Článek
Byla dcerou nejúspěšnějšího válečníka z řady švédských panovníků, Gustava II. Adolfa a jeho ženy Marie Eleonory Braniborské. Matka zemřela krátce po jejím narození, otec zahynul v bitvě u Lützenu, když bylo Kristíně 6 let. Po smrti svého otce získala Kristína nárok na trůn, ale nesměla vládnout až do 18 let. V době nezletilosti vládla švédskému království v Kristinině zastoupení regentská rada v čele s kancléřem Alexem Oxenstiernem.
Jako následnici trůnu se jí dostalo mužské výchovy a výjimečného vzdělání. Způsob výchovy způsobil částečné potlačení ženské přirozenosti. Často nosila mužský oděv, odmítala vysoké podpatky, přestože byla malého vzrůstu, raději nosila nízké mužské boty. Jedno rameno měla trochu výš v důsledku pádu, jako nemluvně ji upustili na zem. Rysy měla pravidelné, nosila výstřední účesy, mužskou paruku, velmi objemnou a vpředu vyčesanou. Obličej měla obvykle pokryt spoustou líčidel a silně napudrován.
Hovořila osmi jazyky, nejlépe francouzsky. Mluvila jako rodilá Pařížanka.
Po korunovaci se ujala vlády, ovšem více se zajímala o dvorské zábavy, podporovala vědy a umění. R. 1648 se zasadila o ukončení války. Přijímala takové osobnosti evropského formátu jako byl filozof René Descartes či Jan Ámos Komenský, kterému vysekla poklonu dobrou latinou, naučenou podle jeho názorné metody.
Kristinino mecenášství vyčerpávalo státní pokladnu. R. 1654 se zřekla trůnu ve prospěch svého bratrance Karla Gustava X. Přestoupila na katolickou víru a odcizila se poddaným. Aby mohla vyznávat katolickou víru, musela opustit Švédsko. Odcestovala do Říma, kde o rok později přijala od papeže Alexandra VII. svátost biřmování.
Zpočátku se v Římě těšila velké úcty a vážnosti. Papež Alexandr VII. ji přijal při soukromé audienci a dovolil jí, aby se posadila vedle něho. Pozval ji na hostinu, přestože mu protokol nedovoloval stolovat v přítomnosti ženy.
S pomocí svého milence, kardinála Decia Azzolina se Kristina plně angažovala ve společenském a kulturním životě Říma. Její palác zdobila unikátní sbírka knih a děl malířů slavné benátské školy. Kolem Kristíny se soustředil významný kroužek literátů a myslitelů, zárodek pozdější Accademia dell´Arcadia. Z její přízně se těšili mnozí umělci.
Zná toho víc než celá Akademie a Sorbonna dohromady, malířství rozumí lépe než kdokoli jiný a stejně dobře se vyzná i v intrikách u dvora.
Živá, bystrá a nekonvenční královna Kristina se pramálo staralo o to, jak na lidi působí a jaký dojem vyvolá. Spíše se zdálo, že ráda šokuje. Svého intimního přítele Ebbu Sparreho představila škrobenému anglickému vyslanci jako „svého druha v loži“ a přitom diplomata ujistila, že milencův duch je stejně krásný jako jeho tělo.
Posléze bylo královnino výstřední chování přijímáno s nevolí a rozmrzele. Královna upustila od mužského oděvu a začala nosit vyzývavé šaty, dokonce i když přijímala kardinály. Na stěny pověsila značně neslušné obrazy a ze soch nechala odstranit fíkové listy. Proslýchalo se, že zahořela vášní k jeptišce a že se zamilovala do okouzlujícího a zábavného kardinála Azzoliniho. Když na čas opustila Řím, papežský dvůr si oddychl.
V naději, že vyřeší své finanční problémy se rozhodla stát se královnou neapolskou. Tento plán ztroskotal, stejně tak neúspěšně skončil i pokus o návrat na švédský trůn, stejně jako snaha o získání trůnu polského.
Kristinin návrat do Říma rozladil papeže Alexandra VII., kterého uchlácholil kardinál Azzolini, jež pro Kristínu získal Palazzo Riario, takže nebyla tak nablízku. V jejích pokojích se objevily obrazy, sochy z Prahy ze sbírek Rudolfa II., které si objednala v době obsazení Prahy švédskými vojsky r. 1648.
Po smrti papeže Alexandra VII. nastává v jejím životě klidné období. Nový papež Klement IX. byl dobrosrdečný a skromný muž, s nímž Kristina sdílela lásku k obrazům, hudbě a divadlu. Uspořádal pro ni veřejnou hostinu a nabídl jí místo u svého stolu, což bylo vyznamenání, jaké se od papeže žádné ženě nedostalo.
Zvolení papeže Inocence XI. r. 1676 přineslo královně trpké zklamání. Omezil veškeré karnevalové oslavy a všechny žádosti tvrdě zamítal, takže byl nazýván „Papa No“ / Papež Ne/. Pohlaví soch nařídil decentně zahalit, z divadla vypudil ženy.
Královna zemřela r. 1689 a přála si být pochována v Pantheonu neboli v kostele Rotonda, kde odpočívaly Rafaelovy kosti. Ostatky však byly přeneseny do sv. Petra a uloženy do krypty. Později, na samém sklonku 17. století, byl Carlo Fontana pověřen, aby jí postavil pomník.
Zdroje: Christopher Hibbert: Řím-životopis města ISBN 80-7106-213-8
P.Bělina J.Fidler O.Zahradníček: Osudové žen ISBN 80-85768-11-9
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 4 ISBN 80-85890-21-6
P.Čornej J.P.Kučera Vaníček a kol. Evropa králů a císařů ISBN 80-237-3511-X
