Obezita - redukce váhy, mozek, střeva, vůle - jde to

Na začátek předesílám, že nejsem lékař, ale jen obyčejná bytost, která se zamýšlí nejen nad způsobem a naplněním vlastního života. Tento článek rozhodně není mentorování či návod, jak zhubnout a také není odborným článkem. Nicméně během mého dlouhého života, kdy pozoruji, jak reaguje moje tělo a tělo mých čtyř dospělých dětí, jsem na hubnutí či obezitu získala vlastní úhel pohledu a ráda bych se o něj zde chtěla s vámi podělit. Třeba budu někomu nápomocná.

Asi bych začala tím, že jsem nikdy v životě nedržela dietu. Váhu si držím vědomě (a to zde zdůrazňuji - vědomě) na číslech mezi 51 - 52 kg na 160 cm mé výšky. Proč? Protože mi při této váze je prostě dobře. Dobře se mi dýchá, chodí, běhá, dobře se mi pracuje, přemýšlí a i sex mi dělá dobře. Když jsem byla těhotná (a to 4×), vždy jsem v těhotenství přibrala více jak 20 kg. To už jsem byla sice zoufalá, ale nemohla jsem s tím vůbec nic dělat. Snažila jsem se váhu a přibírání ovlivnit jídlem. Jedla jsem zdravě, nepřejídala jsem se. Pamatuji si například, že když jsem čekala dceru, pak jsem ujížděla na mražených malinách a sušených meruňkách. Ale tělo si holt dělalo, co chtělo. Hodně se mi zavodnilo. Odvodnění? To jsem vědomě neabsolvovala ani odvodňovacími čaji volně dostupnými v lékárnách. Proč? Protože jsem si byla vědoma toho, že tělo nejlépe ví, co dělá a jak se má chovat vzhledem k mému dítěti, které jsem nosila pod srdcem. A tak jak se blížil den porodu, funěla jsem stále více a více. Mnoho maminek toto samozřejmě zná, prožilo si to také a ví, o čem zde mluvím. Ale proč to píši, když jsem nazvala článek jinak? Jen jako příměr pro to, co teď chci trošičku rozvést.

Potvrdilo se mi za můj dlouhý život to, že pokud někdo opravdu neřeší vážný zdravotní problém například se štítnou žlázou, která umí pěkně zamávat s naší nejen vahou těla, pak je to vše v hlavě. V naší hlavě a pevné vůli. Přesvědčila jsem se na vlastní kůži o tom, že jakmile si denně vědomě hlídám, co do mého těla dám, tak se ke mně bude tělo také chovat. Představila jsem si , že když si například namažu chleba s máslem, dám si na něj salám, k tomu třeba kolečka rajčete, tak co to udělá v mém těle. Jaká cesta vede až ke konci, tedy ke konečníku? Jednoduše jsem si představila trasu tělem. Laicky. Ústa (beru to zkratkou samozřejmě), žaludek, střeva, konečník. Pak jsem si představila, co se děje v žaludku. Jak se na to jídlo vrhnou žaludeční šťávy, jak to tam začne všechno bublat a vařit se, tělo si vezme něco málo, co potřebuje, a nepotřebné jde do úložných prostorů. A ukládá se tam a ukládá se tam. A vzniká tuková vrstva někde, kde to fakt nechcete. Zbytek jde do střev. Tam se na to vrhnou miliony bakterií, které dle mého ovlivňují svým chováním i mozek a neurony a prostě chcete-li buněčný systém, který vám řekne: „Hele, chceme ještě, sněz něco,“ anebo „Ses jako pomátla to fakt nemusíme,“ a stačí vám ta porce , kterou zrovna do sebe dostanete. Píši to trošku humornou formou, tak lékaři jistě prominou. Do jejich profese opravdu nechci zasahovat, vědí nejlépe vše.

