Článek
Upoutané pozorovací balony a draky se používaly dávno předtím, než vzlétl první letoun. Doba pobytu ve vzduchu byla omezena prakticky jen fyzickou odolností osádky. Sloužily k průzkumu a řízení dělostřelecké palby, která dokázala decimovat pozemní jednotky. Proto bylo jejich ničení jedním z prvních úkolů letadel těžších vzduchu. Balony brzy dostaly silnou protiletadlovou obranu. Mohlo by se zdát, že na sestřelení obřího „měchu“ naplněného vodíkem nemůže být nic těžkého, ale opak je pravdou. Nejběžnější německé balony vyráběla firma Parseval. Kvůli tvaru stabilizátoru se jim přezdívalo jitrnice.
Osudové setkání
Willy Coppens je slavným synem slavného otce, i když každý se proslavil na úplně odlišném poli. Willy se narodil 6. července 1892 na předměstí Bruselu belgickému impresionistickému malíři Omeru Coppensovi. Jako malý kluk stavěl „pozemní jachty“, tedy plachtou poháněné vozíky, které jsou v Belgii dodnes populární. V letech 1907 až 1913 jich postavil sedm.
Ke změně zájmů došlo v roce 1910, když Willy poprvé v životě viděl letadlo. Rozhodl se, že se stane pilotem, ale narazil na otcův odpor. Malíř synovi pohrozil, že jestli to zkusí, vyhodí jej z domu. Willy se dva roky věnoval konstrukci upoutaných draků (kite) a modelů letadel. V roce 1912 byl odveden do armády a zařazen k 2. granátnickému pluku.
Portrét Willyho Coppense od neznámého autora
Před první světovou válkou byla Belgie neutrální zemí, což však císařské armádě Viléma II. nijak nebránilo v tom, aby při útoku na Francii prošla přes země Beneluxu. Belgie byla napadena 4. srpna 1914 a během dvou měsíců byla slabě vyzbrojená armáda zatlačena do Francie. S ní odešel i Willy Coppens, zatímco jeho rodina zůstala v Belgii. Kvůli zvěrstvům, která Němci páchali na belgických civilistech, je Willy začal z hloubi duše nenávidět.
Realita zákopové války Coppense nijak nenadchla, tak se rozhodl jít za svým snem a 6. září 1915 podepsal přihlášku k výcviku v belgické letecké škole v Beaumarais. Byla však na tak bídné úrovni, že ji opustil, vzal si osm týdnů dovolené a s dalšími 39 belgickými piloty si raději zaplatili soukromý výcvik v Anglii. Pilotní licenci královského aeroklubu získal 9. prosince. Ve Francii se přihlásil k pokračovacímu výcviku ve věhlasné Farmanově letecké škole v Etampes.
Na frontu se Willy Coppens dostal až na začátku roku 1917. Ze svého služebního zařazení nebyl nijak nadšen, protože skončil u 6. pozorovací peruti (Escadrille d‘Observation), vyzbrojené britskými průzkumnými letouny RAF B.E.2c. To rozhodně nebyl stroj, na kterém by to mohl Němcům „nandat“ tak, jak by si přál. Nicméně své služební povinnosti plnil svědomitě. Byl povýšen na seržanta první třídy a v dubnu byl převelen ke 4. peruti, vyzbrojené obstarožními letouny Farman F.40. To pro něho bylo dobré, protože přezbrojení bylo na spadnutí. Do konce měsíce byla peruť přezbrojena na britské dvojmístné víceúčelové letouny Sopwith 1 1/2 Strutter, což byl výkonově výrazný krok vpřed.
Prvním Coppensovým bojový letounem byl rozšířený RAF BE.2
Willy Coppens dostal „svůj“ Strutter 1. května a hned ten den se s pozorovatelem Capt. Declerqem zúčastnil prvního leteckého souboje. Strutter neměl ještě ani namontovaný pevný kulomet před pilotem, takže v souboji zůstali oba belgičtí letci odkázáni na Coppensovy divoké úhybné manévry a přesnost palby pozorovatelova kulometu Lewis. Domů se vrátili nezranění, ale s 32 průstřely v draku Strutteru. Stejná dvojice se 7. července nad Middelkerke utkala s německým dvojmístným pozorovacím letounem a přinutila ho k ústupu střemhlavým letem.
