Článek
Nenasytný Pepíček, asi tušíte, jak to myslím. Když mu to řeknete do očí, tak se rozesměje a taky má proč. Ale pozor, není to žádný proutník, on si to snad každý den, leckdy i víckrát rozdává se svou manželkou. Nekecám, je to pravda.
Vždy ke konci roku míváme vánoční besídku, na kterou můžeme vzít i svoje partnery. Na té loňské se objevil Pepíček s tou svou, takovou úplně obyčejnou ženskou, která, myslím to bez urážky, vypadala trochu jako šedá myška. Ona se kolem něj pořád točila, mohla na něm oči nechat a asi po hodině se Pepíček obrátil na našeho šéfa: „Ty, Václave, nemohl bys nám na chvilku půjčit svou kukaň i s klíčky?“ No, co vám mám povídat, za večer si tam spolu odběhli nejmíň dvakrát a všem bylo jasné proč.
I stalo se na přelomu srpna a září, že Pepíčkova manželka odjela na tři týdny do lázní a on zůstal sám. Už od prvního dne chodil jak zvadlá lilie, všem tvrdil, jak se mu po ní stýská. Vzdychal, áchal a při svém údržbaření nevtipkoval, pořád naříkal, jak mu chybí a litoval, že za ní ani nemůže zajet na víkend. Dokonce jedna kolegyně, takové třeštidlo, nebudu jmenovat, mu naznačila, jestli by si nechtěl ulevit od přetlaku s ní. Pepíček odmítnul a skoro se naštval, že on přece nebude své manželce nevěrný.
„Pepíčku, co se ti stalo, snad tě nechytnul houser?“ Starostlivě jsem se ho zeptala, když jsem ho uprostřed třetího týdne manželské odluky potkala na chodbě. Šel malými krůčky v hlubokém předklonu, coural se, co noha nohu mine a vzdychal u toho.
Ani se na mě nepodíval, otočil se zády a špitnul: „Irenko, já jsem úplně zoufalej, z toho stýskání po Martičce se mi to postavilo a já se hrozně stydím.“ Šéf stal poblíž, všechno viděl a slyšel.
Po neděli po návratu Martičky z lázní přišel Pepíček do práce s dvouhodinovým zpožděním. Oči měl zarudlé nevyspáním, pohyboval se jako ve zpomaleném filmu a ve tváři měl šťastný úsměv.
Šéf to rozčísnul. Poplácal Pepíčka po ramenou a zahalekal: „No konečně nám tady neděláš po chodbách ostudu s erekcí. Na, tumáš klíč, já ti ten dnešek odpustím, běž se trochu vyspat do mojí kukaně. Tentokrát ale sám, ty bejku!“
Svého Petra miluju, ale přiznám se, že občas Pepíčka Martičce trochu závidím.
