Článek
Tohle jsem si říkala dlouhá léta jen tak z legrace, když třeba nastala situace, která vyžadovala trochu nadčasového humoru. „Mládí v háji a do důchodu daleko!“ A ani jsem se nenadála a jsem tam. 2 v 1 :-). V obojím :-). Je mi 60. A v předčasném. Proč a jak se to stalo? Ono se to nestalo samo o sobě, ale já jsem se o to přičinila vlastním rozhodnutím, ke kterému mne dokopalo mé zdraví a zdravotní stav mého postiženého syna s Downovým syndromem o kterého pečuji 24/7.
Takže pěkně od začátku. Jak se povídá v jedné pohádce, myslím, že se jmenovala Nezbedná pohádka, tu má můj syn moc rád. 60 let uteklo jako voda. Ani nevím jak. Život mi proběhl mezi prsty, porodila jsem 4 nádherné děti, slušně vychovala, 2× se vdala a 2× rozvedla, přišla díky exovi o vše a začala se 4 dětmi od píky, pracovala celý můj život zodpovědně, poctivě a fyzicky se hodně nadřela a psychiku obrousila těžkými životními starostmi, které mne zocelily, zmoudřela jsem díky nim a zestárla. Duší jsem stále mladá holka, ale tělo stárne vizuelně. To se holt nedá nic dělat, je to jediná spravedlnost tohoto světa. Všichni jsme mladí a pak zestárnem. A umřeme. Realita života.
Neplánovala jsem jít do předčasného důchodu, to mi tedy věřte. Pořád bylo dost času, říkala jsem si, důchod? Ten je ještě daleko a nepřipouštěla jsem si, že vůbec budu někdy stará. Seniorka. A jsem. A směju se tomu.
Dlouhá léta jsem pracovala, vychovávala děti a ještě vychovávám mého syna s Downovým syndromem, kterému už bude 33 let, ale je to jako roční dítě, o které pečuji s láskou.Také vychovávám sama ještě dceru (2 další dospělí synové už jsou zadaní a mají vlastní život), která se připravuje na přijímačky na střední školu. A já ji pomáhám to psychicky zvládat. Hlavně, aby byla v pohodě a nestresovala se zbytečně. Když nejde o život, jde o houby. Takže péče o ně a ještě chodit do práce, abych nás uživila, to mne totálně za dlouhé roky zdravotně zdevastovalo. Nikdy jsem moc k doktorům nechodila, všechno přecházela, bolesti neřešila, jela jako perpetum mobile.
A najednou jeden den „RUP“ a už jsem se nezvedla a osud rozhodl za mne. Jseš stará bába a šup s tebou do důchodu, neboli do doživotní dovolené o suchém rohlíku a vodě. Jojo.. Prostě v práci jsem tahala těžké krabice a jeden den mi tak ruplo v páteři, že jsem další 4 dny lezla po čtyřech, slzy mi tekly bolestí, nadřízený si myslel, no jo, přehání. Nepřeháněla. Dala jsem výpověď a šla zažádat o předčasný důchod, abych uživila děti ještě těch pár let, co tu jaksi budu strašit.
Zaměstnala jsem totiž mozek a rozumně si vše vyhodnotila. A toto byla jediná cesta, jak ještě dovychovat dceru na střední a starat se zodpovědně o syna. Také to byl moment, který mne donutil jít po 20 letech k doktorovi. Předepsali léky na bolest-nepomohly. Předepsaly silnější - nepomohly. Tak šup se mnou k neurologovi. Starší lékař, vysoký sympaťák, bylo vidět, že své práci rozumí. Předklon, proklepnutí, pošimrání nohou a šupity dupity na rentgen páteře a kyčlí. Jooo, to jsem vám vlastně neřekla, 3 roky zpátky jsem nemohla už v noci ani spát, jak mne bolí kyčel. Taky jsem to neřešila, říkávala jsem si, holka tělo stárne, no a co, že? A tak tedy po týdnu na kontrole mi pan neurolog přečetl: zlomené žebro na levé straně,ale někdy před pár měsíci (To na mne spadla v práci těžká krabice, ale bolest jsem neřešila, ibalgin to jistil.), dále- artróza 2. stupně (Říkám: „Pane doktore, kolik je stupňů?“ A on: „Čtyři, při třetím se už operuje.“) A pokračoval slovy: „No a páteř, tak tam máte v bederní oblasti velký problém, anomálii, obratel, atd… a to vám způsobuje tu ukrutnou bolest.“ A já propukla v smích. A hned vysvětlovala, aby mne nepokládal za blázna, říkám: „Víte, pane doktore, je mi to k smíchu, protože 20 let nejdu k doktorovi a ledva zajdu, tak zjišťuji, že se mi tělo ze dne na den rozsypalo na cucky.“ Dala jsem jasně najevo, že se jako tedy fakt z toho hroutit nehodlám!
A tak jsem v důchodu, belhám ohnutá bolestí páteře jak stará bába, léky nezabírají a já ve chvíli, kdy procházím doma kolem zrcadla , tak se narovnám a řeknu si: „Tak to teda ne. Ze dne na den ze mne stará bába nebude!“ A těch pár kroků do kuchyně jdu narovnaná, v bolestech a musím se sama sobě smát. Holt tělo neobelžeš. Ale budu mu dávat co proto, to si piš.
A kdo si myslí, že bych se snad v důchodu nudila? Ani náhodou. Ráno vstanu v 5 nebo v 6, dcera se chystá do školy, já jdu zatopit do kotle uhlím, ten uhlák uhlí prostě unesu a hotovo. Pak léky a snídaně synovi, jít mu vyčistit zuby, oblíknout - to je tak na hodinu, hodinu a půl, než se vypravíme z domova a jedem busem nakoupit. Spoje MHD jsou u nás takové, že i 1,5 hodiny čekáme na bus, když nám ujede před nosem. Syn chodí špatně, pomalu, já ve dvou rukou tašky s jídlem, moc toho kvůli bolestem neunesu, za prst držím syna a tak uběhne den a je večer. To ještě uklidit, uvařit, syna utřít na WC po jeho potřebě, jít mu umýt ruce, pak na zahradě udělat kus práce, topit, dcera přijde ze školy, vyslechnout její starosti a radosti, obstarat vše okolo , večer večeře, syna jít vysprchovat a uložit k spánku a já? Sama šup do postele a ráno nanovo. Některé dny lítat po úřadech, ještě chodím darovat plasmu, abych pomohla jiným lidem, prostě se nezastavím. Takže důchod? A dovolená? Dovolená, to slovo už neznám minimálně 15 let. Nekecám!
A do toho tady ještě po nocích datluju na počítači a píši zde příběhy ze života. Ale baví mne to. A to je hlavní. Tak se do toho důchodu lidi těšte. Je to super.