Poprvé na stíhačce
O týden později se Coppensovi konečně splnil sen a byl převelen k 1. stíhací peruti (Escadrille de Chasse), vyzbrojené francouzskými letouny Nieuport N.17. Na něho, jako nováčka, však zbyl jeden z posledních předchůdců tohoto letounu, Nieuport N.16. Na tomto letounu Coppens 21. července napadl německý dvojmístný letoun a palbou jej poškodil. V srpnu byl povýšen na adjutanta (hodnost odpovídající zhruba rotmistrovi).
Před přezbrojením na Nieuporty létal Coppens na Farmanech
Za první světové války docházelo k rychlé obměně strojů a belgická 1. peruť nebyla výjimkou. Protože Francouzi přezbrojovali ve velkém na letouny SPAD S.VII a následně na SPAD S.XIII, nabídli Hanrioty HD.1 z dobíhajicīch dodávek spojencům. Belgičané byli zpočátku proti, kvůli nepříliš nadšenému hodnocení belgického stíhacího esa André De Meulemeestera. Coppens však byl Hanriotem nadšen (bylo to nejlepší, co do té doby pilotoval) a postupně svým nadšením strhl i ostatní piloty peruti. Hanrioty se v rukou belgických pilotů osvědčily a zůstaly standardním stíhacím typem Aviation Militaire Belge až do konce Velké války. Coppens si stěžoval jen na to, že belgické Hanrioty nesly jen jeden kulomet, protože Meulemeester preferoval lepší stoupavost a o 300 metrů vyšší dostup na úkor větší palebné síly.
Jedním z letounů, na kterých Willy Coppens létal byl Nieuport N.16
Trošku mimo příběh stojí za zmínku dvě události. Willy Coppens a další příslušníci 1. peruti byli jedni z posledních, kdo viděli živou legendu francouzského letectva, kapitána Georgese Guynemera, který kvůli poruše motoru přistál 10. září 1917 na jejich letišti v Les Moeres. Belgičané mu motor opravili. Guynemer Coppensovi podepsal stříbrné pouzdro na cigarety a odlétl. Následující den byl sestřelen a padl.
Válka pokračovala. Willy Coppens sice zatím neměl žádný sestřel, ale jeho jméno nebylo neznámé. Psal se 18. únor 1918, když Willy podnikl „šílený“ let na podporu morálky svých spoluobčanů v okupované Belgii. Se svým Hanriotem se vydal zhruba 100 kilometrů za frontovou linii. Vzlétl v 08:35 a před desátou byl nad belgickým hlavním městem, které Němci před více než třemi lety obsadili. Německá protivzdušná obrana byla zaneprázdněná jinými úkoly a osamoceného letounu si nevšimla.
Coppens provedl několik průletů ve výšce kolem tisíce metrů nad centrem města a potom zamířil na předměstí, kde žili jeho rodiče. Našel rodný dům a provedl pět průletů „ve výšce korun stromů“. Podle svých vzpomínek poznal otce, který mu z okna mával a v přízemí zahlédl matku. V přilehlých ulicích a na náměstí se shromažďovaly davy lidí. Když se vrátil na základnu, už o jeho „bláznivém“ kousku všichni věděli. Naštěstí to nemělo vliv na jeho služební postup.
Typický německý pozorovací balon
Willyho Coppense však trápilo, že navzdory počtu letů zatím neměl možnost si to s Němci řádně vyřídit. Za počátek změn lze považovat 17. březen 1918, kdy Němci zřídili nad Riegersvliet dvě balonová stanoviště, jejichž pozorovatelé bedlivě sledovali přesuny belgické armády a naváděli na ně dělostřeleckou palbu. Armáda požádala o zničení balonů.
Dobrovolník na riskantní práci
Willy Coppens a jeho kolega Charles de Montigny se přihlásili dobrovolně, ale na podobný úkol nebyli vůbec připraveni. Letouny neměly trhavou ani zápalnou munici. Přesto se oběma pilotům podařilo přinutit pozorovatele opustit koše balonů na padácích a balony poškodit. V následujících dnech se situace opakovala, což Němce omrzelo, balony stáhli a Belgičané mohli v klidu přisunout posily.
