Článek
Netrpělivě sedím u počítače a čekám, že to za chvíli vypukne. Říká se tomu boj o kroužky a jestli něco na začátku školního roku nenávidím víc než to, že vůbec začal, pak je to tahle zásadní vsuvka, která ovlivní život dětí i můj – mámataxi, k vašim službám – na dalších deset měsíců.
Domácí porada proběhla, víme, co chceme, všechny zásadní údaje, které by mohli při přihlašování žádat, máme připraveny. Ale protože tušíme, že to nemusí úplně vyjít, máme i záložní plán. Ono totiž, když máte seznam kroužků a u půlky není jasné, kdy budou, ale vy je potřebuje doplnit mezi ty stávající, je to logisticky náročné. Či spíš nemožné, protože i když je termín, může se kdykoliv změnit – nebude prostor, nebude lektor, málo účastníků zajistí, že nebude vůbec nic. Ale s tímhle vším se počítá, základem je to místo urvat. Ne snad, že by byla nabídka kroužků málo pestrá, to vůbec, děcka si mohou volný čas zpříjemnit studiem cizích jazyků, mohou se učit vařit nebo se hrabat v keramické hlíně a mnoho dalšího. Ale to jsou ty sedící typy volnočasových aktivit, těch už pár máme a další nepotřebujeme.
Kupodivu by se někteří chtěli i trochu proběhnout, hýbat se. Takové to jednou týdně pro radost, někde se vyblbnu, zakopu si do míče, zatancuju si, naučím se pár triků ze sebeobrany nebo juda, ale nebudu tomu muset věnovat víc než ten den v týdnu. No dobře, na konci roku by se nějaká besídka nebo přehlídka pro rodiče hodila, ať ví, že děcka nelelkovala.
Pro radost? Ne, jedině na výkon!
Leč to bohužel neexistuje. Vypadá to totiž, že smyslem kroužků je najít nové talenty určené pro profesionální kariéru sportovce, ne naučit děti lásku k pohybu. Tak třeba fotbal, hokej nebo basketbal, proč se nemůže trenér sejít jednou nebo dvakrát týdně s malými nadšenci a naučit je základy? Proč to nejde opravdu dělat pro radost? No nelze, protože vstoupit do takového společenství znamená, že se ocitnete v závodní smečce. Trénink je minimálně třikrát týdně a vám co chvíli přistane v mailu oznámení, kde se hraje zápas. Nejlépe místo školy, aby to byla ještě větší zábava. Víkendy pak musíte trávit na tribuně, zbytek týdne jen jezdíte sem a tam, stresujete se, že přijdete pozdě, a neustále hledáte věci, které záhadně chybí ve sportovním báglu.
Pokud se do toho nechce vám a už vůbec ne dítěti, které třeba není ani za mák soutěživé, smůla, kontakt s ledem nikdy nezíská (kluziště je totiž zásadně vyhrazeno takovým kroužkům, nikoliv veřejnosti) a s míčem se bude muset naučit pracovat svépomocí (má-li někde poblíž domu hřiště a samozřejmě pokud sežene partu kámošů, kteří zrovna netráví dny a noci na profi tréninku).
Nejdřív kroužek, potom následky
Když statečný rodič výše uvedené akceptuje a zvládá, bohatě se mu to vrátí. Kolem puberty, po pár letech závodního kroužkování, skončí dítě obvykle v rukou lékařů. S jedním takovým sportovcem, jehož matka jen chtěla, aby se hýbal, bydlím. Není mu ani padesát a sotva vyleze do schodů. Ostruhy na patách a kolena v háji, díky, basketbalu! O volejbalu ani nemluvím, vášnivou náctiletou hráčku máme v příbuzenstvu též, už ani nespočítám, kolikrát jsem slyšela, že nemůže přijet, protože buď hraje, nebo se válí v nemocnici, protože zápěstí.
Hledali jsme, našli a odtančili
Občas se však objeví nějaký kroužek, u kterého je označení „rekreační“. Na takový je logicky šílený nátřesk, a ještě se vypíše v čase, kdy už bývá normálně dítě v pyžamu. Ptát se, proč to nejde třeba ve dvě odpoledne, kdy většina žáků končí ve škole a jen by vesele přešli na kroužek, je asi zbytečné. Protože za tmy a s pár přejezdy navíc je to praktičtější. Předloni jsme takto urvali nevinný podvečerní tanec. Paní učitelka se usmívala a slibovala, že se všichni zapotí, ale hodně se naučí. Vzrušující představa, navíc to vše líčila v moc pěkném tanečním sále. „A nějaké talentové zkoušky budou?“ pídila jsem se. Jen mávla rukou. To je asi fakt dobrá, možná by naučila trsat i mě, známé kopyto, říkala jsem si.
