Článek
Jak jsem se ocitla v Chorvatsku, sama nevím, ale asi to bude tím, že ještě před pár lety se tu dal pořídit dům se dvěma apartmány za cenu panelákového bytu u nás. To už je hudba minulosti, dnes si jadranskou rekreační „chaloupku“ pod dvanáct milionů nekoupíte. Ale co už, nemovitosti letí nahoru všude, na to jsme zvyklí. A já jsem zase zvyklá na tu naši malou chorvatskou vesničku, téměř střediskovou, která se až donedávna specializovala hlavně na turistiku.
Vesnička jedna báseň
Chajdy u moře tu mají Chorvaté z vnitrozemí, mezi nimi je pár domků trvalých obyvatel, kteří si zvykli pronajímat své obydlí turistům, pak tu stojí i opečovávaná ubytka Němců. Všechno je tady takové klidné a trochu retro. Nemáme extra promenádu, ani dvacet prodejců zmrzliny či supermarket, za tím si člověk musí pár kiláků dojet, zato se můžeme chlubit mini obchůdkem, poloprázdnými plážičkami a tím, že boty do vody nejsou třeba – chacha, je tady písek! Tím „vychloubání“ končí, protože malebný kolorit téhle oblasti letos utrpěl vážné šrámy. Nejdřív jsem si myslela, že vidím trávu růst jen já, ale pak se o tomtéž bavily sousedky, načež jsem se sama drze zeptala, jestli se mi to třeba jen nezdá. Ne, je to evidentní a místňáci si to uvědomují – po hostech se totiž slehla zem.
Randál jako symbol léta
Bylo zvykem, že už v červnu začal kolem našeho obydlí panovat značný šrumec. Chorvaté jsou trošku hlučnější nátury, obzvlášť dámy disponují intonací, která připomíná italskou domácnost při výbuchu vzteku. A to si jen tak normálně povídají. Těch Chorvatů se tu sjíždělo opravdu hodně. Okolní domky praskaly ve švech, dokázaly pojmout i dvacetičlennou delegaci malých i velkých, kteří přifrčeli z míst jako Karlovac, Varaždín nebo Záhřeb, a pak se ve dne i v noci bavili. Děti pištěly a honily se tu dlouho do noci, muži vysedávali a pokuřovali, ženy štěbetaly, až se otřásala zem. Docela jsem si na to přivykla, kravál znamenal, že svět je v pořádku. Jenže teď je půlka prázdnin pryč a hosty by se dalo počítat na prstech jedné ruky. Je tu ticho. Vymeteno. Prázdno. V deset už vesnice spí.
Smolík pro běžné Chorvaty
Štěstí na hosty mají většinou jen němečtí ubytovatelé, tam se dveře netrhnou, pár Čechů taky dorazilo, ale ta lowcostovější ubytka, která si klasicky pronajímali takoví ti normální Chorvaté, zejí prázdnotou. Místní tak smutní a nelze se jim divit, když jde u mnohých o hlavní zdroj obživy. Jedna ze starousedlic dokonce strhla z domu povinnou cedulku s označením apartmánu k pronájmu. „Proč bych to tam měla, když stejně nikdo nemá zájem?!“ rozčilovala se. Nevím, co by se na to slušelo odpovědět. Ale nejspíš to potvrzuje skutečnost, že chorvatská drahota neohrožuje pouze turisty cizince, ale i samotné Chorvaty, ať už v rolích ubytovatelů, nebo turistů. Pobyt u moře je zkrátka finančně nákladnější, než býval, protože všechno v Chorvatsku je dražší, než bylo. Hlavně bašta. A to musí být pravda, protože babky v místním krámku neštěbetají o ničem jiném.
Šuškanda z krámku
Řeší to pokaždé (samozřejmě tak hlasitě, že to je slyšet i za roh), co jdu kolem, nechápou, jak může stát tolik hloupý chleba nebo brambory. Výsledek? Místo turistů tu pobíhá víc slepic (vajíčka jsou sakra drahá) a zahrádky jedou na maximální využití – melouny, rajčata, kdo by to kupoval, když si to může vypěstovat. Fík na našem kousku půdy jsem dlouho považovala za velký plevel, který přitahuje vosy a mlsné ptáky, když jsem ale v obchodě viděla, kolik stojí „smokva“, začala jsem si vážit toho, že mám bez většího přičinění na zahradě jedlý poklad. A honem jsem si zasadila i olivu a citron.
Nezaujatě o počasí
Řeknete si, že přeháním, že to je jen subjektivní pohled, že třeba má pech jen ta naše vesnička a její stará zástavba, protože není ještě komplet opravená a napucovaná – turisté ochotní (ještě) platit přece mají rádi lesk novoty a luxusu. Samozřejmě nechci dělat ukvapené závěry, nicméně po pár okružních jízdách a výjezdech na mé oblíbené ostrovy bylo znát, že menší zájem zavládl i tam. Ale jistě, jistě, můžu být zaujatá, předpojatá a bůhvíco ještě. Je to relativní, ale co je zjevné, to je počasí.
Letos si z turistů prostě střílí. Vlastně se tak ani nelze divit, že tu nejsou. Kdo by se chtěl koupat v moři, které je tak vyfoukané, že má mnohdy jen dvacet stupňů? Já ne, ale zkouším to každý den, kdy zrovna neleje. Pohled na dovolenkáře, kteří si za těžký peníz zaplatili apartmán u moře na dobu určitou, a pobyt z valné části tráví zalezlí v posteli, protože se nevybavili do deště a zimy, je však smutný. Už jsem takhle politovala dva turnusy.
Smůla, no, lepší byl snad jen jeden týden v červenci, jinak bída. Přitom to vždycky o prázdninách šajnilo tak, že netrénovaní kolabovali horkem. Teď to chce večer vlněné ponožky. Pozitivní na tom je snad jen to, že nejspíš ušetříme za klimatizaci. Ale třeba se ještě něco změní. Meteorologové na příští dny slibují tropické teploty. Uvidíme, zatím však stále vidím jen něco divného, temný stín změn, který značně poznamenalo tvář jinak veselé balkánské země.
