Článek
V našem městečku se znal každý s každým. Žádné cizí tváře, ať jste šli kamkoliv. Někdy je to fajn, jindy ne. A jak vám ukážu, i v takové komunitě se najdou tajemství, která dokážou zranit.
Byl to takový klasický pánský klub, parta kamarádů, kteří se už roky scházeli v místní zapadlé hospůdce. Každé úterý večer, jako na švýcarské hodinky. Pivo teklo proudem, probíralo se všechno možné, kdo vyhraje ligu, co se děje v práci, historky z dovolených a samozřejmě ženy. Však to znáte.
Pepa, Vašek, Jirka, Karel a Honza, pětice kamarádů, z nichž každý znal toho druhého se všemi jeho neřestmi i přednostmi. Znali se tak dobře, že si často dokázali dokončovat věty. Proto jim neuniklo, když se s Pepou začalo něco dít.
„Hele, co se to s tebou děje?“ zeptal se jednou Jirka, když si Pepa pohvizdoval a vypadal, jako by omládl o deset let.
„Nevím, o čem mluvíš,“ uculoval se Pepa, ale všichni viděli, že se něco změnilo. Místo obvyklého bručení byl najednou plný energie, oči mu zářily a občas se jen tak pro sebe usmíval.
„Ty máš ženskou!“ plácl ho po zádech Karel. „Určitě nějakou kočku. Tak ven s tím!“
Pepa dlouho odolával, ale pak jednoho večera, když už měl v sobě pár piv, nevydržel to a začal se chlubit.
„Jo, mám holku,“ přiznal s úsměvem od ucha k uchu. „Je mladá, krásná a… pánové, ten sex je prostě něco neskutečného! Žádná nuda jako kdysi s Magdou. Tahle holka je divoká, chce si to užívat kdykoliv a kdekoliv.“
Nejvíc zvědavý byl jako vždy Vašek, který byl ze všech nejukecanější, ale také rychle rudnul studem.
„Ukaž fotku, člověče!“ dorážel na Pepu. „Já tu divošku musím vidět!“ V očích se mu zračila směsice obdivu a závisti. „Ježíš, jak to musí být skvělý!“
Ale Pepa byl v tomhle neoblomný. Fotku neukazoval, vždycky se nějak vymluvil. Intuice mu říkala, že by to nebyl dobrý nápad. A měl pravdu.
O pár měsíců později jsem potkala Vaška v samoobsluze. Vypadal, jako by zestárl o deset let. Dlouho nechtěl mluvit, ale nakonec ze sebe vypravil, co se stalo.
Jeho dcera Kristýna, která právě měla osmnácté narozeniny a byla v posledním ročníku střední školy, přišla domů s tím, že je těhotná. Vašek byl samozřejmě v šoku, ale slíbil jí podporu a chtěl se setkat s tím nezodpovědným klukem, co jí zbouchnul.
„Představ si to,“ říkal mi utrápeně. „Ty mladý jsou tak nezodpovědný! Člověk jí pustí do města a holka se takhle spustí.“
Pár dní na to měl „amant“ dorazit na večeři. Vašek se těšil, jak si ho vychutná. Z okna viděl, že se blíží auto, tak šel naproti. A pak se mu zastavil dech. Z auta vystoupil Pepa s jeho dcerou.
V ten moment se mu celý svět převrátil vzhůru nohama. Jeho kamarád, kterého znal přes třicet let, se kterým chodil na pivo, se kterým sdílel všechny radosti i starosti, měl poměr s jeho dcerou. S jeho holčičkou, o které mu tak často vyprávěl.
„Krve by se ve mně nedořezal,“ popsal mi ten moment Vašek. „A nejhorší na tom všem bylo, že jsem si uvědomil, že jsem ho ještě povzbuzoval. Žádal jsem po něm fotky… fotky vlastní dcery! Vychvaloval jsem mu, jak musí být skvělé být s mladou holkou…“
Teď už je to rok. Pepova a Kristýnina dcerka je zdravá a krásná. Vašek ji miluje, je to přece jeho vnučka. Ale s Pepou už na pivo nechodí, pořád to bere těžce. Sice to byl fajn kamarád, ale ví, že Magdu podváděl celý život. A to teď čeká i jeho milovanou dceru, proč by se najednou změnil.
Když mi Vašek vyprávěl tenhle příběh, byl v něm pořád cítit ten hluboký šok a zklamání. Ale zároveň tam bylo i smíření, pro dobro své dcery a vnučky se snaží s Pepou v rámci možností vycházet. Aspoň tedy na rodinných oslavách.
„Víš,“ řekl mi nakonec. „Někdy si myslím, že jsou věci, o kterých by chlapi v hospodě prostě neměli mluvit. Některá tajemství by měla zůstat tajemstvími.“ A v tom má pravdu.