Výsledek? Taneční outfit skládající se z topu, krátké sukýnky a piškotů jsme po pár týdnech zaměnili za mikinu a teplé ponožky. Mé tanečnici byla zima, protože většinu času seděla s družstvem na podlaze, zatímco paní učitelka sekýrovala zlobivé žáky. A těch bylo docela dost. Jakmile je dokázala naučit aspoň nějakou sestavu, většinou to byl zmatený běh přes pódium, ihned se ji jala ukazovat veřejnosti. Jedna přehlídka, druhá, pak malá soutěž a velká soutěž a výroční soutěž. Po dvou letech v hledišti jsem toho začala mít plné zuby, dcera neovládala jediný taneční krok a z věčného ječení paní učitelky ji bolela hlava. Řekli jsme si, že tančit se snad naučí v tanečních a zkusili uspokojit její další touhu – umět udělat hvězdu.
I bez gymnastiky se dá žít
„Tak na to je asi nejlepší gymnastika,“ navrhl manžel, který zrovna odněkud přikulhal. „A tam bych se naučil i salto?“ ozval se syn. „Jasně, všechno!“ pravil moudře muž a já šla hledat gymnastiku bez označení „sportovní“, protože to smrdělo závoděním. I našli jsme, online frontu vystáli. Sice se mi opět dělalo zle z nabízeného času, protože pro malé děti je přece jen lepší večer spát, ne se vracet v devět z tělocvičny, ale budiž. Pak přišla první rána, kluka nevezmou, je to kluk a tohle je jenom pro holky. „Ať zkusí sportovní gymnastiku,“ lanařila mě vedoucí sportovního centra po telefonu. Ne, díky, to bych mu neudělala. Ale dcera tu hvězdu stále umět chtěla.
Dorazily jsme s mou vyparáděnou gymnastkou trochu dřív a zrovna vydatně pršelo. Cupitaly jsme pod deštníkem z auta před tělocvičnu a sledovaly, jak ji opouští předchozí parta cvičenců. Ti vylétali doslova po hlavě. Zřejmě šlo též o nováčky a nikdo jim nesdělil, že vstupní rampu tu mají jen pro ty, co jsou gymnasticky zdatní, ne pro takové, kteří na kluzkém povrchu neudrží balanc. Ozembouchové plakali, rodiče je utěšovali, mé dítě mi jen zděšeně tisklo ruku. Pak najednou na tu nebezpečnou cestu vjela osoba na elektrokoloběžce. Bez bázně profičela až k tělocvičně a zavelela: „Pojďte!“ S hrůzou nám došlo, že to bude zřejmě trenérka. Vypadala jako někdo, kdo se podílel na výcviku Rockyho. Vlekla jsem třesoucí se dceru za ruku dovnitř, pomalu, protože mezitím po rampě sjel další cvičenec, a záhy mi došlo, proč tu nejsou schody. Rampa je totiž lepší na nosítka. „Takže, já jsem trenérka, ale nebojte se, budeme dvě. Když jedna jede s děckem do nemocnice, druhá tu zbytek hlídá,“ přátelsky nás pozdravila ona „dáma“ drsným hlasem. Nejen mě ale i ostatním přítomným rodičům ztuhnul úsměv na tváři. „Mami, já s ní nechci jet do nemocnice!“ ozvalo se vedle mě. Pokývala jsem hlavou a po pěti minutách jsme vyrazily k domovu. Další pohled na držkopád, tentokrát z kladiny, už dcera nevydýchala a touha po gymnastice ji přešla.
A letos to určitě vyjde!
Takže, co zkusíme letos? Tenis to rozhodně nebude, ten už máme odškrtnutý díky zkušenosti se synem, protože neškodné dětské pinkání chtěl vyučující již po třech měsících povýšit na level „měli byste mít vlastního trenéra, je to talent“. Na to jsme mu samozřejmě neskočili, přece jen desítky tisíc navíc, několik tréninků týdně a víkendy s tenisem pro celou rodinu nezněly nejlíp, zejména, když se syn jaksi nehodlá jednou účastnit Wimbledonu a jde mu to tak nějak omylem, bez ambicí.
Držme si palce, aby stolní tenis, který máme aktuálně na seznamu kroužkových přání vyšel – bez závodů, bez nutnosti hrát jej pozdě večer a bez genderových omezení a ideálně i za nějakou normální cenu. Kdyby náhodou ne, je tu v záloze rybářský kroužek. Pokud k rybníku, kde se má konat, kondičně dofuníme pešky, ideálně klusem, protože jinak to ani po hodině v hudební škole nepůjde, bude se to také dát považovat za pohybový kroužek. Sportu zdar a rozhodně veďte děti k tomu, aby se víc hýbaly. Je to přece tak „snadné“!
