Stíhací esa - Marcel Albert - francouzské eso nedostali Němci, ale hezká Američanka v Praze

Marcel Olivier Albert se narodil 25. listopadu 1917 v Paříži. Dětství neměl snadné. Jeho otec bojoval na frontě první světové války. Byl zraněn, přežil plynový útok i německé zajetí. To vše se bohužel neblaze podepsalo na jeho zdraví. Zemřel, když bylo Marcelovi 16 let. Chlapci nezbylo, než nastoupit do práce, aby pro rodinu sehnal nějaké peníze.

Fascinace letectvím

Nejprve jezdil s dodávkou, protože rodina vlastnila malou farmu. Později se zaučil jako mechanik a pracoval v Renaultově továrně na jižním předměstí Paříže, kde montoval převodovky automobilů. Na dohled měl letiště Orly, založené již v roce 1918. Není divu, že jej začala přitahovat letadla, ale jako dělník měl jen minimální šanci stát se pilotem. Ve volném čase navštěvoval leteckou školu Toussus le Noble. Zde měl tak dobré výsledky, že dostal stipendium a stal se jedním ze 156 mladíků z Francie a kolonií, kteří byli zařazeni do pilotního kurzu.

Elementární výcvik absolvoval na věhlasné Ecole Caudron, což byla jedna z pěti škol certifikovaných pro výcvik vojenských pilotů. Praktické lety zahájil v květnu 1938 na obstarožním dvojplošníku Caudron G.3. Do skutečné stíhačky se posadil ve středisku pro pokračovací a operační výcvik v Chartres, kde létal na domácích strojích Marcel Bloch MB.152, Morane-Saulnier MS.406 a amerických Curtiss 75 Hawk.

Výcvik ukončil v únoru 1940 v hodnosti sergent a byl zařazen ke stíhací skupině Groupe de Chasse 1/3 (GC 1/3) vyzbrojené nejmodernějšími francouzskými stíhačkami Dewoitine D.520. Albert novou stíhačku hodnotil jako podmotorovanou, ale na svůj výkon rychlou a bytelnou. Každopádně by jí podle něho prospěla výměna motoru s výkonem 670 kW za výkonnější, aby dotáhla rychlostní náskok Messerschmittů Bf 109E.

D.520 byla obratná a dokázala Bf 109 vymanévrovat. V rychlosti však zaostávala o 30 km/h. Messerschmitt měl těžší výzbroj tvořenou dvěma 20mm kanony MG-FF v křídlech a dvěma synchronizovanými kulomety MG-17 nad motorem, zatímco D.520 měla kanon HS-404 stejné ráže, střílející dutou hřídelí vrtule a čtyři kulomety MAC M-39 v křídlech. Největší nevýhodou D.520 bylo to, že v době napadení Francie jich bylo dokončeno jen 36.

Po napadení Francie působila jeho skupina ze základny Reims. Při obraně své vlasti odlétal Marcel Albert 37 bojových misí. Hned při první, 14. května 1940, se mu podařilo sestřelit německý bombardér Dornier Do 17. Nárokoval si ještě sestřel Bf 109 jejíž pilot otevřel překryt a vyskočil padákem. Nenašel se však svědek, který by sestřel potvrdil, tak mu byl přiznán jen jako pravděpodobný. Druhým pravděpodobným sestřelem byl bombardér Heinkel He 111 z 20. května.

Z Afriky do RAF

Stíhací skupina GC 1/3 přišla během pár týdnů bojů prakticky o všechny bojeschopné letouny. Nejhorší bylo, že kvůli špatně fungujícímu systému vidových hlásek byla část moderních stíhaček zničena na zemi. Proto byl Marcel Albert s několika dalšími piloty vyslán do výrobního závodu Dewoitine v Toulouse, kde měli přebrat právě dokončené stroje. Kvůli rychle se hroutící situaci dostali 18. června rozkaz přeletět do Alžírska, což udělali. O čtyři dny později Francie kapitulovala.

Marcel Albert zůstal v řadách letectva vichistické Francie v Severní Africe. V této oblasti se účastnil několika vzletů proti britským letounům, ale tahle „práce“ mu úplně nevoněla. Cítil, že tohle není strana, za kterou by měl nasazovat život. Ostatně kolem sebe viděl, jak někteří piloti uprchli do Velké Británie, kde se připojili k silám Svobodných Francouzů, kterým velel Charles de Gaulle.