Den, na který Willy dlouho čekal, přišel 25. dubna 1918. Ve spolupráci s Capt. Walterem Gallezem se mu podařilo krátce po poledni nad St. Joris sestřelit německý průzkumný Rumpler. Nicméně jeho hlavním cílem byly balony. Coppens se k jejich sestřelování začal hlásit dobrovolně, jak sám říkal: „… považoval jsem to za svou povinnost a věc hrdosti.“
Hanriot HD.1 ve švýcarském leteckém muzeu
Přibližně ve stejné době se podařilo konečně sehnat zápalnou munici v přídělech 20 nábojů na měsíc. Coppens „si dopřál luxus“ 4 zápalných nábojů v nábojovém pásu na každý let. V souvislosti s tím si uvědomil, že si nemůže dovolit plýtvat a palbu nikdy nezahajoval na větší vzdálenost než 150 metrů.
Možnosti nové munice mohl otestovat 8. května 1918 při útoku na upoutaný pozorovací balon nad Zarren. S odhadem vzdálenosti to trochu nezvládl, protože se s balonem téměř srazil, ale palbou z bezprostřední blízkosti se mu podařilo těleso zapálit. Sloup černého kouře připomínal pohřební hranici, ale na melancholii nebyl čas. Při návratu zahlédl nad Houthulstským lesem další „jitrnici“. Po přistání nechal nabít další pás „obohacený“ o čtyři zápalné náboje. Zaútočil z převýšení a po pár sekundách stoupal k nebi další sloup černého dýmu.
Dva balony sestřelené během jednoho dne byl skvělý úspěch, který nezůstal bez povšimnutí. Copensovi se dostalo blahopřání od belgického krále Alberta I a vyznamenání Válečným křížem (Croix de Guerre) a Řádem koruny (Ordre de la Couronne). Willy Coppens objevil „disciplínu“, do které se nikdo nehrnul a on v ní naopak vynikal. Konečně mohl Němcům spočítat okupaci své vlasti i s úroky. Navzdory svému nadšení se však mohl brzy přesvědčit, že sestřelování balonů není žádná selanka.
Nechtěný taran
Za ranního úsvitu 15. května 1918 podnikl bez ohledu na zuřivou protiletadlovou palbu tři útoky na balon v oblasti Houthulst. Třikrát bezúspěšně. Coppens usoudil, že balon nechce hořet, protože má potah vlhký od ranní rosy, ale nechtěl to vzdát. S posledními asi 30 náboji v pásu nasadil k závěrečnému útoku ve výši balonu. Stiskl spoušť a poslal do těla balonu dlouhou dávku. Balon sice nezačal hořet, ale palba zřejmě poškodila poutací lana, protože když začal Coppens stoupat, aby „jitrnici“ přeletěl, balon se utrhl a narazil do jeho Hanriotu.
Coppens vypnul motor, aby se vrtule nezamotala do plátna. Obrovské těleso již naštěstí ztratilo vztlak, začalo klesat, po nekonečných sekundách se smýklo stranou a letoun byl volný. Coppens potlačil, aby udržel rychlost a nahodil motor. Balon mezitím dopadl na zem a začal hořet. Když se Coppens vrátil na základnu, nikdo mu historku o „nechtěném taranu“ nechtěl věřit, ale když se na vrtuli našla poškození od poutacího lana a na podvozku zbytky plátna, přiznali mu další zničený balon.
O čtyři dny později, když nad Houthulst poslal k zemi další balon, se stal Willy Coppens esem, s jedním letounem a čtyřmi balony na kontě. Francouzi mu při té příležitosti dodali velkorážný kulomet Vickers ráže 11 mm, upravený speciálně na sestřelování balonů. Willy Coppens svou vděčnost vyjádřil poměrně přímočaře, 5. června sestřelil další balon nad Houthulst, 9. června jeden nad Zonnebeke a 10. června ještě jeden nad Ploegsteert.
