Článek
Žijeme v době, kdy se používání plastových brček považuje téměř za zločin a na zákazníky v obchodech, kteří se sápou po igelitkách a pytlících, se díváme jako na delikventy. Plasty jsou zlo, to přece víme, a máme je pevně ukotvené na společenském black listu. Pak ale děti naklušou zpět do školních lavic.
„Mami, potřebuju obalit učebnici,“ hlásí během září asi tak každý den hned po příchodu ze školy. Obalová apokalypsa začíná a rodič, který nechce, aby jeho ratolest dostala hned na úvod černý puntík, se musí začít snažit. Odpor ke všemu plastovému musí stranou, jde přece o požadavek školy a budoucnost dítěte, takže nějaká želva, kterou zabije další zbytečná nálož plastu, pardon, veledůležitý obal učebnice biologie, není podstatná. Hlavně, aby ty bichle dobře vypadaly, že?
A tak zůstává jen u toho rodičovského zoufání protkaného nějakými těmi peprnými slovíčky na adresu pedagogů a celé školy. Ono totiž lítat každý den do papírnictví, pravítkem přeměřovat knihy a neztrácet záznamy o naměřené velikosti není zase taková zábava, taky celá ta sranda něco stojí. Takže by za to měl někdo pykat. Možná ne úplně škola, co třeba… nakladatel?
Sen o betonové učebnici
Nebylo by pro všechny jednodušší a navíc ekologičtější, kdyby knihy výrobci už dodávali na trh ve vazbě, které prostě nejde udělat oslí uši? Předpokládám, že tuší, že jejich výtvory jdou do škol a skončí ve věčně ušmudlaných dětských pacičkách a v aktovkách, kde se lehce ohne i kov, protože jsou narvané k prasknutí a vše, co je uvnitř, se časem ošoupe a odře. Jistě, chápu, takové dřevěné nebo plechové učebnice by asi vážily hodně, školní taška by se pronesla víc než obvykle, ale třeba by se dalo vymyslet něco tvrdého, odolného, a přitom i lehkého a omyvatelného. Což? Není to díra na trhu?
Jednotné formáty jako řešení? Kdo to (ne)zařídí?
Pokud se smíříme s tím, že tohle výrobci nehodlají řešit, protože cena, váha, nesmysl a tak, je tu otázka číslo dvě: Proč, proboha, nejsou všechny učebnice v nějakém běžném formátu? Třeba A4 nebo A5 je moc hezký. To by si pak prozíravý rodič pořídil do zásoby stádečko „normálních“ a hlavně předvídatelných obalů a v září by si v pohodě mohl hodit nohy na stůl. Jen by sáhl do šuplíku a tahal své trumfy. Já takto vytasím čtyřicet obalů nejrůznějších velikostí nikoliv z šuplíku, ale rovnou z truhly (ano, když chcete obalově uspokojit víc než jedno dítě, musí být zásoby velké), a potom stejně zjistím, že nesedí. Obzvlášť učebnice angličtiny a prvouky jsou co do rozmanitosti formátů zrádné, tam se člověk nechá nachytat vždycky.
Kdo si myslí, že pomůže vychytávka v podobě kouzelné fólie, která se uzpůsobí velikosti knihy, tak taky ne. Předně to chce umět přesně stříhat, aby obal seděl na 110 % a kniha se dala lehce otvírat a zavírat. Pokud to jen tak odfláknete, při první možné příležitosti fólie skalpuje stránku, na které je přilepena. Nebo vám zůstane zabalená obálka a odejde vnitřek. V neposlední řadě se tento typ moderního pseudokrytu nelíbí úplně všem pedagogům. Proč, to netuším, ale pátrat po tom nebudu, protože vím, že učitelkám se ta proklatá touha po obalech nakonec vymstí. Obzvlášť, pokud bazírují i na balení sešitů.
Ze zákulisí: O zákeřnosti obalů
Shodou náhod a okolností jsem krátce působila ve školství, takže trochu vím, o čem mluvím. Třídu jsem přejala po kolegyni obalové teroristce, vycvičení žáci proto balili naprosto všechno. Stačilo si pak ty dokonale obalené sešity od děcek vysbírat a začala hra s pracovním názvem „namydlený blesk“. Vytvořit si na stole úhlednou hromádku z kluzkých sešitů je docela náročné, nehledě na to, že nejraději kloužou v momentě, kdy je někam přenášíte. Můj osobní rekord činil tři pády hromádky obalených sešitů cestou ze třídy do sborovny.
A to není vše. Někdy na konci října už začnou být kryty tak opotřebované, že se mění v bodnou zbraň. Ty pevné a tvrdé určitě. Napíchnout se na ně a zranit není nemožné. Obávaná červená propiska, kterou v sešitech tak rádi řádí učitelé, je příhodná. Že by šlo o maskování zranění pedagogů o obal? Potvrzuji, že ano, ta jednička s hvězdičkou byla kolikrát důsledkem mé snahy zamaskovat kapku krve z natrženého prstu.
Až tedy začnete spílat na učitele, co si to s těmi obaly vymýšlí, věřte, že ono se jim to jednou vrátí. A radši se zaměřme na skutečné pachatele obalové zkázy – na nakladatele!
