Článek
Pamatujete si ten okamžik, kdy jste si pomysleli: „Proč zrovna já?“ a „Ze všech míst na světě, proč zrovna tady?“ Přesně tohle se stalo mé kamarádce Lucii, která mi nedávno vyprávěla příhodu, při níž by se v ní krve nedořezal.
Lucie už delší dobu řešila problémy se zuby. Nic příjemného, to mi věřte. Když se situace zhoršila natolik, že už nemohla odkládat návštěvu zubaře, její otec jí doporučil svého známého, prý vynikajícího specialistu v Praze. I když bydlí v malém městečku u Karlových Varů, nakonec souhlasila. Otec dokonce přišel s nápadem, že z toho udělají malý společný výlet.
„Táta byl celou cestu ve skvělé náladě,“ vyprávěla mi Lucie. „Pustil si své oblíbené písničky z osmdesátek, stále něco vyprávěl a snažil se mě rozptýlit. Zatímco on si užíval každý kilometr naší společné cesty, já jsem se uvnitř třásla při představě, co mě u zubaře čeká.“
Když konečně dorazili do pražské ordinace, usadili se v čekárně a tatínek se snažil Lucii odvést myšlenky jinam. Začal se jí vyptávat na její práci.
„Jak to vlastně teď máte v té firmě, pořád takový frmol?“ zajímal se.
A tehdy se to stalo. Lucie, plná nervozity z blížícího se zákroku a možná i trochu ráda, že může mluvit o něčem jiném než o svých zubech, se rozpovídala. Pěkně od plic.
„To si ani neumíš představit,“ spustila. „Poslední měsíce jsou naprostá katastrofa. Všichni lítáme jako splašení, klienti telefonují, mailují, jsou naštvaní. A vedení? Ty nahoře to vůbec nezajímá, dvacet let šetřili na novém systému, a když ho konečně zavedli, je to ještě horší než předtím!“
Lucie se rozpálila do běla a pokračovala: „Nejraději bych s tou prací už praštila, ta frustrace je k nevydržení! Kdyby ti šéfové aspoň jednou přišli mezi nás běžné zaměstnance a viděli, v jakém chaosu pracujeme…“
V tu chvíli si všimla muže sedícího na druhé straně čekárny. Upravený pán v drahém obleku a kravatě listoval časopisem, ale bylo zřejmé, že poslouchá. Lucii se zastavilo srdce. Poznala v něm jednoho z top manažerů své firmy. Nebyl sice generálním ředitelem, ale ve firmě se všeobecně vědělo, že právě on stojí za všemi důležitými rozhodnutími. Nikdy s ním osobně nemluvila, znala ho jen z firemních akcí a fotografií na intranetu, ale o to hůř.
„Snažila jsem se uklidnit,“ pokračovala v líčení. „Říkala jsem si, že mě určitě nezná jménem, jsem jen jedna z mnoha stovek zaměstnanců. Pravděpodobně ani neví, na jakém oddělení pracuji.“
A pak se to stalo. Zdravotní sestra vyšla ze dveří ordinace a zavolala: „Paní Dvořáková, prosím!“
Lucie vstala, polkla naprázdno a s pohledem upřeným k zemi prošla kolem svého nadřízeného rovnou do ordinace. Místo aby přemýšlela nad svými zuby, nemohla se zbavit představy, že v pondělí přijde do práce a najde na stole výpověď.
Následující týdny byly pro Lucii plné úzkosti. U každého e-mailu se jí sevřel žaludek, při každé poradě čekala, kdy padne její jméno. Ale nestalo se nic. Vůbec nic.
Po měsíci nervozity se Lucie konečně uklidnila. Pan manažer buď její výlev neslyšel, anebo ho prostě ignoroval. Možná si uvědomil, že její frustrace byla jen odrazem skutečných problémů ve firmě.
„Víš, co je na tom všem nejlegračnější?“ zakončila Lucie své vyprávění. „Minulý týden jsme měli velkou firemní akci a ten top manažer šel přímo ke mně. Myslela jsem, že omdlím. A víš, co mi řekl? Že ten náš nový systém je opravdu katastrofa. Že ho štve, čím si všichni procházíme. Ale že se to brzy dořeší a zase bude dobře. Usmál se a pak odešel.“
Svět je opravdu malý. Ze všech zubařů v Praze, ze všech termínů návštěv, ze všech čekáren… Ale možná je to tak v pořádku.
Někdy nás tyto náhodné, překrývající se okamžiky připraví o klid na několik týdnů, ale jindy mohou vést k nečekaným změnám k lepšímu. A to je možná pointa celého příběhu. Nikdy totiž nevíte, kde a kdy se vaše cesty zkříží s někým, kdo může ovlivnit váš život. Tak pozor na to, co říkáte v čekárnách u zubaře!
