Článek
Když někoho znáte asi tak od narození, tak nějak tušíte, co od něj očekávat. Pak přijde covid a všechno je jinak. Tenhle strejda byl vždycky pořádný srandista. Taky hodně pracoval, coby podnikatel brázdil celou republiku a vydělával slušné peníze. Jinak to byl takový ten klasický macho muž, se kterým je to někdy dost náročné. I tak kráčel strýc s tetou životem bok po boku dobrých čtyřicet let a vypadalo to, že ty dva nemůže nic rozdělit. Jenže v momentě, kdy se nad jejich hlavami začala vznášet první fáze covidového šílenství, tu jinak relativně poklidnou domácnost narušily drobné nepokoje. Ona se bála a respektovala, co se řeklo, on vše bagatelizoval a nechtěl o omezeních ani slyšet. Na nějaký covid prostě nevěřil. Skřípalo to mezi nimi do té doby, než strýček ulehl. Potom u nich vybuchla přímo atomovka.
Jsem v pohodě, doktoři přehání
„Nic mi není, uvař mi čaj a bude to v pohodě,“ sípal v loži a nebohou manželku přiváděl k šílenství, protože jej stále nabádala, ať ten dosti podivný stav řeší s odborníky. Když se situace nelepšila a on z principu odmítal jakékoliv léky i kontakt s doktory, teta toho už začala mít dost. Tu sanitku prostě zavolala. Pak už to šlo docela hopem. „Oni mě chtějí dát do umělého spánku, to snad není možné, vždyť mi nic není!“ skřehotal vztekle do telefonu, když ženě naposled telefonoval z nemocnice. „Asi ví, co dělají,“ namítla ona, ale ničemu to nepomohlo. Strýc, který do té doby neznal pojem špitál či doktor, si trval na svém a měl pocit, že je vlastně fit, jen trošku kucká. Lékaři s ním měli dle všeho dost práce, přesvědčit ho, že má plíce prakticky v háji, se téměř nenechal. Nakonec se to nějakým zázrakem povedlo. Teta se tvářila statečně, za manželovo chování se asi styděla, ale jinak věřila, že to všechno bude dobré.
Přijďte se rozloučit
Bohužel nebylo, stav nemocného se zhoršoval a od lékařů chodily jen samé špatné zprávy. Ta nejhorší přišla ve chvíli, kdy ten rok napadl první sníh. „Asi byste se měli přijít rozloučit,“ nekompromisně oznámil doktor. V té době už byl strýc na mimotělním oběhu a šance na to, že to přežije, byly mizivé. Celá rodina naklusala, slzy tekly proudem, prostě tragédie. Teta však neprojevovala až tolik emocí, vypadala podivně tvrdě. Vyhodnocovali jsme to tak, že je zkrátka na pokraji sil.
Strýc dál balancoval na hranici života a smrti a teta se uzavřela ještě víc do sebe. Potom se stal ovšem zázrak a lékaři začali hovořit o nepatrném zlepšení jeho stavu. Skoro to vypadalo, že přežije. Příbuzenstvo chtělo slavit, jen teta ne. Pohár její trpělivosti ovšem přetekl a ona odložila dekorum. „Až se ten parchant uzdraví, vykopnu ho z domu a o všechno ho připravím. Hajzlík jeden!“ šokovala všechny nezvyklým prohlášením po pár sklenkách. To, co ji dlouhé týdny tížilo, muselo jít ven.
Stačilo se vloupat do mobilu…
Všechny platby v domácnosti zajišťoval strýc, odcházely z jeho účtu a teta o nich neměla vůbec přehled. V momentě, kdy se jí ve schránce začaly kupit upomínky, což logicky nevěstilo nic dobrého, se odhodlala to řešit. A tak i přesto, že jinak ctila listovní tajemství, otevřela pár psaní a zjistila, že ne všechny platby odešly. Na svém účtu rozhodně neměla tolik peněz, musela se tedy dostat na manželův a vše urovnat. Teta je technický antitalent, jen těžko ovládá pračku, natož cizí telefon, takže už proniknout do strýcova mobilu, aby překonala první krůček k ovládání internetového bankovnictví, pro ni taktéž španělské vesnice, byl trošku problém. Ale neměla na výběr, musela jednat. Povedlo se jí mobil nabít i zapnout. Heslo před ní muž nijak netajil, moc dobře věděl, že jeho žena je možná nervák, který umí zařvat, ale ne špion.
