Článek
Když jsem se stěhovala od rodičů, byla má výbava velmi minimalistická, dvě velké sportovní tašky. Pár talířů, hrnečků, příbory, hrnce a ložní prádlo. Tehdy jsem si připadala jako cestovatel, který má všeho akorát tolik, kolik unese. Krátce po vybalení mi samozřejmě došlo, že i takový kýbl by se hodil, ale člověk si vždycky nějak poradí.
Finanční start byl skutečně „na dřeň“
Neměla jsem žádný nábytek, veškeré úspory padly na kauci. Mohla jsem si půjčit peníze, ale moje vnitřní já mi našeptávalo: „Co když přijdeš o práci?“ Nechtěla jsem riskovat nejistotu dluhů. A tak jsem si zpočátku ustlala přímo na podlaze, resp. na koberci.
Každý měsíc jsem šetřila, jak jen to šlo. Žádné vysedávání v hospodách, místo toho přesčasy, pohotovosti, vedlejší brigády. Můj cíl byl jasný, našetřit si na rozkládací gauč. Tři měsíce tvrdé práce a hlídání každé koruny, ale dočkala jsem se. A hlavně jsem to zvládla bez půjčky.
Když jsem přišla do prodejny nábytku, došlo mi něco, s čím jsem nepočítala, doprava gauče stála třetinu jeho ceny. Měla jsem něco málo bokem, ale rozhodně ne tolik. Naštěstí mě zachránili kamarádi z práce, kteří mi pomohli gauč dovézt.
První noc na novém gauči byla zvláštní. Byl pohodlný, ale přesto jsem rychleji usnula na zemi. Zvykání si na komfort trvalo pár dní, ale byla jsem na sebe hrdá. Postupně jsem si krok za krokem, korunu ke koruně, vybavila celý byt.
Můj příběh je opakem života mých vrstevníků
Většina z nich si bez rozmyslu brala půjčky, aniž by řešila, kolik nakonec přeplatí. Půjčka na mobil, další na auto, půjčka na půjčku. Opravdu šílená kombinace, ale tvrdili vám, že mají vše pod kontrolou. Neměli. Někteří velmi brzy skončili v insolvenci a museli se vrátit k rodičům.
Jednou z těch, které jsem viděla spadnout do dluhové pasti, byla i má kamarádka z dětství, Bětka. Nejdřív si půjčila na vybavení bytu. Když to splatila, potřebovala auto. A takhle to pokračovalo dál a dál, až jednoho dne zaklepal doma exekutor. Přišla o všechno, a ještě několik let platila za svou nerozvážnost. Měla štěstí, že jí maminka vzala k sobě, jinak by skončila na ulici.
Jeden klučina ze základní školy skutečně skončil na ulici. Chytl se špatné party kluků, a jak už to bývá, začalo to malými chybami, které se postupně nabalovaly. Až to došlo do takového extrému, že od něj dala ruce pryč i jeho vlastní rodina.
Znám i případy, kdy si kamarádi půjčovali na dovolenou nebo dokonce na Vánoce. Tuhle nerozvážnost nikdy nepochopím. Osobně bych si žádnou dovolenou nebo dárky na dluh neužila.
Rodiče mi kdysi řekli zlatou radu: „Když na to nemáš, tak si to nekupuj!“ Provází mě celým životem. Zatím jsem si půjčku nevzala na nic. Snad jedině až na vlastní byt, a to teprve uvidím.
V dnešní době snadných úvěrů a spotřebitelských lákadel je těžké odolat. Reklamy nás denně bombardují sny o okamžitém štěstí, které lze koupit na splátky. Na jeden klik v online bankovnictví. Skutečné uspokojení nepřichází z věcí, které vlastníme, nýbrž z cesty, kterou jsme ušli, abychom je získali.
Ale má to také své nevýhody. Velmi těžce jsem nesla to, že něco musím vyhodit. Za prvé jsem lakomá, a za druhé jsem věděla, jak dlouho mi trvalo, než jsem na to vydělala peníze.
Mým poselstvím je: Buďte trpěliví, šetřte, kupujte jen to, co skutečně potřebujete. A hlavně, nevstupujte bezhlavě do dluhové pasti. Spousta lidí tuto chybu udělala a následky si s sebou nesou ještě mnoho let.
