Článek
Po celý můj život jsem se snažila pomáhat druhým. Ať už přímo osobně bezdomovcům nebo na dálku příspěvky lidem, kteří se obrátili na různé nadace o pomoc, či příspěvky na konta zveřejněná v médiích na povodně, zničené vesnice po řádění tornáda apod. Slyšela jsem mnohokrát od lidí, kteří mne znali, ať myslím hlavně sama na sebe a mám se vykašlat na děti v Africe, to když viděli, že má pomoc vždy byla nezištná a od srdce s touhou jen pomoci potřebným a ne s touhou o zviditelnění se. Kolikrát mi přezdívali „matka Tereza“.
Mně to nebylo milé poslouchat a vidět, jak mnoho mých známých a přátel upřednostňuje samu sebe a nakupuje pro sebe a nejbližší drahou elektroniku, drahá auta nejlépe dvě i tři, a spoustu jiných nemovitých věcí, které opravdu nejsou potřebné k životu. Jen jsou jaksi in. Trošku jsem v srdci cítila smutek a jakýsi stud za nás lidi.
O to víc se v této předvánoční době opět vracím v myšlenkách k obyvatelstvu Afriky. Pro mne je to kontinent, který je vzdálený, učili jsme se ve škole, že je tam velké horko, sucho, mnohdy lidé nemají co jíst a mnoho dětí je podvyživených a umírá hlady.
Afrika se potýká s mnoha a mnoha problémy, které nás Evropany nechává klidnými . Najdou se samozřejmě jedinci, kteří například na dálku adoptují dítě v Africe a přispívají na jeho vzdělávání a život. Ale stále je to jako kapka v moři.
Mnoho obyvatel Afriky, já bych řekla většina, se potýká v současné době s hladomorem a suchem. A Vánoce v Africe? Každý stát je začíná slavit v jiný den. Některý až na den Tří králů v lednu, jiný v prosinci. Společné však všichni obyvatelé mají jedno. Skromnost a pokoru k životu jako takovému.
Oslava Vánoc je ve většině afrických zemí pojatá hlavně z církevního hlediska. Konají se mše, vánoční průvody a zpívají se koledy. Sváteční menu se liší podle zemí a podle jejich chudoby. Afrika je chudým kontinentem, a proto tu vyměňování dárků není typické. Většinou jsou obdarovány hlavně malé děti. Dostávají nejčastěji oblečení, boty, mýdla, tužky nebo knihy. V chudých oblastech je nejcennějším darem setkání s rodinou. Často putují rodiny i desítky kilometrů, aby mohli navštívit své blízké.
Tradice zdobení vánočních stromků není příliš obvyklá, uchytila se pouze v několika afrických zemích. Je jasné, že smrčky tady nerostou. Zdobí se nejrůznější druhy dřevin. Sváteční jídlo, ať už je to oběd nebo večeře, probíhá venku a rodina při něm sedí v kruhu na zemi. Rodiny pořádají sváteční hostinu venku na pláži, přitom se koupají, baví se hrami, tancem a zpěvy.
A já se zamýšlím nad tím, jak víc a víc si celý život uvědomuji, že Vánoce jsou svátky lásky a měly by být stále i v budoucnosti jakýmsi mementem lidskosti. Uvědomění si a zastavení se alespoň na těch pár dní, že nejdůležitější v životě nejsou materiální věci, nejmodernější technika a vybavení domácnosti, kupování dětem drahých hraček, které kolikrát jen vyzkouší a odloží je někam do kouta, protože jich dostane tolik, že je nemá šanci si pořádně ani užít. A vážit si jich. Nementoruji zde rodiče a prarodiče, to vůbec ne. Jen bych si jako jedinec, jako ta pomyslná kapka v moři, moc přála, abychom si uvědomili alespoň o Vánocích, jak špatně se mají lidé například v Africe. A nejen tam. A jak i přesto, že na tom jsou mnohdy velmi bídně, se radují ze života, tancují, smějí se. A o Vánocích si vyznávají blízkost, lásku a úctu k životu jako takovému, setkávání se. Přeji tohle uvědomění mnohým z nás. A děkuji všem, kteří nezapomněli na to pravé kouzlo Vánoc. Lásku. Lásku k člověku. Lásku ke zvířeti.
