Článek
Máma byla naším ostrovem bezpečí. Když táta bouchl dveřmi tím způsobem, který jsme se sestrou tak dobře znali, vždycky nás dokázala schovat nebo odlákat jeho pozornost. Dostávala rány určené nám.
Když mi bylo dvanáct, máma vážně onemocněla
Prošla si chemoterapií, ale nepomohlo jí to. Krátce na to zemřela. Pamatuji si živě ten den, kdy jsme se vrátili z pohřbu. Sestra plakala v koutě, táta otevřel flašku rumu ještě než si stihl sundal sako. Věděl jsem, že mé dětství právě skončilo.
„Pavle, buď silný jako Rocky,“ šeptala mi vždy máma, když jsme tajně sledovali filmy o boxu. Táta je nesnášel. Ale my jsme v nich viděli chlapa, který dokázal vstát, i když už nemohl. Chlapa, který se nevzdával.
„Nejde o to, jak tvrdě dokážeš udeřit,“ opakoval jsem Rockyho slova, když se táta vracel domů. „Jde o to, kolik ran dokážeš vydržet a přesto se znovu zvedneš.“
Moje sestra byla o čtyři roky mladší
Nikdy nezapomenu, kdy na ni táta poprvé zvedl ruku. Prostě jsem skočil mezi ně. Ta rána mě poslala k zemi, ale cítil jsem úlevu, ochránil jsem ji.
Brzy nás z toho pekla zachránila babička
Babička tušila, že se něco děje. Modřiny mluvily za nás. Když tátu jednou odvezli na záchytku, využila to a odvezla nás k sobě. Krátce na to jsem už vybíral střední školu, babička mi s tím hodně pomohla.
Na intru jsem byl sám, téměř bez peněz
Babička moc peněz neměla, ale i tak jsem byl vděčný. I intr stál nemalé peníze. Našel jsem si brigádu. Nejdříve jsem uklízel, ale díky své povaze jsem se dostal až na recepci fitness centra. Pozoroval jsem chlapy, co chodili cvičit – velcí, silní, sebejistí. Takový chci být!
Majitel si všiml, jak je sleduju. „Chceš to taky zkusit?“ zeptal se. Každý večer po zavření posilovny jsem měl hodinu jen pro sebe. Sestavil mi i tréninkový plán. A já se díky němu zamiloval do kulturistiky, do teď mu u pivka děkuju za tu šanci.
Nebylo to snadné
Bolest svalů byla jiná než ta, kterou jsem znal z domova. Očistná a návyková. Každé zvednuté závaží jako by ze mě sundávalo část tíhy. Z kluka, který se bál vlastního stínu, se stal muž, za kterým se lidé otáčeli. Teď by si táta na mě netroufnul.
Všechen volný čas jsem trávil ve fitku, učil se od skvělých kluků, kteří měli také těžké osudy. Přišlo mi, že fitness z nás nedělá jen siláky, ale také nás formuje po psychické stránce.
A co bylo dál?
Dokončil jsem školu, naplno jsem se pustil do trénování fitness a sestře jsem pomohl s vysokou. Táta zemřel, když mi bylo dvaadvacet. Odešla mu játra. Na pohřeb jsem nešel. Zbyl nám po něm náš starý dům, měli jsme na něj moc špatné vzpomínky. Tak jsme ho prodali, aspoň jsme každý měli nějaké peníze do začátku.
Nejdůležitější je být fyzicky silný
To jsem si myslel dlouho, ale pak jsem potkal Lucii. Pracovala v kavárně naproti fitku. Pořád se usmívala, měla krásné dlouhé vlasy a ta její vyřídilka. Trvalo měsíce, než jsem jí řekl o svém dětství. Byla z toho zdrcená.
Brzy na to jsme jeli k její rodině na oběd, abych se oficiálně představil. A právě v ten den jsem našel svojí rodinu. Takovou, kde se všichni mají rádi, pomáhají si a když přijde nějaký ten mráček, vyřeší to dospěle. Bez ran a alkoholu.
Pokud to čte někdo, kdo si prochází tím samým, věř, že se to může změnit. Záleží jen a jen na tvém odhodlání něco změnit a držet se těch správných lidí.
