Článek
Mám dvoumetrového manžela, který se bojí myší. Ne snad proto, že by ho mohly napadnout a zakousnout, ale z toho důvodu, že nejsou lokalizované a mohou na něj odkudkoliv vybafnout. Jednou si kvůli tomu na chalupě rozbil hlavu. Střetl se tváří tvář s myší v podkroví a nadskočil hrůzou. Zásah do trámu ho omráčil, ale rozhodně ho nepřiměl zapomenout, proč se to stalo. Chápu, takové trauma si člověk nese celý život. A hlavně já jsem na tom dost podobně.
Nemám problém hlodavce chovat jako domácího mazlíčka, zajišťovat mu krmení a veškeré pohodlí, ale to, aby se mnou sdílel domácnost bez předchozí domluvy, jaksi neakceptuju. K tomu se ale řadím mezi milovníky všeho živého a trochu uznávám některé principy buddhismu, z čehož vyplývá, že zabít byť „jen“ myš je pro mě zcela nepřípustné.
Z výše uvedených důvodů si dáváme dobrý pozor na to, aby nám myš do domu neměla šanci vniknout. Oba s mužem víme, že kdyby k něčemu takovému došlo, budeme se muset okamžitě evakuovat a dovnitř již nikdy nevstoupíme. A právě k tomu nedávno (téměř) došlo.
Ta proklatá rekonstrukce
Začalo to tak nevinně, vylepšováním podkroví. Plán byl jasný, vznikne v něm fantastická pracovna. „Hlavně, prosím, zavírejte,“ nabádala jsem řemeslníky, kteří se u nás střídali jako na běžícím páse, když jsem viděla, jak si nanáší materiál a nechávají vstupní dveře dokořán. Zbloudilý hlodavec by jistě rád vešel, to už víme, protože nás svým příběhem na toto téma obohatil jeden známý. Tomu do jeho luxusní novostavby takto nakráčela myš spolu s neopatrnou uklízečkou a následně se mu ubytovala v hrnci přímo v kuchyňské lince. Myš, ne uklízečka. Ta část příběhu, kdy myšku umlátil lopatou, způsobila, že do jeho domu už nikdy nepůjdu na návštěvu. A manžel samozřejmě také ne, někde, kde vaří myšička kašičku přímo v rendlíčku, by si asi kafe v klidu nevypil.
Takže jsem stále zavírala a hlídkovala, až bylo vše skoro hotové. „Zítra už jenom elektrikář a je to,“ hlásil manžel, než odjel na služební cestu. Elektrikář byl fajn, kupodivu způsobně zavíral, dokonce se zul, ještě mi ukazoval, jak ty LED pásky pěkně svítí. Rekonstrukce byla zdárně završena a nastal čas prostor konečně zabydlet. Naklusala jsem s vysavačem a mopem na finální gruntování, chvíli smýčila, ale pak jsem otevřela šuplík a tam to uviděla. Myší bobky! Hrůza, děs, katastrofa!
Noc hrůzy v myším stavení
Prchla jsem před dům a volala manželovi, že je konec, že musíme ihned hledat nové bydlení. „Za pár dnů jsem zpět, zkus tam zatím nasypat mouku, ať víme, kde se pohybují!“ poradil mi. V jeho hlase byla cítit škodolibá radost, že on je (zatím) v bezpečí, dost daleko od myši. „Ale já už nahoru nepůjdu! Nikdy!“ namítala jsem s tím, že se na noc zamknu v přízemí a před dveře dám veškeré sušené byliny, které mají myši odpuzovat „Deratizátor, nebo mouka, vyber si,“ dal mi možnost volby. Bohužel si umím představit, co by deratizátor s myškou provedl. Posilnila jsem se panákem a obtěžkána dvojnulkou vyrazila nahoru. Ale ten strach, že někde něco zašustí a přede mnou se vynoří v podstatě roztomilý čumáček, byl silnější než zdravý rozum. Musela jsem to tedy udělat rychle. Do malé škvírky ve dveřích jsem vystrčila ruku s pytlem a obsah vrhla do útrob pokoje. Honem jsem zabouchla a pelášila dolů. Noc v domě, kde hrozil střet s myší, byla ovšem strašná. Tak strašná, že jsem do manželova návratu požádala o azyl kamarádku.
„Odvážný“ manžel zasahuje
„Koupila jsem ten domeček, kam se myš chytí, potom ji jen vyneseš ven,“ vítala jsem poněkud bledého manžela po jeho návratu ze služebky. Přešlapoval nervózně před domem a nějak se mu nechtělo dovnitř. Vracely se mu traumatické zážitky z chalupy, i tam se to stalo v podkroví… Ale trvala jsem na tom, že já už statečnost prokázala a teď je řada na něm. „Jenom přece zkontroluješ myší cestičku, odkud kam vedou v mouce stopy, podle toho naaranžuješ ekologické pasti a pak… můžeme jít třeba do hotelu!“ povzbuzovala jsem ho. Stále však stál na místě.
„Jdi, počkám venku!“ nekompromisně jsem ho zasunula dovnitř. Vrátil se v momentě, kdy už jsem přes Booking našla docela pěkné ubytování. Chtěla jsem mu ho na mobilu ukázat, ale on místo toho vytasil vlastní telefon. „Podívej se!“ ukazoval mi fotku. „Ježiš, proč si fotíš ty myší bobky?“ znechuceně jsem se odvrátila. „Protože to nejsou myší bobky!“ zasyčel. „Takže krysa? Já to tušila, ty bobky jsou větší, že jo?!“ polekala jsem se. Manžel otočil oči v sloup: „Ne, to ten elektrikář! V tom šuplíku jsou kousky bužírky!“
Jestli mohu něco doporučit, pokud máte podezření, že je ve vašem domě myš, trik s moukou rozhodně nezkoušejte. Vymetala jsem ji proklatě dlouho.
