Článek
První společné vystoupení Carusa a Destinnové se odehrálo 19. května 1904 v londýnské opeře Covent-Garden, kde spolu vystoupili v Leoncavallových Komediantech. Po společných představeních i v berlínské Dvorní opeře v letech 1906-1907, se pak pravidelně scházeli v newyorské Metropolitní opeře.
Enrico Caruso se narodil 25. února r. 1873 v Neapoli jako 18. dítě Marcellina a Anny Carusových. Z celkem dvaceti dětí této rodiny zůstali naživu jen on a dva po něm narození sourozenci. Rodina byla chudá.
V mládí Caruso zpíval v kostele a také lidové písničky na ulicích, v hospůdkách a na lidových slavnostech. Carusova kariéra byla zpočátku pomalá a lopotná. Vypadalo to, že tento tenor nikdy nepřekročí hranice průměrnosti, třebaže nebylo pochyb, že má krásný hlas i přirozený projev. Museli pro něho snižovat nebezpečné tóny. Dělal to ještě Toscanini, který měl ve svých mladších letech dost trpělivosti. I Puccini musel pro něho upravit výšky v árii „Jak led je vaše ručka“.
Když r. 1898 přišel do milánské Scaly, při představení Donizettiho Nápoje lásky Toscanini pronesl: „Hrome, bude-li tento Neapolitán dále takto zpívat, bude o něm brzy mluvit celý svět.“
R. 1902 dobyl londýnskou královskou operu Covent-Garden. O rok později se představil před „zlatou podkovou“ Metropolitní opery v New Yorku jako vévoda mantovský ve Verdiho Rigolettu a následovalo přes 600 představení, jež Caruso v Metropolitní opeře zpíval. Amerika se nezalekla vysokých honorářů, které Caruso žádal. Byly zprvu vysoké, pak ještě vyšší a pak neslýchané.
Caruso žil řadu let s uměleckou kolegyní, pěvkyní Adou Giachettiovou, s níž měl dva syny. Ta jej opustila a utekla mu s jeho šoférem.
Ema Destinnová se narodila 26. února 1878. Pocházela z rodiny pražského průmyslníka, finančníka a kulturního mecenáše. Žila od nejútlejšího dětství v uměleckém prostředí. Od matky Jindřišky, rozené Šrutové, dostala umělecké vlohy, od otce Emanuela Kittla, známého pražského měšťana s bohémskými sklony, dostala řadu vynikajících povahových vlastností. Otec byl přítel umělců, mezi nimi byl např. Jan Neruda.
Emě se dostalo pečlivého vzdělání, nejen všeobecného, ale i jazykového a hudebního. Hrála na housle, klavír, kytaru, mandolínu a tahací harmoniku. Manželé Thomas a Marie Loeweovi ji vedli ke zpěvu. Ema se věnovala též literární činnosti. Psala, malovala, vášnivě ráda četla. V osmi letech měla dokonce první koncert.
Její počáteční kariéra byla poznamenána třemi neúspěchy. R. 1897 byla odmítnuta v Národním divadle, se slovy ředitele Šubrta: „Zdá, se, že se při zpívání příliš rozčilujete. Doporučuji vám studené sprchy“. Ve Dvorní opeře v Drážďanech ji sice angažovali, ale vůbec nepustili na jeviště a navíc po měsíci propustili. Ředitel berlínského Západního divadla se také vyznamenal; když mu Ema předzpívala, odpověděl takto: „Hudbě nerozumím pranic, ale moji rádci mi říkají, že nemáte hlasu. A sám vidím, že jste ošklivá. Nechápu tedy, co u divadla pohledáváte“.
Ovšem hrabě Bolek von Hochberg, znalec zpěvu, prosadil její angažmá proti nevůli ředitele. Ve Dvorní opeře v Berlíně začala prudce stoupat umělecká sláva Emy Destinnové. Její soprán očaroval zhýčkané Berlíňany, první vystoupení stačilo, aby se sláva nového jména – Emmy Destinn – rozletěla do světa. Ema si zvolila za své umělecké jméno své milované učitelky Marie Destinn-Loeweové.
R. 1908 opustila berlínskou Dvorní operu a přijala lákavou nabídku Metropolitní opery. Tehdejší Metropolitní opera v New Yorku byla absolutním měřítkem světovosti. Byla řízena tzv. Konsorciem milionářů, které hradilo nejen všechny vývoje umělecko-technického provozu, ale poskytovalo navíc i závratné částky, aby k Met přetáhlo všechny špičkové umělce, jež měly ostatní operní scény k dispozici. Zde „Božská dvojice“ slavila obrovské úspěchy, v řadě sezón bylo téměř 4000 sedadel Metropolitní opery vyprodáno.
Jejich umělecký kontakt a souhra byly bezpochyby dokonalé. Carusovi byla Destinnová partnerkou nejmilejší a nejmilovanější. Dokonce své slavné kolegyni nabídl sňatek. Byl odmítnut. Ema Destinnová jej ctila jako velikého umělce, osobně však jej nemilovala.
Po vypuknutí 1. světové války odjela Destinnová z Ameriky do vlasti a Carusa spatříla v New Yorku jen krátce po válce.
R. 1918 se Caruso oženil, ve svých 45 letech s o mnoho let mladší Dorothy Benjaminovou, dcerou amerického průmyslníka. Za rok se jim narodilo děvčátko jménem Gloria.
Ema, po svém nevydařeném manželství, žila osaměle ve Stráži.
Byli více než jiní velcí pěvci vězni svého umění, jemuž obětovali i požitek z užívání svého bohatství a někdy i své rodinné city.
Zdroje: Miloslav Pospíšil: Z operního Olympu ISBN 978-80-7243-416-9
P. Bělina, J.Fidler, O. Zahradníček: Osudové ženy ISBN 80-85768-11-9
