Článek
Navzdory dešti jsem to vzala domů přes Kampu, řeka mě uklidňuje a tamní kolorit ještě víc. Došla jsem k nějaké tepané ozdobné mříži, na které bylo přichyceno několik desítek visacích zámků. Klasika, zámky zamilovaných. Dva lidé, zasaženi Amorovým šípem, se rozhodnou zpečetit svou lásku tím, že vezmou visací zámek, umístí jej na nějaké viditelné místo, zamknou a klíč zahodí tak, aby ho nikdo nenašel. V případě ozdobné mříže na Kampě do Vltavy. Ti lidé tím vlastně zabijou dvě mouchy jednou ranou, jednak symbolicky vyjádří pevnost svého vztahu a za druhé dají všem ostatním na odiv, jak se právě oni dva mají rádi.
Romantické, nemyslíte?
Na první pohled možná ano, ale já si při pohledu na to množství zámků položila skeptickou otázku, kolikpak asi z těch lidí je ještě spolu. Bůhvíjak dlouho už tam ty zámky visí a při dnešních statistikách rozvodovosti to asi moc slavné nebude. A to statistiky hovoří jen o rozpadlých manželstvích, s páry, které se nikdy nesezdaly, to bude nejspíš ještě slabší. Jó, kdyby ty zámky mohly přemýšlet a věděly, že už tam vlastně visí úplně zbytečně, splakaly by nad vejdělkem. Nebo spíš nad těmi kdysi zamilovanými, kteří je tam dali.
Tam nad těmi zámky jsem si vzpomněla, jak jsem byla taky dávno zamilovaná. Do Petra, do svého prvního a jediného manžela. Tehdy ještě nebyly zámky zamilovaných v módě, ale Petr dělal něco jiného. Pokaždé, když jsme šli lesem a došli k nějaké vysoké borovici, tak vytáhnul kapesní nožík, našel na kmeni vhodné místo, odstranil vrchní vrstvu kůry a na vzniklou plošku vyřezal srdíčko s monogramem IK+PM.
Náš vztah navzdory mnoha manželským peripetiím vydržel, i když srdíčka na těch dávných stromech na rozdíl od zámků na Kampě už nejspíš nejsou. Tahle myšlenka mě potěšila a můj splín se jako zázrakem najednou rozplynul.
Víte, jak vlastně vzniknul? Stalo se mi to, co se mi občas stává, přišlo mi líto, že Petr je z chladného typu mužů, kteří jen zřídka projevují ženám svou náklonnost každodenními drobnostmi. Pohlazením, letmým dotykem, slovem a vlastně i vášní.
Pak jsem se sebrala a šla domů. Petr už tam byl a stal se zázrak, dal mi maličkou roztomilou kytičku, kterou pro mě někde v parku tajně utrhnul. Co přichází zřídka, to se stane vzácností. Snad i proto ho mám pořád ráda, rošťáka jednoho.
