Článek
V posledních dnech se zájmem sleduju stále trvající a poměrně žhavou diskusi na téma zákaz tepláků v jisté brněnské škole. Je to vzrušující, protože teplákovci a neteplákovci se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory a těch bitev odehrávajících se na sítích je čím dál víc. Když pominu všechny ty řeči o svobodě vyjádření a nálepkování kontra „do divadla byste v teplácích taky nešel“, zůstává tu jedna malá záhada. Jak poznám tepláky?
Ne, nejsem slepá ani úplně natvrdlá, ale definice tepláků mi v módní terminologii jaksi uniká. Proč? Protože zhruba každý druhý měsíc kupuju dětem nové kalhoty. Musím, jelikož rostou a jsou to čuňata, která bohužel mají ve škole velmi často výtvarku a rajskou k obědu. S ohledem na to, že jsou děcka již větší a mají vyhraněný módní názor, musím se jim při výběru trefit do vkusu. No a samozřejmě jejich požadavky je třeba sladit s tím, co zrovna nabízí obchody.
Kalhotové zmatky
Jenže zatímco v devadesátkách bych kalhotové módní vyznání potomků definovala jako „plandavé kapsáče“, dnes pro tento druh oděvu může existovat hned několik matoucích názvů. Joggers pants, baggy pants, cargo pants, parachute pants, relaxed fit pants, případně balonové kalhoty, když má zrovna nějaký e-shop náladu překládat do češtiny. K podobným názvům se občas přidá i slůvko teplákové a tady nastává ten problém. Jednou vám jako tepláková přijdou kaťata se střihem podobným klasickým džínům, ale jsou z teplákoviny. Podruhé dorazí šusťáky s našitými kapsami z teplákoviny. Potřetí teplákový základ s šusťákovými kapsami. Počtvrté bavlněné kalhoty s elastanem, které připomínají jak pyžamo, tak tepláky, ale říkají si slouchy trousers. Ehm, to jako u té inkriminované školy stojí ráno ředitel s nějakou módní biblí a porovnává to, co mají žáci na sobě, s tím, co je dáno nějakým guru? Jak pozná čistokrevné tepláky? Podle materiálu? Střihu? A jsou akceptováni míšenci, tzv. teplákokalhoty, u kterých je genetický původ nejasný?
Není definice, nejsou tepláky
Celkově je to tedy prekérní situace. Fakt nevím, sama mám teplákový arsenál celkem pestrý a díky zajímavým střihům a pohodlným materiálům jsem si jedny už opravdu vzala i do divadla. Se sakem a elegantní halenkou totiž jako tepláky nevypadaly, po obutí lodiček se proměnily přímo ve slim fit trousers a domnívám se, že při pobytu v kulturním stánku nepobouřily vůbec nikoho. Pravda, ono ve výsledku vůbec nemuselo jít o tepláky, kupovala jsem je totiž v kamenném obchodě, kde nebyl umístěn popisek…
Řešení má název uniforma
Co z toho plyne? Jít do tepláků určitě nikdo nechce, přece jen to zavání nástupem do vězení, ale být bez tepláků taky ne, obzvlášť, když ani člověk neví, jestli je na sobě vůbec má – mohou to být jedny z těch mnoha anglickou terminologií definovaných kalhot. Nezbývá než si představovat jako tepláky ty spartakiádní a socialismem zavánějící kousky, ale věřím, že podobnou nádheru by si už dnes nikdo nevzal ani na tělák, natož na běžný pobyt ve škole.
Asi by bylo opravdu nejlepší zavést školní uniformy. Dají se snadno rozpoznat, ráno se nebude nikdo pitvat v tom, co si vezme na sebe, a rodiče ušetří čas i energii. Nebudou muset složitě pátrat po tom, co jsou to tepláky.
