Souboje - ARA General Belgrano vs. HMS Conqueror - první loď potopená jadernou ponorkou

Argentinské námořnictvo bylo nejsilnější v oblasti Latinské Ameriky. V roce 1982 tvořily jeho jádro letadlová loď, křižník, osm torpédoborců, pět fregat a čtyři ponorky. Největší a nejsilnější jednotkou byla letadlová loď ARA Veinticinco de Mayo. Ta byla zařazena do služby v roce 1945 jako HMS Venerable (R63), lehká letadlová loď třídy Colossus, schopná nést až 52 letadel (vrtulové typy z roku 1945).

Letadlová loď je vždy nebezpečná

V roce 1948 byla prodaná Nizozemí, kde byla zařazena do služby jako HNLMS Karel Doorman (R81). V holandských službách byl na její palubě zahájen provoz proudových letounů Hawker Sea Hawk a vrtulníků Sikorsky S-51 Dragonfly. Předtím prošla rozsáhlou přestavbou, při které dostala zpevněnou úhlovou palubu, parní katapult, nový systém brzdicích lan, zrcadlový přistávací systém, nové radiolokátory a upravenou výzbroj. V roce 1968 však došlo k požáru kotlů a loď byla vyřazena ze služby.

O rok později byla prodána Argentině, která ji zařadila do služby jako ARA Veinticinco de Mayo (V-2). V Argentině z její paluby operovala skupina 24 letadel; stíhacích F9F Panther nebo F9F Cougar, protiponorkových S-2 Tracker a vrtulníků SH-3 Sea King. Olétané F9F byly začátkem 70. let nahrazeny modernějšími A-4Q Skyhawk. Ty však byly limitované tím, že neuměly používat „inteligentní munici“.

Na další nákupy americké techniky mohli Argentinci zapomenout kvůli embargu v důsledku tzv. „Špinavé války“. Nicméně Francouzi byli svolní s prodejem strojů Breguet Super Etendard, schopných nést řízené střely (ŘS) AM.39 Exocet s dosahem 50 - 70 km, což by Argentincům umožňovalo napadat nepřátelská plavidla mimo dosah jejich PVO.

Pro provoz Etendardů však bylo nutné letadlovou loď upravit. Přestavba byla zahájena v únoru 1980. Byla prodloužena letová paluba, instalován nový přistávací systém s Fresnelovými čočkami, rozšířena odstavná plocha a muniční sklady byly upravené pro skladování a přípravu ŘS AM.39 Exocet. Bohužel se nedostalo na modernizaci pohonné soustavy. Opotřebované kotelny a stroje umožňovaly dosažení rychlosti maximálně 18 uzlů, což mělo závažné důsledky. Přestavba byla dokončena před vypuknutím války o Falklandské ostrovy. Kvůli opožděným dodávkám Etendardů, zůstaly na palubě letadlové lodi jen Skyhawky.

Etendardy operovaly výhradně z pozemních základen. Argentinci jich měli k dispozici jen pět, z původě objednaných 14 kusů. Ke každému byl k dispozici jeden Exocet. Bojeschopné však byly jen čtyři, protože letoun s imatrikulací 3-A-201 byl kanibalizovaný na náhradní díly. Důvodem bylo francouzské embargo na dodávky, kvůli spojeneckým závazkům v NATO.

Nejmodernějšími argentinskými loděmi byly dva torpédoborce Type 42 ARA Hércules (D-1) a ARA Santisima Trinidad (D-2), pořízené ve Velké Británii.

Argentinci své loďstvo rozdělili do tří svazů. GT 79.1 (Grupo de Táreas), pod velením kontradmirála Jorgeho Allara, zahrnoval letadlovou loď ARA Vienticinco de Mayo. Její leteckou skupinu tvořilo aktuálně osm A-4Q Skyhawk, šest protiponorkových letounů S-2 Tracker, tři záchranné vrtulníky Sikorski S-61 a tři lehké Aerospatiale SA-316B Alouete III. Eskortu tvořily torpédoborec ARA Santisima Trinidad a tři francouzské korvety třídy Drummond, nesoucí po čtyřech protilodních střelách MM.38 Exocet. Svaz vyrazil na moře 18. dubna 1982.

