Článek
Moje kamarádka se učila velmi dobře. Minimálně čeština jí šla znamenitě. Už na základce vyhrávala různé literární soutěže a její slohovky zdobily nejednu nástěnku. „Žurnalistika tě nemine!“ prorokovala jí učitelka zářnou budoucnost a měla částečně pravdu.
Na vysokou se dostala, leč nadějná studentka už při prvním kontaktu s novinářskou praxí přišla o veškeré iluze. Nebylo to totiž tak kreativní, jak předpokládala. Šlo spíš o dravost, rychlost, a především o získávání informací po všech čertech. A na to ona jaksi nebyla. Ráda si sedla večer se sklenkou červeného k počítači a psala – to bylo přesně pro ni, za týden by tahle vytvořila čtivý román s fantastickou zápletkou, ale aby celé dny obvolávala a vyslýchala různá individua, na to neměla povahu. Štvali ji ti lidé, jejich liknavost i neschopnost dodržet slovo.
„Já vám pak zavolám!“ slýchala často. „Za minutku vám to pošlu mailíkem!“ slýchala ještě častěji. Ve skutečnosti se ale už nikdo neozval. Nebo ozval, ale chtěl oběd zdarma, nebo rovnou zaplatit. „Jak mám, sakra, postavit reportáž na výpovědích odborníků a svědků, když mě všichni zazdívají?“ úpěla nebohá oběť žurnalistiky, které neustále funěl za krkem šéf honící termíny.
A všechno bylo jinak
Zachránilo ji až těhotenství a hodně dlouhá mateřská. „Budu se muset vrátit do práce,“ konstatovala smutně s třetím děckem na rukou. V našem dámském kroužku jsme ji politovaly a popřály jí hodně štěstí. A to nakonec měla. Když se vrátila do domovského plátku, bylo už po těch letech, co řešila pleny a příkrmy, všechno jinak. Nový šéf, nové vedení, nová pravidla, a především nové motto „šetřit, šetřit, šetřit“. Jistě, šetřilo se i na platech, ale to v tom návalu radosti kamarádka ani neřešila.
„Holky, představte si, nemám v rámci toho úsporného režimu ani nárok na služební telefon!“ jásala, když jsme se sešly. Nerozuměly jsme, co je na tom pozitivního, ale ona jen mávla rukou. „Když nemám telefon, nemůžu telefonovat. A hlavně to po mně nikdo ani nechce. Žádné obepisování a obvolávání těch pitomých lidí a nafoukaných expertů. Mají smůlu! Už se nemusím před nikým plazit, potkávat se s nepříjemnými lidmi, nic, já mám totiž posvěceno, že si to všechno můžu vycucat z prstu!“ smála se ta, která konečně mohla přepnout z modu robota na informace do režimu mistra kreativity.
Kdo šetří, má za tři – a originalitu k tomu
V rámci šetřícího režimu už nemá nárok ani na vlastní židli, ale zdá se, že jí to vůbec nevadí. Její originální rady smyšlených „odborníků“, trudná vyprávění ze života „skutečných“ lidí a postřehy imaginárních hospodyněk slaví úspěchy a s nimi i ona sama. Obsah vytvoří s prstem v nose, doma, u sklenky červeného, a spisovatelské střevo jí to uspokojí. Cítí se báječně a svobodně, služby editora byly též vyhodnocené jako zbytečný luxus, takže jí do toho nikdo nekafrá. A že nikdy nevydělá dost na to, aby si koupila dovolenou na Maledivách? Měla se líp učit, no, a my ostatní bychom měli taky.
Někdy to totiž milá kámoška přežene s nápaditostí a její textíky dle toho vypadají. Pak se hodí zašátrat v paměti a vzpomenout si, že je třeba citron kyselý a úplně se nehodí na domácí oční masku, jak tvrdí renomovaná „odbornice“ na krásu. Občas je také fajn si připomenout, co je a co není hořlavé, i když to „odborníci z americké univerzity“ vyhodnocují jinak, a stejně tak je vhodné nebrat moc vážně rady „módních guru“ nebo „expertů na lidskou duši“. Obzvlášť, když má kámoška slinu a přežene to s vínkem, stojí to za to… Tak asi bacha na to, kreativních novinářek bude nejspíš řádit v téhle zemi mnohem víc…
