo je nekontaktoval, nepřicházely žádné reakce. Bylo tedy rozhodnuto o použití druhé bomby. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad cílem byla hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl a do dějin tak smutně vstoupilo Nagasaki.

Z vojenského hlediska nebylo jako cíl vůbec ideální, protože se rozkládalo na pahorcích v zálivu, kde se řeka Urakami vlévá do moře. Přestože plutoniová bomba Fat Man měla větší ráži (22 kt TNT) ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 30 000 lidí.

Nejvyšší rada se dozvěděla o Nagasaki kolem poledne. Přesto se rada nebyla schopná celý den dohodnout na nějakém závěru. Nakonec byl přizván císař Hirohito. Přišel těsně před půlnocí a kolem 2 hodiny ranní byl požádán o stanovisko. Doporučil přijmout podmínky z Postupimi. Nikdo se neodvážil odporovat.

Konec …

Hned ráno 10. srpna se tokijské ministerstvo zahraničí snažilo prostřednictvím velvyslance ve Švýcarsku doručit depeši obsahující rozhodnutí vlády spojencům. Sovětskému velvyslanci v Tokiu Malikovi byla předána osobně, protože se beztak od minulého dne dožadoval přijetí u ministra, kvůli předání nóty o vypovězení války, protože boje už probíhaly celý den. Došlo ke kuriózní situaci. Malik odevzdal nótu o vypovězení války a zároveň převzal dokument o ochotě Japonců kapitulovat.

Aby byla jistota, že spojenci budou informováni, byla zpráva vysílána rozhlasem ve vysílání pro Evropu i pro Spojené státy. Potvrzení o zachycení zprávy přišlo během 15 minut. Oficiální odpověď přišla o den později.

14. srpna vzlétlo ze Saipanu 7 bombardérů B-29 k „náletu“. Nesly 5 milionů letáků s textem kapitulačních podmínek. Ačkoli umírněnější část japonské vlády se nad tím zděsila, už se nedalo couvnout. Nezbylo než dokument ratifikovat to se stalo ve 23:00 když jako poslední připojil svůj podpis ministr dopravy.

15. srpna přesně v poledne oznámil císař kapitulaci Japonska a složení zbraní lidu v rozhlasovém projevu.

Řada Japonců kapitulaci psychicky nezvládla a spáchala rituální sebevraždu. A někdy se jednalo o celé skupiny několika desítek lidí. Někteří piloti kamikaze se svými letouny naposledy zaútočili nebo narazili na hladinu moře ve snaze zachovat si důstojnost.

Přestože mělo od půlnoci dojít k zastavení palby v Mandžusku spěchala Rudá armáda dobýt to, co si Stalin umanul získat. 17. srpna, zahájily útok 361. a 388. divize a zároveň byla provedena řada výsadků s cílem obsadit velká města. 20. srpna obsadila sovětská vojska jih Sachalinu, 22. Port Arthur a Kurily a konečně 24. se 6. gardová obrněná a 39. armáda setkaly u města Atong u korejských hranic. Tento Stalinův „zábor“ stál Sověty 8219 mrtvých, Japonce více než desetinásobek a způsobil rozdělení Korei na dvě části což mělo být do budoucna příčinou další neméně krvavé války.

Válka oficiálně skončila 2.září 1945 šest let a jeden den po tom co začala.

Z dnešního pohledu je velmi snadné odsoudit bombardování Hirošimy a Nagasaki jako barbarský čin, ale pokud se na celou věc podíváme očima velitelů, kteří rozhodovali o životech svých vojáků, vypadá celá věc úplně jinak. Řečeno diplomaticky; s vysokou mírou pravděpodobnosti, téměř hraničící s jistotou lze prohlásit, že použití jaderných zbraní přispělo k významnému zkrácení druhé světové války a v konečném důsledku znamenalo ušetření stovek tisíc životů především japonských civilistů.

Z čistě vojenského hlediska bylo jejich použití naprosto opodstatněné. Osud obou měst by byl pravděpodobně stejný, ne-li horší (stačí porovnat s Tokiem), jediný rozdíl by byl v počtu nasazených sil a počtu jejich obětí. Obě čísla by byla nepochybně mnohem vyšší.

Byla to demonstrace síly? Jistě. Obrovský ničivý účinek jaderných úderů umožnil japonským „jestřábům“ omluvit kapitulaci a císaři zachovat tvář, přestože ještě před pár dny svorně burcovali národ k totálními nasazení, bez ohledu na výši ztrát.

