Článek
Bylo to mé nejkrásnější životní období, na které vzpomínám s nostalgií.
Po studiu na střední škole, jsem chtěla studovat medicínu na škole vysoké. Byla jsem totalitní dítě, zakřiknutá mladá holka, která si nacházela vlastní cestu životem a snažila se utéct od věčného týrání mé matky. O tom však v mém jiném příspěvku.
Takže jsem si nadšeně podala přihlášku na vysokou. A už jsem se viděla jako mladá medička, která nasává nepřeberné množství odborných informací, nosí bílý plášť a přichází do styku s pacienty a pomáhá a léčí a cítí nezměrnou hrdost nad posláním lékařky. Jóóó, to byly sny. Krásné sny. Jelikož v té době totality nejlepší body u přijímaček nasbíral uchazeč, který měl rodiče v komunistické straně a také nějakou tu protekci, já jsem do tohoto hodnocení budoucího studenta medicíny vůbec nezapadla. Naši v KSČ nikdy nebyli, protekci mi nikdo nezařídil, a tak jsem se na medicínu nedostala. Hlásilo se nás tam tehdy opravdu hodně uchazečů.
Nabídli mi ale zařazení do tzv. nultého ročníku, což byl pro mne obrovský úspěch v té době a já už se viděla jako medička. S radostí a elánem jsem šla poprvé do zaměstnání a nástupu do nultého ročníku zároveň. Bylo to v době, kdy se zrovna dostavěla budova nové plastické chirurgie v Praze a plastická chirurgie byla vůbec u nás ještě v plenkách. Poznala jsem osobně a osobně jsem se denně setkávala s významnými chirurgy, kteří dnes již buď už nejsou mezi námi, jako například úžasný profesor MUDr. Fára, který byl persona gratis. Vzbuzoval respekt, aniž by promluvil. Odborník na slovo vzatý. U něj se učil i MUDr. Měšťák, který má v současné době už svého nástupce - syna MUDr. Měštáka. Potkávala jsem se denně s význačným a velmi skromným plastickým chirurgem MUDr. Tvrdkem a mnoha dalšími lékaři i z vedlejší kliniky popálenin.
Byli to tehdy mladí lékaři a lékařky, kteří byli těsně po škole a studovali a zkoumali a dělali první kroky v oboru plastické chirurgie. A já mezi nimi, jako pracovnice v nemocnici a budoucí medička. Každé pondělí jsem s ostatními kolegy chodila na přednášky, kde nás připravovali na přijímací zkoušky v dalším roce a jako studenti nultého ročníku jsme měli větší šanci se na medicínu dostat. Jinak jsme byli všichni zaměstnanci nemocnice a já zrovna pracovala na oddělení dětské plastické chirurgie, další mí kolegové pracovali na jiných odděleních. Byla to má práce, na směny, ranní, odpolední, noční. A já tam byla ráda a většinou pořád. Se soucitem, láskou a nadšením v srdci jsem vnímala všechny dětské pacienty a jejich zdravotní handicapy. Většina těch mrňousků se narodila s rozštěpem rtů a dalšími vrozenými vývojovými vadami. Do té doby, jsem o tomto onemocnění nic nevěděla. A přiznám se, že pohled na čerstvě narozené miminko s rozštěpem rtu ze mne dostalo tu nejhlubší emoci. Ne, neplakala jsem, ale říkala jsem si, jak je možné, že lékaři dokáží zázraky. Viděla jsem totiž i dětské pacienty starší, kteří podstupovali od svého narození již několikátou operaci, kdy lékaři jim rozštěp „spravili lidově řečeno“ tak, že jste skoro nic nepoznali a měli krásné rty.
Ale rozštěp není jen o vizuálním tvaru-díře v obličeji. Byly to lehčí formy, ale i ty nejtěžší. Rozepisovat se nebudu, to by bylo na dlouhé vyprávění. Ale rodiče, kterým se narodilo miminko s rozštěpem - vrozenou vývojovou vadou, vědí, o čem zde hovořím. A upřímně - mám obrovský respekt k plastickým chirurgům. Dokáží zázraky. Ne na počkání. Ale s trpělivostí vlastní na celý život. Kolikrát operace trvaly i 12 a více hodin. Dokážete si to někdo představit? Já měla tu možnost, že mi nabídli, abych se operací zúčastnila jako pozorovatel a budoucí medička. Byly to pro mne ty nejkrásnější chvíle v mém životě, pozorovat umění lékařů na operačním sále. Práci anesteziologa nevyjímaje. Ty okamžiky, kdy se jdu osprchovat, převléknout se do oblečení na operační sál, rouška, dezinfekce, prostě přísná hygienická opatření. A pak jen tiše stát a pozorovat lékaře a sestry při práci. A vidět výsledek. A pak na dětském oddělení vidět děti, které jsou těsně po operaci, a vidět, jakou úžasnou práci lékaři udělali.
Trpělivě denně vše kontrolovali a chovali se tak, že vlastně nic zvláštního nedělají. Ale dělali a s pokorou k lidskému životu. Dětské sestry vykonávaly práci, která byla každý den o tom samém. Odsávání hlenů po operaci, převlékání dětí a postelí, krmení a mnoho dalších zdravotních povinností ke každému jednotlivém pacientovi. A to vše se dělo denně a denně jsme se všichni potkávali takto několik krásných let.
Má léta budoucí medičky a ta nejkrásnější.
