Článek
Ráno velmi brzy čekám na autobus. Nemám moc na vybranou. Dva autobusy. Jeden jede po páté hodině ráno, druhý po šesté. S dalším bych přijela skoro v poledne.
Na zastávce po páté hodině ranní se mnou nikdo není. Vlastně nejsem úplně sama. Jelikož zastávka stojí na silnici, kde je na jedné straně pole a na druhé louka, obvykle se na kraji pole objeví zajíc. Jednou dokonce tři skotačili, aniž by se nechali ode mne vyrušit. A na druhé straně se někdy objeví srneček. Stojí, pozoruje přírodu kolem sebe do chvíle, než si mne zdálky všimne. Pak odběhne.
Autobus obvykle přijede o pět až deset minut déle. Jezdí si to svým pomalým tempem, stejně jako život na vesnici. Když přijede, vím koho v autobuse uvidím. Každý sedí se železnou pravidelností na stejném místě. Místo u řidiče obvykle patří jeho manželce, která jede do práce. Zasednout toto místo by asi nikoho nenapadlo, bylo by to přinejmenším velmi neomalené.
Další dvě ženy, které nastoupí na zastávce po mně, se posadí za sebou u okna vpravo. Na další zastávce nastoupí jeden podmračený muž, který na rozdíl od nastupujících žen, nepozdraví.
Když nastoupí děti jedoucí do školy, tichý autobus rázem ožije dětským štěbetáním a smíchem. Děti a mládež obsadí všechna volná místa. Nastoupí-li starší člověk, třeba s berlemi, sedí jako přikovaní. Nikdo jim doma neřekne, pusťte sednout staršího člověka. A tak se dívají z okna, sedí jako zařezaní. Naštěstí pro stojící starší lidi cesta není dlouhá, neboť děti brzo vystoupí a zase je většina míst volných.
Řidič svou cestou pomalou se blíží k městu, do práce svých cestujících. Stejně tak se vrací odpoledne. Ví, koho zase poveze domů. Zná své ovečky. Ví, kde kdo bydlí, a tak otevře cestujícímu dveře i mimo zastávku, blíže ke svému domovu. Lidé ho za to mají rádi a nejedou-li zrovna do města a vidí kolemjedoucí autobus, zamávají mu na pozdrav.
A řidič se pozvolna blíží k poslední zastávce a pak o něco rychleji domů.
