Článek
Člověk stárne, tělo chátrá, v mém případě to nejvíc odnáší kůže. Poté, co moje oblíbená kožní lékařka zabalila svou praxi, aby se vydala hledat sebe samotnou do Tibetu, jsem se snažila dlouho sehnat podobně kvalitního lékaře. Ovšem to už je samo o sobě tak náročný proces, že nebýt několika život ohrožujících stavů, asi se smířím s tím, že prostě vypadám ohavně a neustále se drbu jako opičák.
Doktor se nakonec našel a byl velmi pečlivý, striktně trval na tom, že než přijde na řadu nějaká efektivní léčba, musím absolvovat kolečko nezbytných úkonů. Odškrtli jsme si vcelku zbytečné povalování ve špitále, nefunkční fototerapii, nějaká vyšetření a pak už chyběly jen lázně.
Já a lázně? Nééé!
Když jsem to poprvé slyšela, nevěřila jsem vlastním uším. Měsíc někde v tramtárii? Co práce? Život? A hlavně proč? Protestovat bylo ale zbytečné, bez vyplněného políčka lázně bychom se nepohnuli dál, dozvěděla jsem se. A tak se to stalo. S ohledem na to, že jsem plánovala se v lázních hlavně léčivě procházet, jak se ostatně doporučuje (klimatoterapie se tomu odborně říká), chtěla jsem si s sebou vzít parťáka na procházky, tedy psa. Prozkoumala jsem lázeňské nabídky a našla jedny, které odpovídaly mé diagnóze a pes nebyl problém.
Tedy do momentu, než jsem se jala řešit podmínky nástupu. „Pes je u nás povolený, ale jen na pokojích, které jsou otevřené pouze v létě,“ dozvěděla jsem se. Na dvě věci, když jsem se měla stát lázeňským hostem v lednu. Tak aspoň ten jednolůžák, úpěla jsem, a v tom mi za „drobný“ příplatek vyšli vstříc.
Oáza kultury v plesovkách
V rámci příprav na svou premiéru jsem si pustila několik filmů, které se odehrávaly mezi vřídly, a poptala se na zkušenosti protřelých lázeňských bardů, abych věděla, co vzít s sebou. „Určitě nějaké společenské šaty a lodičky, těch akcí, co já tam zažila, to bylo něco!“ upozorňovala mě důrazně známá s tím, že v lázních se žije velmi společensky. Diskrétně ještě dodala, ať se připravím na ty seladony, páč to tak fakt je a oni tam pořád dámy loví jako za starých časů. Ne, že bych o něco takového stála, ale nechtěla jsem být za šmudlu.
Do lázní jsem přijela ověšená několika kufry, plesové ani koktejlové šaty v nich samozřejmě nechyběly. „Kde máte lyže?“ šokovala mě dotazem dáma na recepci, kam jsem se po příjezdu šla hlásit. Jistě, venku začalo drobně sněžit, ale na co lyže? „Vy je opravdu nemáte? A co tady budete dělat?“ podivila se žena ve frontě za mnou. „Měla bych se léčit,“ špitla jsem, načež mi dotyčná začala líčit, jak jsem hloupá, že nevyužiju možností – ona už několikrát „díky“ astmatu (haha, řekla ta, které vykouřila krabičku denně) mohla prožít tři týdny zdarma na svahu. A já, olezlé trdlo, zapomenu to nejdůležitější, hrůza!
Poněkud mě to zaskočilo, ale ne tak jako informace, že abych stihla snídani, musím vstávat v šest hodin ráno. Pro mě, která v tu dobu chodí normálně spát, to představovalo jistý diskomfort. Jenže nedorazit by znamenalo, že mi v jídelně vynadají a nebudu si moct nahlásit stravu na další den. A to by byl teprve problém. Jako vegetarián jsem měla totiž možnosti značně omezené, v nabídce bylo pouze jedno jídlo bez masa, ovšem zásadně bez zeleniny nebo čehokoliv od pohledu zdravého či lehce stravitelného. Smutně jsem koukala, jak si ti, co se dlábí králíkem a jitrnicemi, pochutnávají na salátu, zatímco já se prokopávám krupičnou kaší s litrem másla a kilem cukru. Obchod je v této oblasti neznámou, musela jsem se tak smířit jen s výkrmnou lázeňskou stravou. Porce pro dřevorubce mi zajistila pravidelné pálení žáhy a několik kil navíc, ale bylo to asi lepší než nedojíst a dostat sprdunk od kuchařek.