Ale ani Němci nespali. Belgická stíhací peruť jim patřičně pila krev, tak provedli 13. června na její základnu nálet. Podařilo se jim zapálit hangár a zničit většinu letadel. Coppens dostal náhradní stroj 18. června. Když si ho přebíral, nelíbila se mu jeho kamufláž. Jak se vyjádřil: „… vypadal jak nalakovaný had v hračkářství.“ Proto si nechal při první příležitosti přebarvit letoun na modro a nainstalovat velkorážný Vickers.
Jedním ze dvou Coppensem sestřelených letounů byl Hannover CL.III
Coppens měl brzy příležitost Němcům nálet aspoň trochu oplatit, když 24. června ráno sestřelil v rychlém sledu balon nad Warnetonem a vzápětí Hannover CL.III. Ale když se vrátil na základnu, nebyl schopen vystoupit z kokpitu. Když k němu doběhli kolegové, třásl se po celém těle. Na otázku, zda je zraněn, zakroutil odmítavě hlavou a polohlasem řekl, co se stalo: „Zabil jsem statečného muže, tím nejhorším možným způsobem. Pozorovatel z koše nevyskočil a do poslední chvíle po mě střílel z pistole. Hořící balon ho doslova pohltil.“
První hattrick
Tento obraz Coppense pronásledoval do konce života. Nicméně mu to nebránilo rozsévat dál zkázu mezi německými balony. Na konci června se mu podařil „hattrick“, když sestřelil v 06:30 balon nad Bovekerke, o dvě hodiny později nad Gheluvelt a za čtyři minuty další nad Passchendaele. V té době již Němci Coppenův modrý Hanriot dobře znali a říkali mu der blaue Teufel (Modrý čert). Výsledkem jeho opakovaných útoků bylo, že balony vypouštěli jen do výšky 800 metrů (místo běžných 1200 m) a rozmisťovali je 8 až 12 kilometrů za frontou (místo obvyklých 6 km), což výrazně snížilo účinnost průzkumu. Kromě toho zvýšili počet obranných protiletadlových baterií na dvoj- až trojnásobek.
Coppensova hvězda stoupala závratným tempem. Za svůj poslední výkon byl vyznamenán Řádem Leopolda II (Ordre de Léopold II) a dostal krátkou dovolenou. Po návratu se pustil s vervou do „další práce“. Další tři balony poslal k zemi v rychlém sledu 16., 19. a 20. července. O dva dny později následoval druhý „hattrick“ v britském sektoru fronty, což vděční „Tomíci“ ocenili Vojenským křížem (Military Cross). Coppensův seznam sestřelů dosáhl kulaté dvacítky. V podvečer 22. července si připsal další balon nad Ruyterhoek.
Německý pozorovací balon, kvůli stabilizátoru přezdívaný Parsevalova jitrnice
Podruhé měl Coppens namále, když 3. srpna před osmou ráno zaútočil na balon nad Reutel. Balon začal hořet a padat, ale vzápětí letounem otřásla mohutná tlaková vlna. Pilotovi se jen s obtížemi podařilo vrátit na základnu. Později se Belgičané od německých zajatců dozvěděli, že šlo o past. Koš balonu byl naplněn trhavinou odpalovanou ze země, která je měla otravného Modrého čerta navždy zbavit. Ale měli smůlu, balon spadl na zem, exploze zabila několik vojáků a tlaková vlna Coppensův Hanriot jen poškodila.
Coppense naopak čekal další hvězdný den, když 10. srpna 1918 během necelých dvou hodin opět smetl z oblohy tři německé balony. Počet sestřelů dosáhl čísla 25. Jako odměna mu bylo svěřeno velení nad trojčlenným rojem. Francouzský premiér mu udělil Řád čestné legie (Ordre de la Légion d’Honneur), Britové přidali Řád za vynikající službu DSO (Distinguished Service Order) a Srbové Řád bílého orla (Орден белог орла).
Když se štěstí unaví
Firma Hanriot Coppensovi poskytla dva nové letouny, opět „v té otřesné kamufláži“, kterou nechal rychle změnit na královskou modrou. René Hanriot mu osobně zařídil vybavení obou letadel větší výškovkou z hydroplánu HD.2, takže byly obratnější, což si Coppens pochvaloval, protože mu to umožňovalo nepřítele překvapit tak: „… že zjistil, co se děje, až když jsem po něm začal střílet.“ Do konce září se jeho skóre přehouplo přes třicítku, všechno balony až na jeden dvojmístný německý průzkumný letoun. 5. října se mu podařil ještě jeden dvojitý sestřel opět v rozmezí dvou a půl hodiny.
