Článek
jin jang
Celý můj dosavadní život bych jaksi shrnula do jednoduché definice. A to: přes bolest duše k poznání sebe sama.
Zní to na první dobrou jako klišé a mnoho lidí v dnešní době bohužel (ano, bohužel říkám záměrně) nevyznává duševní hodnoty, ale upřednostňuje materiální.
Odmala mne to táhlo k ezoterice, ke zkoumání a objevování tajemna, hledla jsem smysl života člověka, táhlo mne to k přírodě a zkoumání každé malé květiny, jejich barev, vůně, kdy z malinkého semínka vyroste nádherná rostlina. Vnímala jsem to jako zázrak.Jako malá holka jsem běhala na louce plné barev a vůně. Bosýma nohama jsem cítila zem a vnímala neskutečně obrovskou sílu a energii přírody, slovy to neumím popsat. Pro mnoho lidí v mém okolí jsem byla zakřiknutá tichá holka. Ano. Byla a jsem. Sice už ne zakřiknutá, ale tichá jsem stále a málokdo se ke mně dostane blíž a porozumí mi. Ale ti, kteří jsou stejně citlivě naladěni jako já a jsou to většinou lidé z umělecké branže jako malíři, herci, spisovatelé, malíři, hudebníci, pak ti vědí, o čem zde mluvím. Mluvím zde o duši. Duše a tělo jedno jsou. To už také někde zaznělo a jen se opakuji.
A já už v mládí sbírala na louce léčivé bylinky a sušila je a vařila pak z nich čaje. Obyčejná kopřiva, nejenže jsem ji sbírala na naší zahradě a pak krájela kačenkám a ruce jsem měla poštípané, ale už moje babička mne učila, že kopřivy mám svařit horkou vodou a studeným nálevem si opláchnout mé tmavé dlouhé vlasy po umytí, aby byly zdravé a lesklé. A měla pravdu. Kontryhel a řebříček jsem sbírala a vařila si z nich čaje při menstruačních bolestech a zabíralo to. Lipové květy jsem sbírala na kašel a vařila čaje i mým dětem. A zabíralo to. A tak bych mohla pokračovat ve vyjmenovávání mnoha léčivých rostlin a bylinek dále, to bychom zde byli několik dní.
Fascinuje mne dodnes stará čínská medicína. To kouzlo mistrů čínské medicíny. Kdy čínští lékaři neléčí léky ale přírodními látkami. Kdy zdravotní problém lidského těla léčí komplexně, duše - tělo a nepoužívají nějaké léky proti bolesti. Vědí moc dobře, že lék proti bolesti zdravotní problém nevyléčí, jen utlumí a problém se znova objeví, resp. stále je, jen se oddálí jeho léčení.
Jeden náš známý lékař prohlásil: „V tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní.Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s jeho životním příběhem.Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl.“
A s tímto názorem já plně souzním! A domnívám se, že je to prapodstata vnímání člověka a jeho organismu i ve staré čínské medicíně, která je doposud nějak stále a stále upozaděna. Jsem moc ráda, že se ale najdou jedinci, kteří ji propagují i přes protesty vědecky dokázaných a uzemněných vystudovaných klasických lékařských profesionálů.
Sama jsem se jako maminka 4 dětí v životě setkala s mnoha a mnoha lékaři, kteří skálopevně si stáli za svým študovaným názorem a zapomínali, že lidské tělo je nejen fyzické , ale i duševní a je to spojitá neoddělitelná nádoba. A tak by se mělo dle mého i léčit a přistupovat k němu. Ne, že bude oddělena oblast psychická od té tělesné. Chcete - li pochopit, pak lékař vás pošle při bolesti páteře na neurologii nebo ortopedii ,ale už vás nepošle například k psychologovi či psychiatrovi. Duševní zdraví je úzce spjato se zdravím fyzickým. Setkávám se více s lékaři, kteří mají postoj k člověku : „další prosím“.
A toto je základní uvědomění čínských lékařů. Duše a tělo jedno jsou a tak k člověku přistupují i v léčbě.
Nabízí se mi myšlenka, zda by nebylo fajn, aby se začali na scéně objevovat rodinní lékaři . Ti lékaři, kteří nejenže vystudovali klasickou medicínu, ale kteří při své praxi používají selský rozum a zabývají se i čínskými metodami léčení a tak i přistupují k lidskému organismu. Bylo by fajn, kdyby existovali rodinní lékaři, kteří budou znát jednotlivé členy rodiny po dlouhá léta a sledovali by vývoj zdravotních problémů u jednotlivých rodinných členů od dětí počínaje až k prarodičům a kdy by si byli i vědomi toho, že z generace na generaci se přenášejí geneticky nemoce a lze dospět k nějakému začátku a konci, tedy zkoumat, kde se stala chyba, jak se pokračovalo v léčení, jakou cestou, co zabíralo, co nezabíralo a vzhledem k vědeckému vývoji a vývoji lidstva a vědy jako takové používat nové , ale i staré metody k uzdravení člověka, nejen k léčení ale hlavně k uzdravení.
Stále je tato problematika velmi citlivé téma, mnoho lékařů je, bohužel, tvrdými zastánci jen a jen klasické medicíny. A zde já vidím právě ten zásadní problém. Nejsou otevřeni možnosti, že by mohla existovat cesta k uzdravení přírodní cestou. Ke které směřuje a vede čínská medicína. Naše babičky a prababičky věděly o přírodě a rostlinách a léčení kolikrát více. Vždyť i dnes uslyšíte příměry typu - babské rady, podle našich babiček, kdyby tady byla babička, ta by ti dala cibulový sirup, kdyby tady byla babička, ta by ti dala lžičku jitrocelového sirupu a tak bych mohla pokračovat dále. Tato oblast je stále velmi citlivá a má miliony možností, jen je chtít konečně v praxi vidět více. Přála bych si do budoucna, aby bylo mezi náma více citlivějších lékařů, kteří přistupují k nám lidem nejen jako „k dalšímu pacientovi, prosím“, ale jako k jedinečné samostatné bytosti.