Takže mé vědomé udržování si váhy po 50 let je o tom, že přemýšlím. Přemýšlím, než něco sním nebo vypiju. Představím si vždy - chceš to, tělo moje? Chceš tu zdravou zeleninu, ovoce, jogurty, chleba, máslo, mléčné výrobky? Nebo co vlastně chceš anebo nechceš? A tělo mi odpoví vždy svou reakcí. Tak jsem například zjistila, že nechce mléčné výrobky v žádné podobě. Ani jogurty, ani mléko, natož šlehačka, smetana , zmrzliny. To mi pak žaludek hned kručí, bublá mi tam, tvoří se ušlehaná pěna a plyny mám, že bych se mohla vznášet. Ano, někdo řekne, alergie na mléčné výrobky. Ale o alergií teď nepíši. To někdy v dalším příspěvku. Možná. Takže jsem z mého jídelníčku škrtla výše uvedené mléčné výrobky. Zjistila jsem, že mé tělo jako na potvoru nechce snídani. Takže ráno vstanu, udělám dětem snídani a sama si dám jen kafe. Turka. Mému tělu to prostě stačí. Kolem 9-10 hodiny dopolední už konečně říká „Tak bych si něco tedy dalo, no“ …A já mu tedy dám, no. Jdu do lednice, koukám, a dávám mu na výběr. Tak co? Sýr? Hm? Ne? Tak krekry s paštikou a okurkou? Jo? Fakt? Tak jo. A udělám si jen třeba krajíc. Oběd? Ten navařuji pro děti každý den. Rýži, kuře na paprice, těstoviny s omáčkou, šťouchané brambory, řízky, svíčkovou, polévky kuřecí se zeleninou, čočku s párkem nebo vajíčkem, snažím se vařit tak, aby to nebylo na tloustnutí, ale aby si tělo vzalo potřebné živiny. A nepotřebným se vyhýbám. Lepek (tedy bílé pečivo, knedlíky, hladká mouka - to je všechno jen nepotřebné lepidlo do těla, sice mňamózní, ale vše je na obezitu jako dělané).

Jsou dny, kdy jsme jen doma, nechce se nám ani ven se projít, pak vařím tak, aby děti hlavně měly všehochutě. I tu mlsotu. Takže například upeču jablečný štrúdl z listového těsta, které je lehce stravitelné a jablka se skořicí jsou úplně super. Během dne pak udělám třeba ovocný talíř, který nazdobím kolečky kiwi, banány, mandarinky, jablka, vitamínová bomba, která uspokojí chuťové buňky a zaplní žaludek. Vždy je k mání čokoláda, kterou si děti dají , když mají chuť na kousek sladkého. Ale jen malinko, na zahnání chutě na sladké. Snažím se hodně o pestrou stravu, která není lepidlem pro těla a tedy se neukládají zbytečně tuky v těle. Jelikož je moderní doba počítačů a mobilů a mé děti dokonce i hodně čtou anglicky psané knihy, pak se moc nehýbou. Takže nad jejich stravou opravdu jako maminka přemýšlím. Ověřila jsem si sama na sobě, že je to v hlavě, v mozku. Jsem vědomá bytost a já sama si musím říct, takhle ano a takhle ne. To samé například s návykem jako je kouření klasických cigaret. Kouřila jsem kdysi dávno i 40 cigaret denně i více. Měla jsem velmi psychicky náročné období po rozvodu. Uklidňovalo mne to. Ale lezlo strašně do peněz. A já si říkala: Holka musíš s tím přestat! Říkala jsem si to třeba několik týdnů, ale neměla jsem pevnou vůli. Neboli jsem neměla výdrž a i když jsem si večer řekla, „Tak od zítřka nekouřím,“, pak jsem si ráno stejně tu cigaretu zapálila a dala si k ní výborné kafe. A tak jsem přemýšlela. O čem to je? Prostě se vědomě rozhodnout, že přestanu a dodržet to, i kdyby trakaře padaly. A dokázala jsem to. Bylo to sice těžké, 14 dní jsem měla absťák, kdy jsem prošla kolem trafiky a měla děsnou chuť si ty cigarety jít zas koupit. A když jsem to ovládla, pak za 14 dní jsem zjistila, že mi začíná cigaretový kouř vadit, kolemjdoucí, kteří kouřili na ulici mi vadili, respektive kouř a vůně cigaret. A já zjistila, že to jde. A tak je to i s přibíráním na váze. Jakmile jsem tělu trošku více dopřávala, pak jsem nenápadně přibrala, do ničeho se nevešla a také velmi těžko jsem váhu dostávala zpátky do původního stavu. Je to těžší hubnout než udržovat si váhu na přiměřené úrovni a tak, aby vaše tělo se cítilo dobře i bez cvičení . Tomu jsem nikdy neholdovala. Nejsem ten typ, který chodí do posiloven. To ne.

