Článek
Jsem trochu zralejší ročník, a tak jsem vyrůstala v přesvědčení, že pracovní cyklus probíhá asi takto: Student je chudý, protože je student, pak se ale stane pracujícím, načež získá praxi a kolem čtyřicítky začíná být na vrcholu produktivního věku. Sype prašule z rukávu a pomáhá svým starým a neduživým rodičům, kteří jsou již v důchodové fázi a těch peněz opět tolik nemají. Takhle nějak jsme to definovali v občanské výchově a já neměla důvod podezřívat paní učitelku, že kecá.
V mrtvém oboru
Ránu mezi oči jsem dostala v momentě, kdy se ukázalo, že sice po čtyřicítce můžu být na pracovním vrcholu, kdy už mám zkušenosti, praxi a odkojené děti, ale je mi to úplně k ničemu, protože moje pozice přestává existovat. Tak, jak vymřeli dinosauři, zmizelo z nabídek pracovních portálů i to, co jsem posledních dvacet let pilovala k dokonalosti. Protože pokrok, AI, málo peněz a chuť jich ušetřit ještě víc, však to známe.
Možná by se flek pro jednoho pravěkého ještěra ještě našel, ale nejsem v tom sama. Víceméně všichni bývalí kolegové i jejich bývalí kolegové a kolegové jejich kolegů se v tom plácají taky. Buď skuhrají před branami úřadu práce, nebo byli nuceni změnit obor působnosti. V tom středním věku se to dělá vůbec nejlíp, potom zajisté všichni „snadno“ seženou tzv. práci na dojezd kariéry. Ale zaměstnat mozek je asi lepší než vystát důlek na pracáku, takže proč se k vysoké škole ještě nevyučit instalatérem nebo floristou, že?!
Kdo je tady socka?
Když to shrnu, ve svém okolí mám zhruba třicet socek ve věku čtyřicet plus, od kterých se očekává, že budou již ofukovat ty staré rodiče, kteří se o ně celý život tak hezky starali. Pomohli jim vystudovat, s bydlením i hlídáním vnoučat, takže teď by si už měli dáchnout a nechat se rozmazlovat svými dospělými dětmi. Místo toho ta jejich přestárlá děcka šílí, z čeho zaplatí hypotéku, a děsí se toho, že po nich budou vlastní potomci chtít nějaké peníze, natož, aby ještě podporovali rodiče.
Ovšem doba se změnila a důchodci jsou… ve vatě. Jakože fakt, aspoň ty, které vídám a znám. Prostě vybruslili z mnoha let pracovního procesu s noblesou. Pořídili nemovitosti, investovali, zvyklí z těžkých časů dokázali našetřit, a hlavně si dobře vybrali obor, ve kterém, pokud chtějí, mohou pokračovat až do konce svých dnů. O lékaře v důchodu je rvačka, i pro sedmdesátníka jsou nabídky práce s velmi dobrým finančním ohodnocením, někdy dokonce i s bytem a nejrůznějšími pohádkovými benefity. Stavbyvedoucí nebo projektanti to taky nemají špatné, kvalitní řemeslníci, kterým to zdraví dovolí, mohou vesele přijímat kšefty, protože zájem o ně zkrátka pořád je.
Sladký život seniora
To se jim pak krásně usmívá na svět! A že by svůj volební lístek náhle otočili doleva, protože drahota, fuj vláda, a ještě větší fuj mladá generace? Chacha, proč by to dělali? Daří se jim tak, jak si důchodce ve 21. století skutečně zaslouží – pohodově. Když mají chuť, odskočí si do práce, tak se totiž udržují v mentálně dobré kondičce, když ne, mohou dovolenkovat. Jasně, na dlouhé lety každý měsíc už to není, ale třeba jednou za čtvrt roku se to přežít dá. Kvůli výši důchodu nehudrají, berou jej jako příjemný bonus, a ačkoliv mají rádi slevové letáky, rozhodně na ně nejsou odkázaní.
Ne, že bych jim to všechno výše uvedené záviděla (jen trochu), přeju jim to, protože si to zaslouží, ale i tak to trochu vyleká. Oni už byli v mém věku téměř zajištění a věděli, co se sebou. Já tápu, zoufám a přemýšlím: Jak, proboha, dokážu za dvacet let pomáhat vlastním dětem, když jsem v „porouchaném“ pracovním cyklu a neumím pomoct ani sama sobě? To mám doufat, že se svět vrátí do „normálu“ a zase bude v kurzu chudobný důchodce a movití potomci? Nebo se mi ti „moji“ majetní důchodci jen zdají? Asi ne, když se při dalším žebrání o almužnu dozvím „příští týden nám, prosím, choď zalívat kytky, chceme vyzkoušet Egypt v říjnu, jestli je to tak dobré jako v březnu.“
