Článek
Alena se vždycky považovala za šťastnou ženu. Táhlo jí na šedesát, a přesto měla po boku muže, za kterým se otáčely i mladice. Většina vrstevníků byla už dávno rozvedená.
Děti byly už dospělé, starší syn se chystal na svatbu a mladší měl také vážný vztah. Zdálo se, že život nemůže být lepší. Ale jak se říká, zdání klame.
Postupem času si začala všímat změn v manželově chování. Začal se ještě více starat o svůj vzhled a trávil více času mimo domov. Začal chodit pravidelně cvičit.
„Petře, víš přece, že nemůžu. Po té operaci nohy potřebuji ještě čas,“ vysvětlovala mu trpělivě, když jí navrhl společnou návštěvu posilovny.
„Tak zůstaň doma, já jdu sám,“ odpověděl chladně.
Cvičení se stalo pravidelnou součástí jeho života. Nejdřív chodil dvakrát týdně, pak třikrát, a nakonec téměř každý den. Zpočátku jí vyprávěl o lidech, které tam potkal.
„Dnes jsem poznal Karla, je mu šedesát a zvedá větší váhu než já,“ vyprávěl jí jednou večer. „A jeho žena chodí na jógu třikrát týdně.“
Pak ale přišel squash s kolegy, tenisové zápasy, víkendové výlety na kole. Petr najednou nebyl vůbec doma a když přece, byl duchem nepřítomný. Odpovídal úsečně, jako by ho obtěžovala.
Jednou Petr spěchal do sprchy a nechal telefon v obýváku. Když zazvonila asi desátá notifikace, bála se, jestli se něco neděje s dětmi.
Vzala telefon do ruky a podívala se na obrazovku. Vyskočila na ni profilovka mladé blondýnky. Zpráva byla krátká: „Děkuji za krásný dárek, miláčku. Už se těším, až budeme spolu.“
Alena vyšla po schodech nahoru. Petr právě vycházel ze sprchy.
„Co to má znamenat?“ zeptala se, ukazujíc na telefon.
Petr zrudl. „Ty mi kontroluješ telefon? Jsi normální?“
„Kdo je ta holka?“ pokračovala Alena.
„Do toho ti nic není!“ vytrhl jí telefon z ruky.
To, co následovalo, Alena nečekala. Místo vysvětlení ji Petr zahrnul nadávkami.
„Jsi k ničemu! Život s tebou nestojí za nic! Chodíš o berli, vypadáš jak stará bába a divíš se, že nechci trávit večery doma?“
„Nemůžu za to, že jsem musela na operaci,“ bránila se Alena se slzami v očích.
„Za to si můžeš sama, nemáš být tlustá!“ zařval Petr a prudce do ní strčil.
Alena ztratila rovnováhu a spadla na schody. Bolest, která jí projela tělem, byla ostrá. Ale ještě víc bolelo to, co následovalo. Petr se na ni ani nepodíval. Slyšela jen, jak se obléká, balí věci a práskne dveřmi.
Když později vyprávěla synům, co se stalo, nevěřili jí. „Táta by nikdy nic takového neudělal,“ říkali. A když se ho na to zeptali, udělal z Aleny blázna. Prý trpí bludy a proto se s ní chce rozvést.
Netrvalo dlouho a Petr ji vyhodil z jejich společného domu. Alena si našla malý pronájem a další práci, aby netrávila večery sama. Nějakou dobu trvalo, než synové pochopili, že jim otec lhal. Ale pak se k ní zase vrátili.
Doléčila si zraněnou nohu, našla si partu aktivních seniorů a začala s nimi vyrážet na výlety. Na jednom z nich potkala Mirka, který před dvěma lety ovdověl.
Našli v sobě vzájemné pochopení a podporu. Začali se pravidelně scházet a jejich přátelství se změnilo v něco hlubšího. Alena pochopila, že život nekončí zradou a že i ve věku, kdy jiní rezignují, může začít znovu.
Jenže pak přišla další rána. Petr podal žádost o rozvod a zahájil právní boj o veškerý společný majetek. Ukázalo se, že má vlivné přátele a ti mu doporučili jednoho z nejlepších právníků ve městě.
„Nehodlám se vzdát svého domu!“ řekl Petr při jednom ze soudních stání.
Alena byla zděšená. Třicet let společného života, kdy podporovala jeho kariéru, vychovávala děti a starala se o domácnost, bylo náhle vymazáno. Dům stavěli několik let svépomocí. Nebýt toho, že Alena pracovala i během mateřské, nešlo by to tak rychle.
Právě v této těžké chvíli se ukázala Alenina skutečná síla. Místo aby se zhroutila, začala bojovat. A především – našla v sobě vnitřní klid, který jí dříve chyběl.
„Jsi mnohem silnější, než si myslíš,“ řekl jí jednou Mirek. „A já budu stát při tobě, ať se stane cokoliv.“
V Mirkovi našla přesně tu oporu, kterou potřebovala pro nadcházející soudní tahanice. Synové také konečně prohlédli otcovu lež a začali ji podporovat. Alena tak díky těmto zkouškám našla sílu pro další životní období, které už nebude ve stínu manipulativního muže.
A tak zatímco Petr trávil čas s právníky a snažil se ji připravit o vše, co společně vybudovali, Alena konečně začala žít. A když se jí přátelé ptali, jak může být v takové situaci tak klidná, odpovídala s úsměvem: „Protože jsem konečně poznala, kdo doopravdy jsem. A to mi už nikdo nemůže vzít.“