Probral situaci se dvěma dobrými přáteli, slovo dalo slovo a 14. října 1941 vzlétly z Oranu tři D.520, zdánlivě k rutinnímu hlídkovému letu. Nicméně všichni tři piloti Marcel Albert, Albert Durand a Marcel Lefévre si dali dobrý pozor, aby jim mechanici natankovali nádrže „po špunty“. Jejich cílem byl britský Gibraltar, kde se jim nakonec podařilo přistát. Letadla předali Britům. O dva měsíce později dorazili do Anglie a přihlásili se k de Gaulleovým silám.

Všichni tři museli projít povinným přeškolením na britské letouny. Marcel Albert byl přidělen k 340. francouzské peruti RAF Ile de France na základně Westhampnett v hrabství West Sussex. Peruť byla vyzbrojena letouny Spitfire Mk.Vc. Marcel Albert odlétal v řadách peruti 47 misí z čehož bylo 15 sweepů nad Francii a zbytek většinou hlídkové lety při ochraně konvojů. Setkání s nepřátelskými letouny byla sporadická a Albert si nárokoval jen jednu poškozenou „stodevítku“.

Na Den nezávislosti 4. července 1942 se do ničení cílů v Evropě zapojilo USAAF (US Army Air Force), i když velmi skromně. Britská 226. peruť vyslala 12 středních bombardérů Douglas Boston Mk.III k náletu na německá letiště v Nizozemí. Osádky šesti strojů tvořili muži americké 8. letecké armády (8. Air Force). Eskortu zajišťovalo 250 Spitfirů. Dva Bostony sestřelila německá protivzdušná obrana. Albert byl jen asi 15 m od jednoho z nich. Exploze bombardéru převrátila Spitfire na záda a Francouz měl dost starostí situaci zvládnout.

Marcel Albert nebyl ze Spitfire nijak nadšen. Oceňoval jednoduchou pilotáž, ale jinak si uvědomoval, že poslední verze Bf 109F/G a Fw 190A mají nad „pětkami“ výkonnostní převahu. Byly rychlejší a především Fw 190 měly mohutnější výzbroj.

Nad ruskými pláněmi

Charles de Gaulle usiloval o to, aby byl on a jeho zahraniční odboj uznáni všemi spojeneckými zeměmi, čehož chtěl dosáhnout zapojením svých vojáků prakticky ve všech druzích ozbrojených sil a na každém válčišti. Po napadení Sovětského svazu se spojil se Stalinem, s nabídkou pomoci francouzských pilotů. Reakce byla zpočátku chladná, ale nakonec sovětský vůdce, kvůli těžkým ztrátám souhlasil.

K 1. září 1942 vznikla na libanonské základně Rayak stíhací skupina GC 3 Normandie. Jejím prvním velitelem byl Commandante Joseph Pouliquen. Skupina měla tři eskadry GC 3/1 Rouen, GC 3/2 Le Havre a GC 3/3 Cherbourg. Dne 7. října ke skupině dorazila vítaná posila v podobě trojice „uprchlíků“ Albert, Durand a Lefévre, kteří byli považovaní za zkušené piloty.

Skupina Normandie dorazila 28. listopadu na výcvikovou základnu Ivanovo, kde měli být piloti přeškoleni na novou techniku. Vzhledem ke svému výjimečnému statusu si mohli vybrat ze stíhaček britské, americké nebo sovětské výroby. Zvolili sovětské Jaky. Předpokládali, že budou nejlépe vyhovovat místním klimatickým podmínkám, navíc mechanici znali jejich motory, protože Klimov M-105 byl derivátem francouzského Hispano Suiza 12Y používaného na D.520.

Stíhací skupina GC 3 Normandie byla zařazena do sestavy 303. stíhací letecké divize 1. letecké armády. Letouny Jak-1b nesly standardní sovětské zbarvení, Nestandardní byla trikolora ve francouzských národních barvách na vrtulovém kuželu, později doplněný bílý blesk na obou bocích a nakonec lotrinský kříž na svislé ocasní ploše.