Druhý svaz, GT 79.2, byl složený z torpédoborce ARA Hércules a čtyř starých torpédoborců ARA Hipólito Bouchard, ARA Piedrabuena, ARA Comodoro Py a ARA Seguí. Šlo o bývalé americké jednotky pamatující 2. světovou válku, vyzbrojené šesti 127mm děly a čtyřmi ŘS Exocet. Tato dvě uskupení operovala severně od Falklandských ostrovů.

Skupinu GT 79.3 tvořil lehký křižník ARA General Belgrano, topédoborce ARA Piedra Buena (D-29), ARA Hipolito Bouchard (D-26) a tanker ARA Puerto Rosales. Svaz hlídkoval jihozápadně od souostroví a měl se postavit britským jednotkám připlouvajícím z Pacifiku nebo chilské flotě, která byla odvěkým rivalem a mohla by se přidat na stranu Britů.

Sázka na jednu kartu

Primárním cílem Argentinců byly britské letadlové lodě HMS Hermes (R12) s 12 stíhacími letouny Sea Harrier FRS.1 a HMS Invincible (R05) s osmi útočnými Harrier GR.3 , bez nichž by byla invaze na ostrovy prakticky neproveditelná. K jejich vyřazení Argentinci plánovali provést kombinovaný útok leteckých a hladinových sil.

Cestu pro hladinová plavidla měl otevřít úder letounů A-4Q Skyhawk z letadlové lodi ARA Vienticinco de Mayo, který měl vyřadit z provozu alespoň jeden, v ideálním případě oba britské nosiče. Pro útoky byly vyčleněné čtyři Skyhawky, každý vyzbrojený šesti bombami Mk.82 ráže 250 kg na skupinových závěsnících pod trupem, s dvěma přídavnými nádržemi. Pátý Skyhawk plnil roli tankeru s buddy kontejnerem. Na palubě ARA Vienticinco de Mayo měla zůstat v pětiminutové hotovosti dvojice Skyhawků vyzbrojená dvěma PLŘS AIM-9B Sidewinder, jako ochrana před případným protiútokem britských letounů. Poslední, osmý Skyhawk nesl radiolokační klamné cíle a měl být poslední instancí v případě, že by se Britům podařilo prorazit stíhací ochranou.

Po leteckém úderu měla vzít plavidla GT 79.2 a GT 79.3 britský svaz, zbavený letecké podpory, do kleští. Nejprve měly způsobit co největší škody hromadným odpalem protilodních střel Exocet. Zbylé britské lodě měla zničit palba dělostřeleckých baterií křižníku ARA General Belgrano a starých torpédoborců, které v tomto směru výrazně překonávaly modernější britské protějšky.

Záchranu pilotů nebo námořníků měly na starosti vrtulníky Alouette III. Vrtulníky Sea King měly zajistit obranu před britskými jadernými ponorkami, o nichž se vědělo, že v oblasti operují. V první fázi se jednalo HMS Spartan (S105) a HMS Splendid (S106), což byla sesterská plavidla třídy Valliant. Ponorky dosahovaly rychlosti až 28 uzlů, byly vyzbrojené šesti torpédomety ráže 533 mm s palebným průměrem 32 torpéd (6 v torpédometech). Třetí ponorka HMS Conqueror (S48) patřila k třídě Churchill. Ta se od třídy Valliant lišila „rychlonabíjecím“ zařízením, schopným přebít torpédomety během 15 sekund.

Argentinci protivníka našli 21. dubna, kdy osádka vojenského Boeingu 707 spatřila plavidla Task Force 317. V následujících dnech převzaly sledování Trackery z letadlové lodi, které se držely v uctivé vzdálenosti mimo dosah střel Sea Dart a Sea Harrierů. Argentinci měli značnou taktickou výhodu, protože znali polohu protivníka. Britové zatím ne.

Nakonec se Britům podařilo zachytit vysílání radaru S-2 Tracker a vyslali proti němu jeden Sea Harrier. Cílem nebylo otravný letoun sestřelit. Stejně bylo každému jasné, že polohu britského svazu již dávno odvysílal. Pilot Sea Harrieru měl sledovat jeho návrat a pokusit se najít argentinskou letadlovou loď. „Plížení se“ v závěsu vrtulového veterána se nakonec vyplatilo. Vzdušný prostor bedlivě hlídal nejvýkonnější přehledový radar argentinského svazu na torpédoborci ARA Hércules. O jeho vyzařování, včetně hrubého směru, pilota informoval varovný přijímač Marconi Sky Guardian 200. Krátce na to pilot objevil na radaru Ferranti Blue Fox šest plavidel. Bylo 2. května ráno. Argentinci o svou výhodu přišli.