A tak jsem si vždy řekla: „Holka, chceš být tlustá, mít zdravotní problémy, rukama si ani nedosáhnout tam , kde je třeba se umýt a spoustu jiných problémů? Anebo se chceš sama sobě líbit, cítit se ve vlastním těle fajn, chodit a běhat bez zadýchávání, sexovat bez pohybového omezení, pořídit si pěkné oblečení a být zdravá a spokojená?“ A tak jsem došla z vlastní životní zkušenosti k názoru „co do svého těla dáš, to tam prostě máš“. A potřebuje to vše tvoje tělo? Nepotřebuje. Rozhodně nepotřebuje potraviny, které jdou evidentně jen na tloušťku. A rozhodně se nepřejídat. Dát si jen porci na hlad. Ne na chuť a hodně. Knedlíky? Miluju. Ale nejím. Právě proto, že mému tělu nic nedávají. Je to jen v hlavě a je to jen na chuť, protože ke svíčkové přece patří knedlík. Houbeles. Dávám tělu to, co potřebuje. Ne to, co by se mělo podle české kuchyně nebo italské nebo čínské nebo jaké ještě nevím jaké. Má moje tělo chuť na čínu? Dám mu. Ale opět s rozmyslem. Jdu s dětmi v obchodním centru a máme chuť na kuřecí stripsy? Dáme si. Ale přiměřeně. Proč ne.

A velmi důležité je myslet na střeva. Čistit je každý den. Hodně pít vodu, čaje, alkohol přiměřeně nebo vůbec. To je ideální. Ale střeva pročišťovat. Třeba jednou týdně si dát jen den, kdy budete jíst opravdu jen zeleninu, libové maso nebo si dáte kousek ryby a hodně budete pít. Někdo si řekne, no jo, ale ryba je drahá. Tak si kupte celé kuře, rozporcujte, kostru použijte na polévku, kuřecí prsa si udělejte přírodní s kořením, stehna a křídla si třeba upečte a k tomu přílohu zeleninu nebo rýži a hned máte zdravé jídlo nejméně na 3 dny. Pro rodinu na den. To mám ověřené, že to funguje. Jakmile necháte střeva zacpaná sladkostmi, bílým pečivem, knedlíky apod., tak se vám tělo odmění tloustnutím, zavodňováním (samozřejmě vím, co jsou hormony a jak působí, ale teď to nechci rozebírat úplně dopodrobna).

Takže to je jen můj úhel pohledu. Snažit se přemýšlet při přípravě jídla, co prospívá vašemu tělu, protože každé tělo se chová jinak. Každému tělu chutná a vyhovuje něco jiného. Mému vyhovuje toto schéma. Dospěla jsem tedy k názoru, že obezita rovná se mozek. Používat ho při tom, co si připravujeme za jídlo. Používat ho i při tom, když si sedneme k televizi , otevřeme si pytlík s brambůrkama. Co děláme? Koukáme na bednu a ruka nám hrabe v pytlíku, nabere brambůrky a šup s nimi do pusy. Je to jen na chuť. Ne důležité pro tělo. A tak se tedy zamýšlím i nad tou obezitou, kterou vidím zvláště u dnešní mládeže. Kam se podívám, tam jsou děti už velmi obézní, ne-li na hraně. A je to vše na nás. Na rodičích. Chceme zdravé děti? Pak přemýšlejme. Používejme mozek.