Článek
V procesu hledání
Jsou životní etapy, kdy si myslíte, že nejtěžším úkolem je najít toho správného chlapa. Jasně, je to fuška, ale rozhodně ne taková, jako když si potřebujete zajistit práci. Vypadá to totiž snadně, už z logiky věci, že většina lidí přece něco dělá. I ten manuál na to, jak práci hledat, je triviální. Sledujete inzeráty, na nějaké odpovíte, záhy se vám ozve personalista, pozve vás na pohovor, ten klapne a jdete do práce. Ale opravdu je to tak jednoduchý a rychlý proces? Na to můžu říct jedno: Ani náhodou!
Tenkrát poprvé a kéž by i naposledy
Začalo to v momentě, kdy jsem coby čerstvá absolventka, kterou hřál červený diplom a naivní ideály, zatoužila něco dělat. Povahou jsem workoholik asi už od narození, takže to nebylo jen o potřebě mít peníze. Snila jsem po úkolech, náplni, něčem vzrušujícím a jako bonus i placeném.
Postupovala jsem podle výše uvedeného návodu. Studovala jsem inzeráty, rozesílala životopisy, smolila motivační dopisy a… čekala. Týden, měsíc, půl roku… Občas se někdo ozval, třeba náborářka záhadné společnosti, kde mi nechtěli prozradit, co bych měla dělat, ale povídali jsme si o tom několik hodin u kávy. „Letadlo“ neklaplo, stejně jako erotická linka maskovaná za „kreativní psaní“.
A dny plynuly. Rozšířila jsem pole působnosti, životopisy rozesílala na pozice, které jsem původně ani dělat neplánovala – ale ono už je to pak člověku celkem jedno, klidně by se naučil řídit bagr nebo tank, jen kdyby mu někdo dal šanci. Leč ta v mém případě jaksi nepřicházela. „To není práce pro vás, to byste se u nás brzo nudila,“ dozvěděla jsem se, když jsem šla osobně somrovat o pozici holky v solárku. Krásně opálená, aby mi nemohli tvrdit, že „nemám praxi v oboru“. To byla totiž oblíbená větička, která mi zabránila účastnit se mnoha výběrek.
Po dalším půl roce marných snah a pokusů praxi někde získat (klidně zadarmo, ale ani stáž se mi bez praxe urvat nepovedlo), jsem se ještě stihla dozvědět, že jsem moc mladá, že budu chtít děti, že se bojí, že bych jim rychle utekla a spoustu dalších důvodů, proč nemám pracovat zrovna tam, kde bych chtěla. Pesimismus mi není vlastní, ale tehdy jsem měla již značně černé myšlenky. Co dělám špatně, že mě nezaměstnají ani u pásu? Odpověď jsem nenašla.
Ta hrůza trvala skoro dva roky. Snědla jsem hodně čokolády a proslzela dost nocí, než se stal zázrak. Ozval se mi člověk, ke kterému omylem doputoval můj životopis, a pozval mě na pohovor na pozici, o které nebyla na internetu ještě ani zmínka. Nová, tajná, originální, prostě cosi neskutečného. Sen!
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě jen někdo vystřelil (i to se mi už při hledání práce stalo), ale ne, tohle vypadalo reálně. O firmě jsem si přečetla úplně všechno a z euforie, že by to mohlo být konečně ono, jsem skoro nespala. Trošku stres, nebylo divu, že se mi v puse objevila afta, tradiční signál, že se mám hodit do klidu. Než přišel den D, těch aft už bylo třicet, možná i sto. Nedalo se to spočítat, ústa jsem nedokázala ani pootevřít. Stomatitida se tomu říká a není asi třeba připomínat, že to fakt dost bolí.
Ač jsem dokázala přijímat potravu jen brčkem a informace okolí sdělovala výhradně písemně, věděla jsem, že na ten pohovor prostě musím jít. Lupla jsem si dávku antivirotik, k tomu něco od bolesti, nahodila kostýmek a vyrazila.
Někdo toho ráno však trpěl ještě víc než já a jal se dobrovolně ukončit svůj život skokem pod metro. Samozřejmě to, kterým jsem hodlala cestovat. Na klíčový pohovor jsem tak dorazila ve stavu, kdy bych sebe samotnou ani náhodou nezaměstnala. Po sprintu rudá, z nervů, že to nestihnu, ubrečená, celkově naprosto zoufalá, a navíc neschopná normální artikulace. No, a tu práci jsem nakonec dostala.
Konečně! Šťastné časy bez hledání
Se zápalem sobě vlastním jsem ji vykonávala ve dne v noci dvacet let. Nikoho jsem neotravovala potřebou volného času – počítač jel vždycky všude se mnou, vyrvali mi ho jen v porodnici před sálem – jinak jsem byla stále k dispozici. Bavilo mě to, naplňovalo, živilo. To, že mé milované místečko v rámci šetření zruší, jsem vážně nečekala. „Však dostanete odstupné, mezitím si něco najdete,“ konejšila mě personalistka, ale já moc dobře věděla, že to nebude jen tak, že to hledací peklo začne znovu. A taky že jo.
A zase v tom lítám
Všechno je stejné jako před dvaceti lety, minimálně ten zmar, změnilo se jen pár „detailů“. Teď mám praxi, paráda, ale zároveň jsem už stará. Neuteču možná na mateřskou, ovšem taky nebudu zapadat do kolektivu dvacetiletých, perspektivních a svobodných. To se dá asi tak nějak pochopit a akceptovat. Co ale rozdýchat nedokážu, to je moderní nešvar známý jako ghosting.
Vždycky jsem si myslela, že to dělají jen chlapi, co se nechtějí zatěžovat s rozcházením a vysvětlováním. Ale ne, ono to frčí i ve firmách a šíří se to skoro jako epidemie moru. „Tento týden vám pošleme zadání úkolu k výběrovému řízení,“ sdělí vám po pár mailech. Vypadá to nadějně, nemůžete se dočkat, všeho necháte a jen ležíte v pohotovosti u počítače. Trpělivě čekáte, i když týden je sedm dnů a tohle už trvá čtrnáct. Po měsíci vás to přestane bavit. Úkol nikde, telefon hluchý, na maily nedostanete odpověď.
Zažijete podobný scénář u třech nebo čtyřech nabídek a začínáte pochybovat o zdravém rozumu. Proč vůbec reagovali na zprávu a dávali naději, když pak bez vysvětlení přestanou komunikovat? Není snad lepší vůbec neodpovídat, podobně jako ta druhá část náborářů, kteří jsou tak moc zaměstnaní, že nestihnou ani písnout „sorry, nemáme zájem“? Proč, proč, proč?
Na to se ptám aktuálně už devět měsíců, kdy si jako ta s praxí a jistým věkem „užívám“ trýznivé nicnedělání a čekání. Odpověď opět neznám, jen vím, že hledání čehokoliv je na dvě věci. Pokud jste také zrovna na hledací cestě, držím palce, ať se z toho nezblázníte!