Protože o tom nevěděli, sršeli bojovým nadšením a provedli odvážnou změnu plánů. K útoku mělo vzlétnout šest Skyhawků, každý se čtyřmi bombami Mk.82. Sedmý měl plnit roli tankeru a poslední měl plnit roli stíhací ochrany svazu. V tomto ohledu si Argentinci zjevně dost věřili. Letouny se však nepodařilo poslat do vzduchu, protože loď nedokázala vyvinou dostatečnou rychlost, katapult neměl dostatčný výkon a bylo téměř bezvětří. Naložené Skyhawky potřebovaly protivítr na palubě alespoň 70 km/h.

Letitý obrněný veterán

Mezitím se schylovalo k dramatu na jižní straně souostroví, kde se pohyboval svaz GT 79.3, tvořící druhou čelist kleští. Lehký křižník ARA General Belgrano (C-4) byl druhou největší lodí argentinského námořnictva. Svůj život začal v dubnu 1935, založením kýlu v loděnici v Camdenu. Do služby US Navy byl zařazen v říjnu 1938 jako USS Phoenix (CL-46), šestá jednotka třídy Brooklyn.

Za války se zúčastnil celé řady akcí a získal 9 bojových hvězd. USS Phoenix patřil mezi šťastné lodě. Za celou válku utržil jen jedno vážnější poškození, když asi 100 m od přídě explodovala japonská bomba, což způsobilo průsak asi 3 m3 vody za hodinu. V únoru 1946 byla loď převedena do zálohy.

V dubnu 1951 byl křižník prodán do Argentiny, která ho v říjnu zařadila do služby jako ARA Diecisiete de Octubre (C-4). V roce 1956 byl křižník přejmenován na ARA General Belgrano. V letech 1956-57 prošla loď modernizací, dostala nové holandské radiolokátory a protiletadlové řízené střely Sea Cat na čtyřnásobném odpalovacím zařízení.

Navzdory svému věku disponoval křižník velkou palebnou silou. Hlavní baterii tvořilo 15 děl ráže 150 mm v pěti trojhlavňových věžích. Děla dosahovala rychlosti střelby 8-10 výstřelů za minutu. Projektily s hmotností 48 kg měly díky úsťové rychlosti 812 m/s dostřel přes 18 km. Během minuty dokázala loď zasypat cíl zhruba 5-7 tunami munice. Děla měla náměr až 60o, takže mohla vést i protiletadlovou palbu. Sekundární baterie osmi 127 mm děl dokázala vystřelovat 24 kg vážící projektily na vzdálenost přes 13 km, zhruba 8 - 10 krát za minutu.

Vzhledem k době vzniku byl ARA General Belgrano opatřen pancéřovým pásem silným 140 mm, paluba byla silná 50 mm, barbety věží 150 mm, stěny dělových věží 170 mm a můstek 127 mm. Byl jedinou lodí konfliktu a jednou z mála lodí na světě, které ještě nesly pancéřování. Vzhledem k tomu, že loď měla původní vybavení kotelen i strojoven, její pohon už zdaleka nebyl v ideální kondici. Za druhé světové války dosahovala rychlosti 32 uzlů. Nyní byla posádka ráda, když ze strojů vyždímala 18,5 uzlu.

Lodi velel kapitán Hector Bonzo. Stálou posádku tvořilo 56 důstojníků a 629 poddůstojníků a mužstva. Kromě toho si na palubě odbývalo povinnou dvanáctiměsíční vojenskou službu dalších 408 námořníků.

Podobně stará eskorta

Dva torpédoborce ARA Hipolito Bouchard (D-26) a ARA Piedra Buena (D-29) patřily k americké válečné třídě Allen M. Sumner. ARA Piedra Buena byl zařazen do služby 16. května 1944 jako USS Collett (DD-730). Kromě druhé světové se zúčastnil i korejské a vietnamské války. V roce 1974 byl prodán Argentině na náhradní díly, ale nakonec se ukázalo, že je v tak dobrém stavu, že byl v květnu 1977 zařazen do služby jako ARA Piedra Buena.