Ranní nástup a bruslení
Než jsem se poprala s mým prvním vegetariánským jídlem bez ovoce a zeleniny, napadlo venku sněhu po kolena a kde nebyl sníh, tam bylo náledí. Dojít druhý den na snídani se dalo už pouze na bruslích, cestou však bylo nutné pomoci těm, co na tom byli hůře, tedy zejména nebožákům po operacích dolních končetin, které sem vyšoupli hned z nemocnice. Na ledových krách vypadali naprosto bezmocně. Z holí jsme si proto sestavili improvizovanou lanovku a snažili se doplazit společnými silami do jídelny.
„Tak brzo silničáři prostě nejezdí,“ brblala recepční, když jsem doběhla nahlásit první úraz zralý na zavolání sanitky. U rozbité hlavy už změnila názor a nerudného sypače opatřila. Tím začala být rána trochu pružnější, pro mě však stále plná stresu.
Celé noci jsem nemohla spát, protože jsem se bála, že se tak brzy prostě nevzbudím. Poměrně hodně se tato situace podepsala i na mé kůži, kvůli které jsem v ledovém království, pardon, v lázních, byla. Navíc procedury, které se nabízely, se odehrávaly jedině ve vanách. Na jejich drhnutí se bohužel používaly dezinfekce, na které jsem měla zjevně alergii. Po koupelích se taky normálně mažu, tady ale na to nebyl čas. Ještě s mokrými vlasy jsem musela pelášit vánicí na další vanovku do jiného pavilonu. Kůže tak začala trpět víc než obvykle a řekla bych, že ani ta zima ji netěšila.
Jeďte se vyléčit domů!
Po třech dnech „léčby“ jsem vypadala jako před první hospitalizací v nemocnici – prostě taková rudá rozdrbaná příšera. Z představy další vany se mi dělalo nevolno, a tak jsem navštívila ošetřovnu. „No vy vypadáte!“ konstatovala sestra zjevné a pelášila pro lékaře. S úctou ke stáří jsem pak nastoupila před muže v bílém plášti, jehož věk jsem si netroufla ani hádat. Že by ty lázně kdysi zakládal? Možné to bylo. Nicméně jeho ortel zněl jasně: „Koupele vám zruším, ale asi by bylo lepší, kdybyste jela domů, normálně se vyléčila a potom se můžete vrátit!“ „Myslela jsem, že se budu léčit tady,“ namítla jsem. Pokrčil rameny a začal čarovat v papírech.
„Šlapka“ z lázní
Zbytek pobytu jsem na jeho doporučení šlapala Kneippův chodník (umístěný před bazénem, kde ostatní cvičili – díky tomu jsem si vysloužila přezdívku „ta, co šlape“, mezi seladony v důchodovém věku to radostně vřelo, pokaždé, když jsem nastoupila – svou porci lázeňského flirtování jsem tak dostala) a když se mi po ledovce podařilo sjet až k tělocvičně, mohla jsem se za odměnu projíždět na rotopedu. Z domu mi přivezli nůši hojivých mastí a boby. Plesové šaty odvezli – v zimě přece v lázních žádné akce nejsou, smála se paní na recepci, když jsem se domáhala kultury. Přihlásila jsem se alespoň na kurz drátkování.
Neférové a zbytečné
To mě nakonec oslovilo v lázních nejvíc. Nejméně pak celý systém toho, kdo má a nemá nárok na pobyt a především to, že jsem tam byla jen kvůli nutnosti odškrtnout kolonku v tabulce. Vlastně se stydím, že jsem sála peníze na pojišťovnu úplně zbytečně, což se nedá říct o mnoha „lyžařích“, kteří se ani trochu nežinýrovali a „zadara“ brázdili sjezdovky.
Já dostala pobyt befelem, ale je spousta těch, co by jej potřebovala a chtěla, ovšem na pojišťovnu nemají nárok a jako samoplátci na to prostě nemají prachy. Pohled na vetchou babičku, které se celá rodina složila na tři týdny v lázních, aby mohla doprovázet manžela, který to měl hrazené, byl dojemný a smutný zároveň. Ten pár si pobyt (kromě náledí) celkem užíval, vlastně jako většina starších osob (vyjma těch, které si něco zlomily při přechodech mezi pavilony). Oprávněně se ovšem tito lidé báli toho, že už to víckrát nezažijí. V to já naopak doufám, do lázní se určitě v nejbližší době (ideálně nikdy) nechystám a pro dobro všech si přeju jen to, aby na ně měli nárok ti, kteří je fakt potřebují a aspoň náznakem jim pomohou.