Teta se tedy propracovala k zapnutí mobilu a ihned jí před očima naběhlo množství nepřijatých hovorů a zpráv. Možná by je ignorovala, kdyby jich nebylo tolik. Taky by na ni nesměly vyskočit i ty dosti perverzní vzkazky a fotečky. Jak byla v šoku, zběsile klikala, až na jedno z těch čísel omylem zavolala. „Lásko, co se děje, že se neozýváš?“ vybafl na ni ženský hlas. A bylo vymalováno.
Zjistit pravdu fakt naštve
Jak si záhy ověřila, strýc měl mimo její maličkost i někoho jiného. Ne však jednu milenku, ale hned několik, prakticky na každé pracovní štaci nějakou. Posílal jim peníze, kupoval dárečky, hojně dámy navštěvoval. Ony mu v mezičase dodávaly svůdná videa, za která by se nemuseli stydět ani profíci z pornoprůmyslu. Co si budeme nalhávat, po čtyřiceti letech manželství, kdy plánujete důchod a co bude k večeři, vás ani ve snu nenapadne, že váš muž je hřebec první kategorie a že unavený nejezdí z práce, ale z toho, co kutí mimo ni.
Potíž byla v tom, že kdyby tetu strýc za normálních okolností takhle vytočil, nastoupila by před něj a pěkně od plic si to s ním vyříkala. On byl však toho času mimo, zůstalo z něj jen tělo napojené na množství hadiček. Ječet na někoho, kdo nereaguje, nemělo smysl. A říct pravdu zbytku rodiny, která zoufá a trpí, jí přišlo nemyslitelné. Tak si to nechala pro sebe s tím, že strýce zabije až poté, co se uzdraví.
Když však doktoři začali mluvit o tom, že se blíží jeho konec, naštvala se teta znovu. Došlo jí, že už nebude mít možnost ho pořádně seřvat. Znovu ji vytočil, ale stále dokázala brát ohled na strýcovu trpící matku, bratry a sestru – prostě mlčela a vnitřně se připravovala na roli vdovy, která si pravdu o svém muži nechá pro sebe.
Situace se pak znovu změnila, strýc dostal naději na uzdravení. V tetě se směs pocitů rozdmýchala natolik, že to explodovalo. Svěřila se, nepatrně se jí ulevilo, ostatním se ale notně přitížilo. Nikdo si neuměl ani ve snu představit toho postaršího páprdu, jak loví o dvacet let mladší holky a páchá všechny ty šílenosti za zády vlastní ženy. Nějak jsme netušili, koho máme litovat víc. Strýce na smrtelném loži? Nebo tetu jako podváděnou manželku? „Až ho probudí, vyřídím si to s ním a požádám o rozvod,“ uzavřela to tvrdě teta a dál už o celé záležitosti odmítala mluvit.
Kdy bude ten rozvod?
Den D nakonec nastal, leč strýc byl v takovém stavu, že ač už byl při vědomí, dění kolem vůbec nevnímal. Teta mlčela, zjevně pochopila, že její čas teprve přijde, a tak vyčkávala, až se strýc naučí zase chodit a mluvit, až ho přeloží na normální pokoj, až absolvuje rehabilitaci, až ho pustí domů. Bohyně pomsty stále čekala na svou chvíli a ta… vůbec nepřišla.
Následky covidu byly ve strýčkově případě vážné a nevypadalo to, že by se o sebe dokázal postarat, natož se stěhovat a rozvádět. Teta správně vycítila, že zde je její příležitost. Zloba z ní postupem času tak nějak vyprchala a ona se rozhodla, že to pojme zcela jinak.
Pomsta byla sladká
O tom, co se u nich přesně dělo, když se strýc slavnostně vrátil, máme jen kusé zprávy, teta však prohlásila, že si to s ním vyřídila, ale že rozvod není na pořadu dne. Nevyhodila ho na dlažbu, jak plánovala, místo toho si začala vychutnávat, že nad manželem lazarem získala moc. Vlastně se z toho vyvinula naprosto lahodná pomsta. Najednou si teta mohla diktovat pravidla hry a macho měl smůlu. Jestli chtěl mít ten bídák péči a servis, musel začít poslouchat. Na kolenou by ji v jeho zdravotním stavu odprosit nedokázal, to samozřejmě nikdy nechtěla, ale vděkem a poslušností se v pohodě odměňovat mohl. A to také strýc dodnes dělá. Covid v jeho případě zafungoval tak, že se skutečně probral. Docvaklo mu, že manželka, která pomůže i někomu, kdo pochybil na tolika frontách, je k nezaplacení. No není to báječné? Jestlipak máte k dobru podobně poučnou covidovou historku i vy?
