Článek
Nedaleko hlavního města žila rodina, která se rozhodla přetrhat veškeré vazby s příbuznými ve jménu „klidu“. Rodiče neúnavně opakovali svým dětem, jací jsou jejich příbuzní sobci, vydřiduši a jak jim jde jen o peníze. V této atmosféře nedůvěry a izolace děti vyrůstaly a braly tato slova jako nepopiratelnou pravdu.
Když tyto děti dospěly a nastal čas, aby začaly psát vlastní kapitolu života, rodiče to nesli jako osobní zradu. Nedokázali přijmout, že jejich potomci mají právo na vlastní rozhodnutí. Cokoliv děti řešily, ať šlo o výběr bydlení, auta nebo i drobnosti všedního dne, rodiče se okamžitě vmísili, vyvraceli jejich úsudek a vnucovali své moudrosti.
Děti, které byly vychovány v prostředí, kde otcův hněv často naplňoval domácnost strachem a kde předměty létaly vzduchem během výbuchů vzteku, volily cestu nejmenšího odporu. Raději ustoupily, než aby riskovaly další konflikt. A tak se podřizovaly nejen v maličkostech, ale i v zásadních životních rozhodnutích.
Zlomový bod přišel, když si děti našly partnery. Ti, na rozdíl od vychovaných potomků, nebyli ochotni přijmout tuto dynamiku moci. Odvážili se říct: „Platím to já, ne vy. Budu tam žít já, ne vy. Je to naše záležitost a my se také nevměšujeme do vašich rozhodnutí.“ Tato asertivita se stala pro kontrolující rodiče nesnesitelnou.
Svým neustálým zasahováním a kritikou rodiče skutečně podkopali několik vztahů svých dětí. Konflikty nezůstávaly jen na návštěvách, ale pokračovaly doma, kdy se partneři oprávněně ptali: „Proč jsi mě nepodpořil? Proč si nic neřekl?“
Postupně i dětem začalo docházet, že žijí v pokřiveném světě. Z lásky ke svým partnerům a z touhy po harmonickém životě začaly měnit své postoje. Odvážily se zařídit domov podle svého vkusu, nakupovat věci, které se líbily jim, a stýkat se s lidmi, kteří jim přinášeli radost.
Jedno z dětí dokonce našlo skutečný domov v rodině svého partnera, v prostředí, kde nikdo nesoudil, nevnucoval rady, kde nikdo nedával najevo nadřazenost. Byli jednoduše přijati takoví, jací jsou. Společný čas trávili sdílením zážitků a vyprávěním, nikoli pomluvami a psychickým nátlakem.
Když kolem své rodiny stavíte vysoké hradby ve snaze ochránit ji před světem, nemůžete se divit, když jednoho dne vaše vlastní děti postaví stejné hradby, tentokrát proti vám. Nevědomky jste je naučili, že láska znamená kontrolu, že důvěra je nebezpečná a že blízkost přináší bolest.
Ironií osudu, snaha izolovat rodinu od škodlivých vlivů zvenčí nakonec způsobila větší škodu než cokoliv, co rodiče sami zažili ve svých původních rodinách. Ve snaze vyhnout se opakování minulosti vytvořili nový, možná ještě bolestnější cyklus, který jejich děti budou muset vědomě překonat, aby samy neztratily to nejcennější - skutečné, bezpodmínečné rodinné pouto.