Willy Coppens (uprostřed) po obdržení britského vyznamenání
Na svůj poslední bojový let se Willy Coppens vydal 14. října 1918 ve dvojici s Étienne Hagem. Vzlétli brzy ráno v 05:40 a jejich cílem byl pozorovací balon nad belgickým Torhout. Cestou Coppens spatřil nad Praatbos další balon ve výšce 600 metrů. Oba letouny se k němu přibližovaly ve výšce kolem 800 metrů, když byl Coppensův letoun zasažen dávkou z kulometu. Jedna střela mu rozdrtila holenní kost levé nohy a způsobila silné krvácení. Coppens v křeči stiskl spoušť. Letoun se zapotácel ve vzduchu a projektily z kulometu létaly na všechny strany. Jeden z prvních překvapivě zasáhl balon a ten začal hořet.
Coppens zřejmě upadl do krátkého bezvědomí, protože si tento okamžik později vůbec nevybavoval. Po chvilce se probral. Byl odhodlaný za žádnou cenu neskončit v německém zajetí. Protože ho při vědomí držel proud ledového vzduchu, zahodil brýle a šál. Nekonečné tři minuty bojoval s mdlobami a pilotoval s nevládnou nohou, než přeletěl na svou stranu fronty. Protože mu bylo jasné, že to na základnu nezvládne, rozhodl se nouzově přistát na poli lemovaném živými ploty. Kolem vedla rušná silnice, což mu dávalo naději, že se mu dostane pomoci. Pole bylo krátké, tak musel provést zkrácené přiblížení. Podvozek poškozený palbou se při kontaktu se zemí zbortil.
Další vzpomínkou byla až nemocnice La Panne, kam ho dopravili vojáci. Zde mu museli lékaři amputovat nohu. Druhý den hrdinu navštívil osobně král Leopold a udělil mu komandérskou hvězdu Řádu Leopolda II. Teprve v nemocnici se Coppens dozvěděl, že se mu podařilo balon sestřelit, a počet jeho sestřelů se tak definitivně zastavil na čísle 37. Za necelý měsíc válka skončila německou kapitulací.
Se svými 37 sestřely byl Coppens nejúspěšnějším belgickým pilotem první i druhé světové války. Zároveň byl s 35 balony na kontě nejúspěšnějším „balonovým esem“. Navíc se mu podařilo válku přežít, což v této „disciplíně“ zdaleka nebylo pravidlem.
Po válce mu král udělil šlechtický titul baron z Houthulst a osobně jej přesvědčil, aby zůstal v armádě. Coppens působil jako letecký přidělenec v Itálii, Švýcarsku, Francii a Británii. Navzdory svému úrazu byl držitelem světového rekordu ve skoku padákem z výšky 6000 metrů, který platil čtyři roky. V roce 1940 odešel do výslužby a žil ve Švýcarsku, odkud organizoval a financoval francouzský odboj. Major Willy Omer François Jean baron Coppens d’Houthulst odešel do leteckého nebe v Belgii 21. prosince 1986 ve věku 94 let.
Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.
Vážím si každé vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.
Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak vám poděkovat.
Další díly:
Zdroje:
Jon Gutman and Harry Dempsey (2005) Balloon-Busting Aces of World War 1 (Aircraft of the Aces)
O'Connor, M. „Airfields & Airmen of the Channel Coast“. Pen & Sword Military, 2005.
Bruce, J. M. (1982). The Aeroplanes of the Royal Flying Corps (Military Wing). London: Putnam
Bruce, J.M. Sopwith 1½ Strutter: Windsock Datafile 34. Berkhampstead, UK: Albatros Productions, Second edition, 1998
ALEGI, Gregory, 2002. Hanriot HD.1/HD.2. Berkhamsted, Hertfordshire: Albatros Productions, Ltd.. 36 s. (Windsock Datafile; sv. 092)