Po dokončení výcviku byla GC 3 Normandie převelena na letiště Polotniani jihozápadně od Moskvy. Nutno říci, že Francouzi se ocitli v „jiném světě“. Letiště bylo bez elektřiny, jen mechanici měli k dispozici agregáty pro pohon strojů. Netekla voda, k dispozici byly jen barely s pitnou vodou v jídelně a proděravěné sudy, nahrazující sprchy. Ubytování v zemljankách a věčné problémy se zásobováním jídlem. Žádné radary a celý systém „včasné“ výstrahy byl založen na pozorovatelích a telefonním spojení.

Po seznámení s oblastí létala GC 3 většinou doprovody střemhlavých bombardérů Petljakov Pe-2. Skóre otevřela 5. dubna, kdy Albert Preziosi a Albert Durand sestřelili po jednom Fw 190. Marcel Albert si na své první vítězství musel počkat do 16. června. Vzlétl ve dvojici s Albertem Preziosi. Jejich úkolem bylo chránit železniční stanici.

První vítězství v řadě

Zanedlouho Francouzi spatřili průzkumný Fw 189, zřejmě fotografující cíl pro německé bombardéry. Jaky využily převýšení, vyměnily výšku za rychlost, podlétly Fw 189 a ve stoupavém letu zaútočily na jeho břicho. Německá osádka zřejmě ani netušila odkud úder přišel. Palba francouzských pilotů zasáhla zadní kokpit a vyřadila jeden motor Focke Wulfu. Oba viděli dopad na zem a sestřel potvrdila sovětská pěchota.

Před bitvou u Kurska byla GC 3 přezbrojena na typ Jak-9. Za jeho řízením získal Albert většinu svých vítězství. Dne 17. července hned v 05:10 ráno letěli Francouzi jako doprovod bitevních Il-2 Šturmovik. Skupina byla napadena dvojicí Fw 190. Marcel Albert jeden z nich sestřelil. Při druhém letu, kolem 08:40, Albert zaútočil v prostoru Orel na tři Fw 190 a jeden se mu podařilo sestřelit. Bylo to jeho první dvojité vítězství v jednom dni.

V tomto období docházelo k těžkým bojům, které GC 3 zaplatila ztrátou velitele Jeana Tulasne (3 sestřely) a jeho zástupce Alberta Littolfa (14 sestřelů). Po boji, který proběhl 1. září 1943 nad Jelnou byl prohlášen nezvěstným Albert Durand.

GC 3 bojovala až do 6. listopadu 1943, kdy byla stažena k odpočinku a doplnění, protože z původní skupiny zbylo jen 6 pilotů. Albertovi se ještě předtím podařil první hattrick, když 15. října v prostoru města Gorkij sestřelil hned ráno jeden bombardér Junkers Ju 88 a odpoledne přidal dva Fw 190.

Do roku 1944 byla skupina rozšířena na pluk se čtyřmi stíhacími eskadrami. Dne 5. června 1944 zastihla Marcela Alberta zpráva, že druhý z jeho přátel Marcel Lefévre zemřel v moskevské nemocnici na následky těžkých popálenin, které utrpěl při nouzovém přistání.

Na začátku srpna 1944 útvar přezbrojil, jako jeden z prvních, na nové stíhačky Jak-3, což bylo do jisté míry výrazem důvěry, kterou si získal. Marcel Albert hodnotil nové Jaky velmi vysoko (možná až nekriticky): “ … šlo o nejrychlejší sovětskou válečnou stíhačku. Z hlediska obratnosti překonával Spitfire Mk.IX i Dewoitine D.520." Ve skutečnosti byl Lavočkin La-7 o 25 km/h rychlejší, ale Jak-3 měl o téměř 10 kg/m2 nižší plošné zatížení.

Marcel Albert neměl na sestřely štěstí. Protože se v září 1944 sovětský postup silně zpomalil, kvůli přetíženým zásobovacím liniím, dostalo 18 veteránů pluku, včetně Marcela Alberta, nabídku na dovolenou v osvobozené Francii. Všichni odmítli a dobrovolně zůstali na frontě.

V říjnu byla ofenzíva obnovena a piloti byli téměř denně ve vzduchu. Nejúspěšnějším dnem pluku byl 16. říjen, kdy Francouzi sestřelili 29 německých letadel bez jediné vlastní ztráty. Dařilo se i Albertovi, který Němce dalšími dvěma hattricky připravil 16. října o dva Ju 87 a jeden Fw 190 a 18. října přidal další dva bitevní Henschel Hs 129 a Fw 190.