Druhý torpédoborec byl zařazen do stavu US Navy v září 1944 jako USS Borie (DD-704). Účastnil se podpory invaze na ostrov Okinawa, byl zasažen letounem kamikaze, přišel o 48 mužů a raněno bylo dalších 66. Během korejské války se účastnil evakuace jednotek OSN a severokorejských civilistů. Podílel se i na kosmickém programu vyzvednutím kapsle Mercury s opičkou Sam. Během války ve Vietnamu fungoval jako předsunutá radarová hlídka a zajišťoval záchranu sestřelených pilotů. V červenci 1972 byl USS Borie vyřazen z námořního registru a prodán do Argentiny. Zde byl reaktivován a zařazen do služby jako ARA Hipolito Bouchard (D-26).

Obě lodě prošly modernizačním programem FRAM II (Fleet Rehabilitation and Modernization), který zahrnoval demontáž zadních torpédometů, kanonů Bofors a instalaci plošiny pro provoz bezpilotního vrtulníku QH-50 DASH (Drone Anti-Submarine Helicopter) na jejich místě. Lodě dostaly nová samonaváděcí torpéda Mark 37 s dosahem až 21 km, a především vlečený sonar s proměnnou hloubkou ponoru, který umožňoval vypátrat ponorky skrývající se pod teplotními zlomy, kde je klasický sonar „neviděl“. Kromě toho nesly torpédoborce protilodní střely MM.38 Exocet.

Britská jižní hlídka

Na jižní straně souostroví hlídkovala jaderná ponorka HMS Conqueror, které velel 36letý komandér Chris Wreford-Brown. Ten nespadal pod velení Task Force 317, ale přímo pod vrchní velení Royal Navy, tedy admirála sira Johna Fieldhouse.

Kapitán Wreford-Brown objevil argentinský svaz 30. dubna v 11:08, nejprve sonarem. První vizuální kontakt získal 1. května v 08:54. Svaz plul mimo bezpečnostní zónu. Proto se svého nadřízeného zeptal, zda má zaútočit. Admirál Fieldhouse věc konzultoval s velitelem Task Force 317 kontradmirálem Woodwardem. Ten při představě, co by mohly napáchat dělostřelecké baterie tří argentinských lodí jeho invazním silám, navrhl potopení ARA General Belgrano. Válečný kabinet útok odsouhlasil až 2. května odpoledne. Vycházel přitom z informací zachycených odposlechem a dekódováním argentinské komunikace.

Komandér Wreford-Brown měl volné ruce. S HMS Conqueror se přiblížil na vzdálenost asi 1200 m ke své oběti. Na palubě měl dva typy torpéd. Samonaváděcí Tigerfish s dosahem 13 – 39 km podle nastavené rychlosti nebo letitá, nicméně velmi spolehlivá torpéda Mk. 8 s dosahem až 14 km. Kapitán vsadil na osvědčenou klasiku, ostatně na takovou vzdálenost nemohl minout. Odpálil tři torpéda. Dvě zasáhla křižník General Belgrano a explodovala. Třetí zasáhlo jeden z torpédoborců, ale neexplodovalo.

První torpédo zasáhlo příď křižníku před protitorpédovým pásem a výbuch 327 kg Torpexu ji prakticky utrhl. Naštěstí vydržely svislé přepážky a nedošlo k sekundární explozi skladu munice ráže 40 mm. V utržené části přídě zřejmě nikdo nebyl.

Druhé torpédo zasáhlo křižník zhruba ve ¾ délky trupu, za protitorpédovým pásem. Torpédo probilo bok lodi a explodovalo pod střední strojovnou a vytrhlo 20m otvor v hlavní palubě. Odhadem zabilo 272 mužů. Výbuch vyřadil elektrocentrály. Loď byla bez proudu, nedokázala odvysílat SOS, nesvítila světla, nefungovala ventilace, prostory se plnily kouřem, trup zaplavila voda.

Křižník se začal naklánět rychlostí 1 stupeň za minutu na levovobok a byl těžký na příď. V 16:21, zhruba 20 minut po zásahu vydal kapitán rozkaz k opuštění lodi. Evakuace proběhla klidně. V 16:40 byla loď prázdná. Kapitána dostal do člunu poddůstojník, který s ním uplaval asi 100 m do záchranného člunu. Posádka netušila, že někteří v záchranných raftech stráví zhruba 48 hodin.

