Článek
Byl to můj první velký kariérní skok po škole, neuvědomovala jsem si, že téměř hned po ní budu mít vedoucí pozici v supermarketu. Nemohla jsem být nadšenější. Vlastní tým lidí a hlavně velká zodpovědnost. Představovala jsem si, jak zavádím inovace, jak budujeme skvělý kolektiv, jak se všichni těšíme do práce. Ale hned první týden jsem vystřízlivěla.
„Tady se, holčičko, nehraje na pracovní dobu,“ řekl mi kolega Tomáš, který působil nepříjemně a byl na stejné pozici jako já – zástupce vedení pobočky. „Budeš tady, dokud bude potřeba. Bez debat.“
Naše šéfová byla žena, která do práce chodila jen když se na to cítila. Později jsem se dozvěděla, že jela na antidepresivech. Nikoho nepřekvapilo, když jednoho dne prostě nepřišla. Žádné vysvětlení, žádné rozloučení. Jen prázdná kancelář a zpráva od krajské manažerky, že nás brzy navštíví „náhradní vedení“.
Náhradní vedení bylo krizové řešení, které zastávala žena, která neznala hranice mezi prací a osobním životem. Cestující šéfka bez domova, jejímž jediným úkolem bylo dostat problémové pobočky zpět do zisku. Když se náhodou dostala domů, zhroutila se vyčerpáním. Neměla žádný osobní život, jen práci. A očekávala totéž od nás.
„Jako můj zástupce tady budeš pořád,“ oznámila mi během našeho prvního setkání. Nebyla to prosba ani otázka. Byl to rozkaz.
Netrvalo dlouho a dostala jsem se ke směně, která se zapsala do mého osobního knihy rekordů. Začalo to jako běžná ranní směna. Jenže pak přišla neplánovaná inventura, která se protáhla až do časného rána. Když hodiny ukazovaly 4:30, stála jsem tam, třásla se únavou a s ironickým úsměvem říkala: „Můžu rovnou pokračovat na ranní.“
Po 24 hodinách v práci jsme byli všichni jako duchové. Pohybovali jsme se automaticky, odpovídali zákazníkům jednoslabičně. Nedivila bych se, kdyby pokladní účtovali špatně – naše mozky už dávno vypnuly všechny nepotřebné funkce.
Když konečně nadešla 14. hodina následujícího dne, řekla jsem, že už musím domů. Po 32 hodinách nepřetržité práce jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. Místo pochopení jsem dostala vynadáno.
„Někdo vypadl z odpolední směny, musíš to vykrýt,“ křičela na mě manažerka. „Budeš tady, dokud bude potřeba! Opovaž se jít domů!“
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Zvýšeným hlasem jsem řekla: „Ne! Jedu domů a tímto dávám výpověď. Tohle nemám zapotřebí.“
Cesta autem byla noční můrou. Bála jsem se, že usnu za volantem. Každých pár minut jsem musela stahovat okénko nebo zastavit, vystoupit, nadýchat se studeného vzduchu. Když mě rodiče viděli vcházet do dveří, zděsili se. Viděli před sebou lidskou trosku, která se sotva držela na nohou.
Svalila jsem se do postele a usnula. Probudila jsem se až za dva dny. Telefon byl plný zmeškaných hovorů od manažerky. Když jsem jí zavolala zpět, byla překvapivě klidná. Dohodly jsme se, že u nich budu do konce měsíce, ale pouze v rámci běžné pracovní doby. Žádné přesčasy, které by mi stejně nikdo nezaplatil.
Následovaly měsíce na úřadu práce. Čím déle jsem hledala novou práci, tím častěji jsem si kladla otázku: „Neudělala jsem chybu?“ Možná jsem měla vydržet, sklopit hlavu, přizpůsobit se. Možná jsem příliš slabá pro dnešní dravý svět byznysu.
Ale pak jsem našla místo v kanceláři. Místo, kde se dodržuje pracovní doba. Kde se přesčasy proplácejí. Kde jsou lidé stále lidmi, ne stroji bez potřeb a práv.
Za těmi zářivě osvětlenými uličkami supermarketů, za úsměvy pokladních a čistými podlahami se často skrývá temná realita. Supermarkety se tváří jako chrámy konzumu, ale pro ty, kdo v nich pracují, se mohou stát vězením bez východu.
Pokud jste zákazník, možná si toho nevšimnete. Ale až příště půjdete nakupovat, podívejte se pozorněji na tváře zaměstnanců. Za jejich únavou může být příběh podobný tomu mému – příběh, kdy vedení věří, že může všechno a zaměstnanci musí vydržet cokoli.