Posledního sestřelu Albert dosáhl 26. října 1944, kdy jako vedoucí tříčlenného roje spatřil „naleštěný“ Bf 109. S využitím převahy výšky zaútočili. Německý pilot se snažil uniknout pravou zatáčkou, což proti obratnému Jaku-3 nebyla nejvhodnější taktika. Albert přeťal jeho zatáčku a zahájil palbu. Ze „stodevítky“ začaly létat plechy a nakonec se po několika dávkách zřítila. Následující den dostal pluk čestný název Němanský (Niemen).

Poválečné osudy

Po skončení války Sověti, jako gesto dobré vůle, Francouzům darovali 38 letounů Jak-3, na kterých se přes Prahu (mezipřistání 16. června 1945), vrátili domů na letiště Le Bourget. Zde se pilotům dostalo bouřlivého přivítání. Jednotka provedla hromadný průlet nad Champs-Élysées. Jeden z darovaných Jaků-3 je dodnes k vidění v expozici na letišti Le Bourget. Pluk stále existuje s původním čestným názvem a nestandardní organizační strukturou. V současnosti je vyzbrojen letouny Rafale.

V řadách pluku Normandie Niemen odlétal Marcel Albert celkem 262 operačních misí a sestřelil 22 letadel z celkem 23 přiznaných vítězství. Byl nejúspěšnějším pilotem tohoto útvaru. Byl velitelem první eskadry a nositelem řady vysokých vyznamenání mimo jiné Řádu čestné legie, Hrdiny Sovětského svazu, francouzského a československého válečného kříže, Leninova řádu a Řádu rudého praporu.

Piloti pluku Normandie Niemen provedli 5240 bojových letů, sestřelili celkem 273 nepřátelských letadel jistě, 37 pravděpodobně a 47 poškodili. Na zemi zničili 22 lokomotiv, 2 rychlé čluny, 132 nákladních a 24 štábních vozidel. Třicet pilotů si vystřílelo titul esa a čtyři byli vyznamenání Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Pluk ztratil 87 letadel a 52 pilotů (42 padlo). Z hlediska počtu sestřelených letounů byl pluk Normandie druhý nejlepší na východní frontě.

Po válce pracoval Marcel Albert krátce jako zkušební pilot. V roce 1946 byl vyslán jako vojenský a letecký přidělenec do Československa. V Praze potkal svou budoucí ženu, tehdejší zaměstnankyni amerického velvyslanectví. Po únorovém puči Československo opustil, odešel do zálohy a s manželkou Fredou se přestěhovali do města Chipley na Floridě. Zde si otevřel první francouzskou restauraci a postupně úspěšně provozoval jejich síť.

Na sklonku života se manželé Albertovi přestěhovali do texaského Harlingenu v centru oblasti údolí Rio Grande. V lednu 2009 Freda zemřela. Kapitán Marcel Albert, hrdina Sovětského svazu a Rytíř Čestné legie ji následoval 23. srpna 2010, v úctyhodném věku 92 let. Odpočívají vedle sebe na hřbitově Wachob-Forest Lawn Cemetery pod prostým náhrobkem. Zatímco ve Francii v Paray-Vieille-Poste má vztyčený památník. Kromě toho jsou busty Marcela Alberta v Moskvě a v Tule.

Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.

Vážím si každé vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.

Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak vám poděkovat.

Další díly:

- Robin Olds - stíhací eso dvou válek, věčný rebel a bojovník s byrokraty

- Roland Garros - jeho jméno nesou stadion, letiště, univerzita a limitované série aut

- Willy Coppens - lovec pozorovacích balonů, belgický král mu udělil šlechtický titul

Zdroje:

Belcarz, Bartłomiej. Dewoitine D 520. Sandomierz, Poland/Redbourn, UK: Mushroom Model Publications

Clark, John D., French Eagles Soviet Heroes, Sutton, 2005

Dybov, Serguei, The complete history of a legendary regiment, Moscow, Editions Yaouza, 2011

Gordon Yefim, Soviet Airpower in World War II. Hinckley UK: Midland / Ian Allan Publishing

Mellinger George, Yakovlev Aces of World War 2. Botley, UK: Osprey Publishing Ltd

Vezin, Alain, Régiment de Chasse Normandie Niemen, Editions ETAI, 2009