Doprovodné torpédoborce měly v případě útoku rozkaz, oblast opustit. To provedly, čímž nechaly trosečníky napospas osudu. Torpédoborce se vrátily po půl hodině, ale nikoho nenašly. Ráno se do pátrání zapojil letoun Lockheed P2V Neptune, který zahlédl ropnou skvrnu. Vzhledem ke špatnému počasí našel první raft až ve 13:15, téměř 50 km od nejbližší lodi. První trosečníky vyzvedl remorkér Gurruchaga, ke kterému se přidaly oba torpédoborce a ledoborec Bahía Paraiso. Celkem bylo zachráněno 770 mužů, poslední až 4 května. Kromě toho lodě vyzvedly z raftů 23 a z vody dalších 28 těl obětí, které podlehly hypotermii.

Posádka ponorky HMS Conqueror, se ponořila hlouběji. Hydrofony detekovaly několik explozí, které posádka považovala za hlubinné nálože. Nicméně vzhledem k činnosti Argenticů šlo zřejmě o sekundární exploze na palubě křižníku. O „útěku“ eskorty neměli Britové ani tušení. Kapitán později pronesl modlitbu za padlé nepřátelské námořníky.

Přílišná opatrnost

Po ztrátě křižníku Argentinské námořnictvo bojovnost přešla. Oba zbylé svazy se stáhly a k plánované námořní bitvě letadlových lodí nedošlo.

Protiponorková taktika kapitána Bonza nebyla nijak oslnivá. Torpédoborce měly vypnuté sonary, aby se „neprozradily“. Používaly jen hydrofony. Vzhledem ke stavu jejich pohonu to mělo asi takový efekt, jako chodit v dřevácích po bytě a doufat, že vás soused s hudebním sluchem o patro níže neuslyší. Kdyby svaz plul blíže k mělčinám Burdwood Bank, mohl vyloučit útok ponorky z tohoto směru a oba torpédoborce by měly snazší pátrání. Místo toho pluly oba toprédoborce na jeho pravoboku, tedy směrem k mělčinám, zatímco HMS Conqueror (S48) útočila z volného moře na levobok křižníku. Svaz udržoval konstantní rychlost 13 uzlů a prováděl jen mírné změny kurzu.

Vybavení torpédoborců, pocházejících z druhé světové války bylo zastaralé, ale na druhou stranu ponorka svaz sledovala celých 29 hodin a palbu vedla ze vzdálenosti necelých 1200 metrů. Pokud by eskorta projevila více iniciativy, musela by ponorka střílet na větší vzdálenost nebo použít méně spolehlivá torpéda Tigerfish, což mohlo poskytnot křižníku alespoň nějakou šanci.

Také činnost posádky ARA General Belgrano byla zcela neadekvátní situaci. Byla sice na bojových stanovištích, ale loď plula s otevřenými průlezy ve vodotěsných přepážkách. To urychlilo zánik lodi mnohem více než samotný zásah torpédem. V porovnání s tím, jaké škody dokázaly přežít za druhé světové války torpédoborce bez jakéhokoli pancéřování, lze hodnotit činnost havarijních družstev za nedostatečnou. Na jejich obranu je však třeba uvést, že loď nebyla v nejlepším stavu, protože zásah vyřadil elektrickou soustavu. Loď byla bez osvětlení a bez proudu, což záchranné práce značně komplikovalo.

Posádka HMS Conqueror (S48) dosáhla potopením ARA General Belgrano několika prvenství. Šlo o první loď potopenou v konfliktu o Falklandy a první loď potopenou britskou ponorkou od konce druhé světové války. Navíc se jednalo o vůbec první a do 4. března 2026 jediné, potopení nepřátelské lodi torpédy, odpálenými z paluby ponorky s jaderným pohonem.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Zdroje:

Finlan, Alastair (2004). The Royal Navy in the Falklands Conflict and the Gulf War: Culture and Strategy. London: Routledge

Freedman, Lawrence (2005-06-27). „Enemy in waiting: why we sank the Belgrano“. The Times. Archived from the original on 2022-01-21

Hastings, Max; Jenkins, Simon (1983). The Battle for the Falklands

Middlebrook, Martin (2009). Argentine Fight for the Falklands. Pen and Sword Military

Rossiter, Mike (2008). Sink the Belgrano. Corgi