Japonci netušili kolik jaderných zbraní Američané mají a kdy přijde další úder. Američané blafovali a riskovali, že jim Japonci na hrozbu jaderné apokalypsy neskočí. Ale naštěstí jim odhad vyšel.

Nikdo a tím méně militantní vláda Japonska by nepodepsal bezpodmínečnou kapitulaci slabému nepříteli. Pokud se tak stalo (a stalo se), tak demonstrace síly splnila svůj účel. Válka, která se měla táhnout možná ještě celý rok, skončila během měsíce.

Morální hledisko celé akce je věc druhá, ale snadno se soudí po válce z tepla kanceláře.

Časová osa:

16.7. 1945 / 05:29:45 První jaderný výbuch na střelnici v Alamogordo

16.7. 1945 Zahájení konference v Postupimi

25.7. 1945 Stalin je oficiálně informován o nové ničivé zbrani (od špiónů už o ní věděl)

27.7. 1945 Odvysílání textu Postupimské deklarace Japoncům

28.7. 1945 / 16:00 Premiér Suzuki na tiskové konferenci text deklarace odmítá

2.8. 1945 Ukončení konference v Postupimi

4.8. 1945 Bombardéry B-29 shazují letáky s varováním obyvatelstvu cílových měst

6.8. 1945 / 02:45 Z Tinianu vzlétá B-29 Enola Gay s jadernou bombou na palubě

6.8. 1945 / 08:16 Uranová bomba „Little Boy“ exploduje nad Hirošimou

8.8. 1945 Komisař zahraničních věcí Molotov oznamuje velvyslanci Satóovi vyhlášení války

9.8. 1945 / 03:45 B-29 Bock´s Car s plutoniovou bombou „Fat Man“ na palubě vzlétá

9.8. 1945 Sovětská armáda zahájila za rozbřesku útok na Kwantungskou armádu v Mandžusku

9.8. 1945 Markýz Kidó informuje Suzukiho, že císař pokládá za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci

9.8. 1945 / 11:00 Japonská Nejvyšší rada pro řízení války zahajuje zasedání

9.8. 1945 / 11:01 Bomba Fat Man exploduje nad Nagasaki

9.8. 1945 / 23:50 Císař přichází na konferenci za účasti členů vlády a Nejvyšší rady

10.8. 1945 / ~ 02:00 Císař vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace

10.8. 1945 / 02:30 Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými

10.8. 1945 / 7:33 Američané zachytili japonskou zprávu o přijetí kapitulace odvysílanou rozhlasem

10.8. 1945 Sovětský velvyslanec Malik doručil ministru zahraničí Togóovi nótu o vypovězení války a převzal dokument o kapitulaci Japonska

14.8. 1945 Bombardéry B-29 shazují letáky s textem kapitulačních podmínek

15.8. 1945 / 12:00 V rozhlase je odvysílán císařův projev v němž oznamuje kapitulaci, Japonci poprvé v životě slyšeli hlas svého císaře

16.8. 1945 / 16:00 Císař vydal rozkaz všem jednotkám okamžitě složit zbraně

17.8. 1945 Sovětské 361. a 388. divize zahajují útok na Kiamuse

24.8. 1945 Sověti zastavují boj po obsazení severní části Korejského poloostrova

26.8. 1945 / 09:00 První americké okupační jednotky vstupují na japonské území

2.9. 1945 / 09:20 Na palubě bitevní lodi Missouri byla formálně podepsána bezpodmínečná kapitulace

Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.

Vážím si každé vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.

Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak vám poděkovat.

Zdroje:

Borotský J. Kuneš A.: Vynálezci Damoklova meče

Colective: War in the Pacific ISBN 80-206-08052

Davis Larry: B-29 In action ISBN 0-89747-370-1

Hart Liddell: History of the WWII ISBN 0-30680-912-5

Hubáček Miloš: Válka končí v Pacifiku 1 a 2 ISBN 80-7185-307-0 a 80-7185-322-4

Marston Daniel: The Pacific war companion ISBN 1-841 76 8820

O´Neill Richard: Sebevražedné jednotky ISBN 80-7191-084-1

Piekalkiewitz Janusz: Luftkrieg 1939-1945 ISBN 80-85831-75-9

Rottman Gordon: Okinawa ISBN 1-8553 26078

Skřivan Aleš: Japonská válka 1931-1945 ISBN 80-85983-28-1

Sommerville Donald: WWII Day by day ISBN 80-85831-74-0 (česká verze)

Thomas Gordon, Witts Max Morgan: Enola Gay