Článek
Jehuda Bacon, narozen r. 1929, v r. 1942 jako 13letý deportován do Terezína, pak do Osvětimi. Přežil pochod smrti z koncentračního tábora Mauthausen do tábora Gunskirchen. Po válce v letech 1946-1951 studoval na Becalelově akademii umění v Jeruzalémě. V 50. letech následovaly studijní pobyty v Paříži, Londýně, New Yorku, Florencii. Po válce se stane profesorem grafiky na Becalelově akademii umění v Jeruzalémě. V r. 1946 emigroval přes Paříž do Marseille, odtud do Izraele. A maloval.
Umění mu pomohlo přežít duševně v Osvětimi i po Osvětimi. Nalezl řeč, kterou se mohl vyjádřit. Už nebyl ten trpící, bolest překonal. Umění povzneslo, přesahovalo.
Arnošt Lustig, narozen r. 1926, jako 15letý byl odsunut do terezínského ghetta a později prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau. Po válce studoval žurnalistiku. V r. 1968 odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA, kde přednášel na několika universitách. Později též na Karlově univerzitě v Praze v součinnosti s univerzitou v Minnesotě se věnoval výuce tvůrčího psaní. A psal.
Otec Jehudy Bacona je zavražděn v plynové komoře v Osvětimi, jeho matka a sestra Hanneh umírají hladem dva týdny před osvobozením v koncentračním táboře Stutthof.
Otce spálili v Osvětimi – Březince, protože měl brýle, píše Arnošt Lustig.
Přes to všechno je Jehuda Bacon přesvědčen, že v každém člověku je nehasnoucí jiskra a časem přeroste v plamen, jak mu kdysi vyprávěl jeden z jeho učitelů. Pak, podle Bacona, budeme úplně prodchnuti Bohem. Naší prací je, abychom z téhle jiskřičky udělali onen plamen, který vrátíme Bohu.
Lidé mu vraceli víru v dobro. Po válce se přátelí s Hugem Bergmanem, který byl spolužák a kamarád Franze Kafky, a s Maxem Brodem. Stýká se s filozofem náboženství Martinem Buberem, jehož myšlenky jsou mu blízké. U Bergmana a Bubera začíná Bacon chápat, co to znamená být člověkem v nejlepším smyslu. Nepřestal věřit v Boha. Dobro je cesta do blízkosti Boží. Podle Jehudy Bacona se Bůh ukazuje kdy a kde a jak a komu chce. A umělec je obdařen mimořádnou milostí. Je velmi těžké vyjádřit to jedinečné, co je v každém člověku.
V Osvětimi dojde Bacon k názoru, že vzdělání je jen tenká vrstva na duši a v kritických situacích zůstává jenom vzdělání srdce. Zkušenosti v lágru mu daly cit pro to, kdo byl člověk, a kdo netvor.
Když se Arnošt Lustig po válce vrátil z lágrů, vyprávěl, co se dělo v Osvětimi - Březince, v Buchenwaldu a na pochodech smrti. Ovšem setkal se s tím, že lidé nevěřili. Naučil se nepohlížet na sebe jako na oběť, přesvědčen, že by ho to užíralo. A tak se rozhodne o tom psát. Kdybych to neudělal, ztratil bych rozum.
Jako spisovatel chápe Arnošt Lustig povinnost dát čtenáři vědomý záměr pozdvihnout důvody k životu, pro život, poskytnout vzácnou možnost štěstí, byť jen na chvíli. Připomínat člověku, že smyslem života je radost z toho, že žijeme. Spisovatel podle Arnošta Lustiga musí stát pevně na zemi a současně se vznášet do oblak.
Mravnost je schopnost rozeznat v každém okamžiku to lepší a horší, dobré od nedobrého. Bez otázky, co je v našem životě smysluplné, jsme prázdní.
Jehuda Bacon i Arnošt Lustig chápou, že záleží jen na životě. Smysluplném, mravném, důstojném. Důležité je srdce, které překoná to špatné a snaží se dát možnost tomu lepšímu v sobě. A aby se lidem navzdory všemu špatnému chtělo žít.
Zdroje:
J. Bacon, M. Lütz : Dokud žijeme, musíme se rozhodovat ISBN 978-80-204-4584-1
A.Lustig: Eseje ISBN 978-80-204-2010-7
